Argentina se dá z Chile dosáhnout za 8 hodin pohodlným autobusem přes průsmyk Los Libertadores, do kterého se vystoupalo nekonečnými serpentinami až do výšky 3 830 m.n.m. Brzy nato autobus zajel do zastřešené budovy celnice, kde už čekala fronta na celní a zejména veterinární prohlídku. Argentina, stejně jako Chile, totiž velmi pečlivě zkoumá cestující i jejich zavazadla, aby zamezila dovozu mléčných a masných výrobků, ovoce a zeleniny, stejně tak jako ostatních potravin a zemědělských produktů. Dožvýkal jsem tedy podomácky připravenou bagetu a s čistým svědomím nechal kontrolu důkladně prolustrovat mojí krosnu. Následoval sjezd do Puente del Inca, první vesnice za hranicemi a místa, odkud jsem plánoval jen za pár dní můj největší trekový cíl – výstup na Aconcaguu.

los libertadores

Cesta ubíhala v pohodě a z okna autobusu jsem dokonce viděl divoké lamy. Andy jsou tady úplně vyprahlé a nikde neroste žádná vegetace. Mendoza je od hranic vzdálená jen pár hodin jízdy a hned na autobusáku mě oslovili veksláci. Měl jsem z nich trochu trochu obavu, protože jsem chtěl měnit dost peněz a dostat padělané peníze bylo moje poslední přání. Protože tuhle vysoce ilegální činnost prováděl prodavač přímo v jednom z obchodů, měl jsem jakousi šanci, že mi s penězi neuteče a druhý den tam bude taky. Vyměnil jsem tedy jen asi 1/3 úspor a domluvil se s ním, že když mi dá dobrý kurz a nepodrazí mě, přijdu k němu znovu vyměnit mnohem větší obnos. Jistotou bych to nenazval, nicméně oproti měnění peněz s někým na ulici to bylo přeci jenom o něco bezpečnější. Možná se teď ptáte, proč jsem si peníze nevybral prostě z bankomatu anebo nevyměnil v oficiální směnárně? Problém je trošku v tom, že Argentina má vlastně dva kurzy k dolaru. Jeden oficiální a jeden neoficiální, tzv. blue dollar, který má ale o 30 % vyšší směnný kurz. Když tedy měníte 1000 USD, je to sakra rozdíl, jestli za něj dostanete ekvivalent 1000 anebo 1300 USD.

S vyměněnými penězi jsem jen přesednul na jiný autobus, který mě za 2 hodiny odvezl do San Juanu. Byla to taková akce narychlo, nicméně chvíli před odjezdem jsem se dozvěděl, že se druhý den pojede etapa světoznámé Rallye Dakar, která byla přesunuta z Afriky na jihoamerický kontinent. Když jsem dorazil do San Juanu, prostě jsem z autobusáku vešel do prvního místa, které se tvářilo jako ubytování. Argentina sice není moc nebezpečná, nicméně jsem se po setmění nechtěl nikde moc courat. San Juan není tak turistický jako Mendoza. Ubytoval jsem se ve skromném pokoji s pěti prázdnými palandami a snažil získat nějaké informace, kudy že má zítřejší trasa podniku Rallye Dakar vést. Považuji za svůj velký úspěch, že jsem jako nešpanelštinář vyrozuměl, že San Juan už budou účastníci jen projíždět, a že jestli je chci vidět přímo při závodech, tak se musím hned po ránu přemístit do místa zvaného Difunta Correa.

Ráno jsem tedy opustil San Juan a busem dojel na předměstí - do Caucete, odkud jsem bez problémů stihl spoj na samotu s poetickým názvem Difunta Correa. Když jsem kolem desáté ráno přijel, tak už zde bylo otevřených několik desítek stánků, ve kterých se grilovalo maso. Že by tady ale byly zácpy a viděl jsem tisíce lidí, to tedy ne. Šel jsem tedy spíše intuitivně do místa, kde jsem zahlédl pestrobarevné nápisy s reklamami Red Bullu, Totalu a jiných známých firem. Tady jsem se jednoduše někoho zeptal, kudy vlastně Rallye Dakar vede a on mě poslal podél nějaké prašné cesty, která byla v určitých fázích obehnaná páskou, což mi dávalo nejistý pocit, že jsem na správné trase. Lidí se kolem moc nemotalo, takže to organizačně vypadalo všelijak. Vlastně jsem do téhle doby ani nevěděl, jestli jsem jen na nějaké polňačce anebo tudy během hodiny profrčí jeden z nejslavnějších závodů světa.

