Ačkoli jsem se stále necítil ve formě, přišel čas si udělat aklimatizační výstup do pohoří Cordón del Plata. Doprava k začátku túry je docela komplikovaná, protože posledních asi 22 km vede jen štěrková cesta, kudy projede jen pár aut denně a to ještě plně obsazených. Kdyby to chtěl ale někdo pojmout low-costově, tak jezdí autobus do Potrerillos a pak se to dá za den dojít pěšky. Já jsem zaplatil asi 1500 Kč za jednosměrnou cestu z Mendozy až do Vallecitos ski center. Túra na Cordón del Plata je několikadenní výstup, začíná ve 2 950 m.n.m a cílem je si přivyknout na nadmořskou výšku jen jak to bude možné. Jako třešnička na dortu by byl výstup alespoň na jeden z vrcholů – Cerro Plata (5 970 m.n.m.) anebo Cerro Vallecitos (5 470 m.n.m.).

Výstup od parkoviště Vallecitos ski center šel ztěžka. Padla na mě zase taková ta únava, která je typická pro první dny při nemoci. Nechtěl jsem se tomu podávat, takže jsem se do toho stejně pustil. Cesta ubíhala i díky nadmořské výšce docela pomalu. Měl jsem ten den v plánu dojít až do kempu Piedra Grande, tedy asi 600 výškových metrů, nakonec jsem ale byl rád, že jsem se s vyplazeným jazykem dostal alespoň do prvního kempu Las Veguitas pouhých 300 výškových metrů. Bylo to ale pěkné místo, jako stvořené pro stanování a pro noc v nižších, a tudíž teplejších podmínkách. Rozbalil jsem svého ultralehkého Coleman Avior X2, který je určen jen pro dva menší lidi, zato ale váží jen 1,5 kg. Taky jsem si všiml stanu Husky nedaleko, tak jsem měl schválně uši nastražené, jestli to třeba nebudou Češi a trochu bych si samotu neproložil pokecem u ešusu čaje. Nakonec to byli Argentinci, což nešlo přeslechnout, protože mi přišli strašně ukecaný. Už od samotného začátku této túry bylo do „uší bijící“, jak moc tihle temperamentní chlapi dokážou být ukecaní. Když vylezli ze stanů třeba 4 lidi, byly slyšet 4 hlasy, které mluvili jeden přes druhého. No prostě nářez.smile

las veguitas

Druhý den jsem se sbalil, a protože jsem se cítil lépe, byl jsem odhodlaný dojít na jeden zátah 1 000 výškových metrů až do základního tábora, tedy do El Salto. Výstup zpočátku probíhal po jednoduchém terénu, většinou po horských loukách či vychozených hlinitých stezkách. Cesty se různě větvily a orientace nebyla žádný problém. V dalším kempu, Piedra Grande, který se nachází ve výšce 3 550 m.n.m. jsem poobědval. Tento kemp nemůžete minout, protože je pojmenovaný po obrovském kusu skály, který se tam skutálel, a který představuje ideální orientační a identifikační bod. Příznaky vysokohorské nemoci jsem zatím neměl a base camp El Salto byl už odtud nadohled, rozhodl jsem se jít tedy dál. Výstup už se začal zpomalovat tak, jak byste od téměř 4 tisíc metrů očekávali. Co bylo ale horší, že začalo sněžit. Kdyby aspoň teda začalo sněžit, ale ono bylo akorát tak kolem nuly, takže se opravdu ochladilo a do toho padali husté vločky, které se na oblečení okamžitě rozpouštěli. Snažil jsem se zrychlit, nicméně než jsem došel do El Salto, byl jsem i přes nepromokavé oblečení úplně mokrej. Stan jsem rozbalil během minuty a i v tom mokrém goráčovém oblečení jsem do něj vlezl, abych byl z toho marastu pryč. Protože jsem poslední stovky metrů spíše vyběhl, teď jsem tam vyčerpaný ležel ve stanu, ani jsem neměl rozbalený spacák a klepal se zimou, až mi zuby drkotaly.

el salto

Další dva dny jsem měl na aklimatizaci. Ten první z nich byl docela hnusnej, takže mi ani nevadilo, že jsem ležel ve stanu a pospával. Sice to pro aklimatizaci není to pravý ořechový, nicméně jsem se zatím na běhání kolem základního tábora necítil. Bohužel jsem ale prochladl na spodek, takže jsem musel každou chvíli běhat na malou, někdy v intervalech kratších, než 5 minut. Všude kolem byl slabý poprašek sněhu, který se postupně rozpouštěl podle toho, jak se oteplovalo a občas prosvítalo sluníčko. Ten druhý den jsem se snažil být alespoň o trochu aktivnější. Sice jsem se ještě zadýchával, ale už to nebyla taková ta vyčerpanost, jako když dáte na jeden zátah s krosnou výstup z 3 do 4 tisíc. Den jsem strávil vařením čaje, který by mi doplnil tekutiny a zahřál by mě a focením, když se zrovna roztrhaly mraky. V El Salto bylo dalších asi 10-15 stanů, dost lidí ale bylo zrovna na vrcholu, protože dávali Cerro Plata či Cerro Vallecitos na jeden zátah. Na to jsem se rozhodně necítil, navíc jsem chtěl spát co nejvýše, protože pro aklimatizaci je životně důležitý fakt, jak vysoko spíte, ne jak vysoko vyjdete (i když to taky tak úplně neplatí smile ). Další den jsem si teda naplánoval postup do prvního výškového tábora La Hoyada, který leží ve výšce 4 650 m.n.m.

Ráno jsem se probudil do krásného dne. Mraky byly pryč a na sluníčku bylo pocitových 5-7 stupňů. Rychle jsem se sbalil a jak jsem se cítil dobře psychicky, bylo to znát i na mém výkonu. Šlapalo se mi opravdu dobře, cítil jsem, že jsem se dostal do tempa a to mi zpětně dodávalo psychickou sílu. Z El Salto do La Hoyada jsem těch 450 výškových metrů vyšel za 1 hodinu, takže konečně jsem nabral vítr do plachet! Když jsem ale došel do kempu, strašně mě překvapilo, že to bylo vlastně jen místo pro 2-3 stany, a že jsem tam byl úplně sám. Tady už jsem byl ve vysokohorském terénu plném kamení, sněhu, ledovců a strmých štítů. Přímo nade mnou byl téměř šestitisícový vrchol Cerro Vallecitos, o kousek dál o sobě nechával tušit Cerro Plata. Protože jsem se cítil nabitý energií a příznaky vysokohorské nemoci jsem cítil jen minimálně, rozhodl jsem se využít volného dne (došel jsem tam asi v 10 dopoledne) a vyšlápnout si to nalehko bez krosny co nejvýš, abych si nadělal nějaké metry na noční spaní. Jak svítilo sluníčko, malá vrstva sněhu brzy roztála a já se dostal do 5 000 m.n.m., kde jsem poobědval. Seshora se vraceli lidé. Někteří na vrchol vylezli, někteří ne. Někteří ani nepozdravili.smile Odpoledne jsem se cítil skvěle a byl jsem odhodlaný následující ráno vyrazit ve 4, abych se pokusil alespoň o ten menší z těchto dvou relativně dostupných vrcholů – Cerro Vallecitos ve výšce 5 470 m.n.m. K tomu mi chybělo zdolat převýšení 800 metrů nalehko, jen s pár bountynama a termoskou čaje.

la hoyada

V noci mě cosi probudilo. Protože kolem mě kilometry daleko, uprostřed hor, nikdo nebyl, byl to docela hnusný pocit. Byla půlnoc a já rozespale vykoukl ven ze stanu. V dálce se blýskalo a já tušil to nejhorší. Bouřka. Vrátil jsem se do spacáku, jako bych jí mohl vytěsněním z mé mysli odklonit někam jinam. Bylo ale evidentní, že se blíží a nabírá na intenzitě. Ten, kdo zažil bouřku vysoko v horách, ví o čem mluvím. Nic příjemného to není a od bouřky, kterou známe, když zalezeme ve vyhřátém domově do postele, se diametrálně liší. Chvíli jsem v hlavě přemítal, co to vlastně pro mě znamená. Čím víc, jsem na to myslel, tím víc jsem z toho byl nervózní. Přece jsem slíbil Petře, že tam žádný blbosti vyvádět nebudu a vrátím se v pořádku. Do toho se začalo blýskat už přímo nad vrcholy hor, které jsem měl následující den lézt. Zmateně jsem vytáhl tyčky ze stanu, abych aspoň trochu eliminoval vodivé prvky, které by mohly přitáhnout blesky. Ležel jsem tam jen tak pod volně plandajícími vrstvami stanu a poslouchal hromy, které duněly v nepříjemně blízké vzdálenosti. Po dalších asi 5 minutách už jsem to psychicky nedal. Přemítal jsem nad těma všema poučkama o bouřkách, které jsem kdy četl a studoval a pak jsem si uvědomil, že místo na stan leží v takové lehké prohlubní pánvovitého tvaru... Když jsem to nahoru dal za hodinu, sbalím do 2 minut, dolů to určitě seběhnu za 20 minut a než přijde bouřka, schovám se v méně exponovaném základním táboře! Jak jsem to vymyslel, tak jsem to udělal. Naházel jsem všechny věci do krosny a s čelovkou na hlavě jsem spíš běžel do základního tábora. Nakonec mi to trvalo 40 minut, protože ten předchozí den nahoru jsem šel slušným tempem. V El Salto jsem si psychicky zdecimovaný rozbalil stan a usnul jak zabitý.