rallye dakar

První náznak, že se tady bude asi něco dít, nastal asi v 11 dopoledne, když z dálky začaly přilétat vrtulníky s kameramany. Zanedlouho poté se na obzoru, v místě, kde byly písečné duny a kde by na dálku nebylo rozpoznat ani dinosaura, objevila prví prašná oblaka. Ty mraky prachu se přibližovaly, nyní už křovinatou polopouští neskutečnou rychlostí, aby za cca 2 minuty projel první motorkář. Po něm chvíli nic a pak další motorka. Následovali další závodníci v čím dál tím kratších intervalech. Někteří v této cílové rovince jeli doslova a do písmene jako o život, někteří, už bylo vidět, přeci jen měli horka dost, všichni ale jeli stylem, který jsem nikdy předtím ani potom neviděl. Rychlost se těžko odhaduje, viděl bych to ale na tom kamenitém terénu něco kolem stovky za hodinu.

Slunce začalo neskutečně žhnout a já, i když jsem byl namazaný krémem, zakrýval jsem si všechny odhalené části těla něčím sluncevzdorným, aby můj výstup na Aconcaguu neskončil ještě dřív, než začal. To už se taky začali scházet další a další diváci, které bych se nestyděl nazvat skalními fanoušky. Nejvíc fandili v momentě, když projížděli argentinští závodníci. Naopak, když jel někdo z Chile, vystrčili na ně nahaté zadnice a ty slušnější jen vztyčené prostředníčkysmile Atmosféra tam teda byla jak v Turecku na fotbale! Leckdo popíjel čaj yerba maté a některé skupinky si s sebou vzali přenosnou ledničku s kartonem piv.

divaci na rallye dakar

Jako druhé v pořadí dojížděli čtyřkolky. Možná mají nějaký odborný název, pro mě jako pro laika na Rallye Dakar to ale byly jen čtyřkolky. Připadalo mi, že jedou ještě riskantněji a rychleji než ty motorky, ale možná se mi to jenom zdálo. Fanoušci posilněni pivem už nedbali vymezených ploch pro diváky páskou a skákali skoro pod kola projíždějících strojů. Když jsem viděl, že hodně z nich, včetně aut, svištělo po dvou kolech, bylo jen otázkou, kolik by zranili lidí, kdyby vyletěli z dráhy. Vrtulníky stále kroužili nad závodem a pořizovali záběry nejen závodníků, ale i fanatických fanoušků, kteří ve snaze zabrat co nejlepší výhled, vylézali i na sloupy vedení.
Chvíli jsem tam jen tak procházel kolem trati a nacházel si místo, kde budu mít fajn výhled a taky pozoroval šum okolo. Do toho jsem musel fotit stylem, že jsem vždycky zmáčkl spoušť, poté foťák okamžitě schoval pod tričko a až posléze zavřel a zatáhl objektiv. Po projetí auta tam vždycky bylo strašně prašno a ty malé částečky by byly schopný se dostat i do těch nejmenších součástek foťáku a tak ho zničit. Když už měly být na řadě náklaďáky, kde jsme my Češi měli tradiční želízka v ohni, zklamaně jsem zjistil, že v místě, kde jsem čekal, už nepojedou, jelikož je organizátoři odklonili pár kilometrů před vesnicí z bezpečnostních důvodů. Inu což...
Já jsem si udělal ještě pár fotek a vrátil se radši do stínu koupit si dostatek tekutin. Až později jsem zjistil, že tam následující den pravděpodobně na přehřátí a dehydrataci zemřel polský závodník Michal Hernik. To vedro tam bylo bez nadsázky zabíjející.

auto na dvou kolech

Difunta Correa je takové zajímavé místo. Leží uprostřed polopouště a San Juan se nachází asi 60 km východně. Nebylo by zde jinak nic zajímavého, kdyby se netýkalo jedné pověsti, která se k této postavě váže. Zpátky v 19. století během nějakého konfliktu byla žena jménem Difunta Correa odvlečena partyzány od rodiny. Když se jí podařilo osvobodit, snažila se dostat přes poušť domů za manželem, sucho a horko se jí ale stalo osudným. Zázrak spočíval v tom, že když jí po několika dnech nalezli mrtvou, měla na prsu přisátý svoje miminko, které se údajně několik dní krmilo na své mrtvé mamince. Proto jí bylo taky vystavěno posvátné místo na kopci u silnice, ke kterému se chodí modlit lidé z blízkého i dalekého okolí. Aby ale nebyl paradoxům konec. Difunta Correa, která se objevuje na symbolech i na soškách, nemá s křesťanstvím co dočinění a to od ní dává poměrně ostře ruce pryč. Je považována spíš za pohanský symbol, který je katolické církvi, v Argentině stále velmi mocné a populární, trnem v oku. Navíc je Difunta Correa i patronkou všech motoristů, takže až někdy pojedete po Argentině a u cest uvidíte nějakou dámu a kolem všelijaká haraburdí od volantů, blatníků, olejových van až po promáčklé blatníky, vězte, že to je na počest této postavy s nikdy nevysychajícím zdrojem mléka.smile