Když jsem se ráno probudil, bylo krásný počasí. Když jsem zjistil, že spousta lidí vyrazila ráno kolem 5 právě ze základního tábora, aby v pěkném počasí dosáhli vrcholu, bylo mi dost na nic. Já jsem se už ale necítil na to, že bych ráno v 8 měl vystoupat nahoru a jak jsem to musel v noci zabalit, rozhodl jsem se sejít a považovat aklimatizaci za dostatečnou. Sbalil jsem si věci, pokochal se naposledy překrásnou horskou krajinou a zahájil sestup. Při tom jsem se seznámil s nějakými Brazilci, kterých se v těchto horách vyskytuje stejně jak Argentinců. Po cestě dolů jsme krafali a asi za 5 hodin došli dolů k parkovišti u ski resortu Vallecitos. Ačkoli jsem se s nimi domluvil, že by mě v plném autě mohli vzít alespoň do Potrerillos, odkud bych si stopnul bus, zrovna kousek před parkovištěm jsem šel napřed, oddělil se a než zjistil, že oni šli za mnou nějakou zkratkou, tak byli fuč. Nezbývalo tedy, než hodit krosnu na zem, počkat pár hodin a stopnout si další kluky, co jedou dolů. Kdo by tedy chtěl ušetřit peníz, stopování možné je, ale je třeba počítat s průjezdem jednoho auta za 2-3 hodiny. Pěšky je to na nejbližší bus 22 km.

Nakonec mě vzali nějací kluci, se kterými jsem aspoň ochutnal jejich vyhlášený čaj yerba maté. Ten tady pijí úplně všichni, a to tak, že si do termosky udělají vroucí vodu a tou si zalévají směs čaje v takových kalíšcích s kovovým brčkem. Tím pak srkají čaj. Mě teda až tak úplně nechutnal, ale je to asi tím, že jsem jednoznačně kafař. Pití čaje yerba maté není jen způsob, jak se zahřát, ale je to i společenská událost. Hostitel by měl dolévat kamarádům vroucí vodu do již jednou přelité směsi čaje. Tím se stává odvar lehce slabší, ale možná o to víc chutnější. Kluci mě vysadili v Potrerillos, kam jsem si skočil na oběd a kolu, než jsem se přemístil na zastávku chytnout bus směr Mendoza.

yerba mate

Mendoza, milionové město na úpatí And není jen rájem pro milovníky outdooru. Argentina je známá pro své výtečné víno i u nás v Čechách, a tak jsem si jeden den vyhradil na bloumání po vinicích a ochutnávky. Tento den vycházel zrovna na neděli, což lehce zužovalo možnost návštěv jednotlivých vinic. Autobusem jsem dojel do Maipú a měl oči na stopkách, protože ulice byly nebezpečně vylidněné. Na několika místech je zde možné půjčit si kola a vinice, podobně jako na Moravě, na nich objíždět. Já jsem vinice procházel pěšky a shodou okolností uskutečnil prohlídku i v u nás známém vinařství Trapiche. Zde je možné za přiměřený peníz absolvovat prohlídku po stáčírně, gift shopu i samotných vinicích. V krásném počasí jsem takhle strávil příjemný den v borůvkově-čokoládovém nádechu, zakončený steakem v nedaleké parrille.

trapiche

V Mendoze jsem před vlastním výstupem na Aconcaguu pobyl jen 2-3 dny, tedy tak akorát, abych si zařídil nezbytné formality, odpočal si trochu, ale zároveň nepřišel o drahocennou aklimatizaci, kterou jsem dosáhl výstupem do 5 000 m.n.m. Sehnat kartuše na plyn nebylo úplně jednoduché, ačkoli je na Avenida Las Heras několik sportovních obchodů. Nakonec jsem něco pořídil v El Puma, nicméně na to, že Mendoza je hlavní centrum pro „andinismo“ (jihoamerický výraz pro alpinismus), tak jsem přeci jenom čekal nabídku, jako alespoň ve větší rakouské vesnici. Výstup na Aconcaguu je možný jen s povolením – permitem – pro který se musí dojít a zažádat osobně na Avenidě San Martin. Je tam nějaký úřad, který vydává povolení podle různých úrovní. Buď je možné jít jen do základního tábora, a to asi za polovic, anebo pro samotný výstup na Aconcaguu je nutné získat povolení za plnou cenu. Aconcagua se leze nejčastěji v lednu, tedy v době, kdy je na jižní polokouli léto a tedy i nejpříznivější podmínky. Proto je také permit v lednu nejdražší a stojí 945 USD. Okrajová sezóna v prosinci a v únoru stojí asi o 200 USD méně a listopad a březen nabízí kromě krátkých dní i špatné podmínky v podobě větrných a extrémně chladných dní, takže tam ta ušetřená další stovka asi nemá smysl vůbec řešit. Po zaregistrování do fronty dostane člověk formulář, který vyplní a posléze vyjde ven na ulici, kde si u nějakého okénka zaplatí poplatek. S dokladem o zaplacení se vrátí, aby mu v relativně krátkém čase byl vystaven permit.

Aconcagua se dá zdolat buď úplně vlastními silami anebo si můžete nechat dopravit alespoň část vybavení mulami do základního tábora, odkud už sami absolvujete vynášky. Pakliže budete chtít využít muly, tak si je buď najmete v Puente del Inca anebo přímo v Mendoze. Mendoza má několik profesionálních trekingových agentur (např. Asociacion porteadores de Aconcagua, South face EVT, Mallku expediciones a Inka), které mají vyšší ceny, nežli je najmutí mulařů na místě, nicméně pro držitele permitu až na vrchol nabízí vysoké slevy, takže to vlastně vyjde na stejnou cenu, jako v Puente del Inca. Co si tak matně pamatuju, do 60 kg vybavení stojí vynáška do base campu asi 180 USD.

Když jsem tedy měl zaplacený permit i objednané muly do base campu (Plaza de Mulas), byl čas si skočit na steaka s vínkem k obědu a večer si jít dát pár pivek, aby člověk z té samoty nezešílel. Jak jsem tady totiž ještě nepsal, výstup na Aconcaguu jsem plánoval dát sám. Vím, že to není úplně nejbezpečnější věc, nicméně asi všichni jsme zažili ten pocit, kdy chceme ode všeho vypadnout, být sami a hory jsou pro tohle „vyčištění“ hlavy ideální. Navíc absolutní většina mých kamarádů není schopna či ochotna utratit hodně peněz, aby si vyplácala roční dovolenou a ještě při tom docela trpěla. Bejt bláznem do hor holt není občas jednoduchý. lol

pohoda na zastavce

A pak přišel den „D“. Brzy ráno jsem na autobusáku nasedl do busu, který jel směrem do Chile a vyhodil mě v Puente del Inca, tedy v poslední vesnici před hraničním přechodem. Cestou jsem opět projížděli přes mě známé Potrerillos a také přes zimní středisko Villa los Penitentes. V Puente del Inca se mnou vystupovalo spousta turistů a já si to zamířil rovnou k zástupci trekové agentury, se kterou jsem měl domluvené muly. Ještě jsem si naposledy přebalil krosnu, abych v ní měl co nejvíc v limitu 25 kg a s sebou si vzal jenom malý baťůžek, který bude lehký a kde budu mít pouze nezbytné věci na cestu do základního tábora. Krosnu pak strčili do pytle, který přehodí přes mulu a za 180 USD Vám ji předají v základním táboře. V ceně je taky doprava z Puente del Inca na začátek vlastní pěší cesty – k parkovišti na Los Horcones. Je to jen asi 5 km, ale je to příjemné, zejména když se člověk vrací zpátky a už se vidí v Mendoze. Po cestě je ještě sídlo rangerů, kde se musí prokázat permitem pro výstup a zapsat se do knihy návštěvníků. Žádné Čechy jsem tam neviděl.

Uložit

Uložit