truck na rallye dakar

Já jsem se ještě ten den odpoledne přesunul směr Mendoza, kam jsem dojel až někdy k večeru. První noc jsem spal na hostelu Alamo, v blízkosti kterého se nacházel Carrefour a bylo možné si dokoupit levně proviant. Mým plánem bylo se hlavně rozkoukat, nakoupit nějaké jídlo na cestu a taky plynové kartuše, které jsem si letadlem samozřejmě přivést nemohl. Ráno jsem tedy začal prohlídku města, a to na Plaza de Chile. Mendoza má souměrnou síť pravoúhlých ulic, které vycházejí ze středového Plaza Independencia – Náměstí nezávislosti. Klima bych přirovnal asi k Madridu anebo spíš k Marrakéši, takže takhle v lednu se tam lidé ještě večer producírovali v kraťasech a žabkách a zima jim rozhodně nebyla. Nutno na tomto místě podotknout, že Mendoza žádnými krasavicemi neoplývá. V tomto milionovém městě jsou to většinou mesticky, které mají postavy hodně zdeformované fast foodem a jinými nešvary. Rozdíl od městských krasavic z Buenos Aires je opravdu jak nebe a dudy. No a kdyby někdo chtěl zážitek, který by ho odradil od žen do konce života, stačí se projít čtvrtí kolem autobusáku, kde se scházejí ty nejošklivější a nejzanedbanější, aby lovili své zákazníky. Brr.

auto na rallye dakar

Další den jsem strávil na hotelu Ariosto, do kterého jsem se narychlo přestěhoval. Nebylo mi dvakrát dobře, takže jsem potřeboval na pár dní základnu, kde mi nebudou lézt švábi po zemi. Za poměrně vysokou cenu jsem dostal malý pokoj bez oken, ale zato byla zase na argentinské poměry slušná snídaně a televize na pokoji, což bylo přesně to, co jsem potřeboval pro to, abych se vykurýroval. Když mi bylo tak nějak na nic i druhý den, začal jsem být z toho nervózní, protože pro výstup na Aconcaguu jsem potřeboval být v životní formě a i obyčejné nachlazení by mohlo můj plán, na který jsem se připravoval několik měsíců, zhatit. Něco jsem musel chytnout už v Čechách, protože už na přestupu v Paříži na Orly jsem tam jen tak popolehával. Skočil jsem si tedy na oběd. Hned nedaleko, diagonálně naproti hlavní poště, se nacházela parilla s názvem Bull autentica, tedy restaurace, která se specializuje na grilovaná masa. Byl to můj první steak v Argentině a asi na tu chuť už nikdy nezapomenu. Steak přinesli alespoň 400 gramový, s troškou zeleninového salátu, ve kterém dominovala mrkev, rajské a salát. Žádná příloha ve formě tuny brambor, rýže, nebo bochníku chleba, jak jsem byl zvyklý z Čech. Jen trochu bagety, aby se člověk necítili úplně trapně a k tomu sklenka Malbecu, který i v obědovém meníčku vykazoval známky té nejušlechtilejší chutě. Od té doby říkám, že kdo ochutnal argentinský steak, nikdy už nebude nahlížet na ty český tak jako předtím. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo.smile

steaky a vino

Odpoledne jsem strávil na Plaza Espaňa, což je jedno z náměstí nedaleko od hotelu. Vyznačuje se nejen parkem, ale hlavně kachličkovou výzdobou, údajně ve španělském stylu. Dá se tady jen tak příjemně posedět, srovnat si myšlenky v hlavě před výstupem a pozorovat šum. Večer jsem pak strávil u televize pozorováním filmu Mafiáni od Scorseseho, aby se záhy stal jedním z mých nejoblíbenějších kousků. Další den v Mendoze už byl ve znamení příprav, ačkoli jsem se stále cítil bez sil. Musel jsem v první řadě nakoupit jídlo, což jsem provedl v supermarketu na Avenida Colón. Docela mě překvapilo, že výběr tu byl dost jiný, než to, co jsem znal, a s čím jsem pro výstup počítal. Chyběly např. klasické čínské nudlové polívky, ale třeba i takové tyčinky bounty, které se jinak prodávají úplně všude na světě. Prodavač to vysvětlil tím, že Argentina má za prezidenta idiota. Radši jsem mu neříkal, odkud pocházím.laugh

Uložit

Uložit