Výstup na Aconcaguu začal v Los Horcones a do kempu Confluencia, tedy Soutok, to bylo jen 7 km. Vychází se z 2 950 m.n.m. a končí v 3 400 m.n.m s převýšením 550 výškových metrů. Vstup do národního parku Aconcagua začíná u takových malebných jezírek, kam chodí i obyčejní turisté, aby si zdálky vyfotili nejvyšší horu jižní a západní polokoule. Rodinky s dětma v teniskách a s hlasitou hudbou pouštěnou z mobilů mě pozorovali, takže jsem se snažil vypadat nezadýchaně.smile Když jsem ale došel k místu, odkud je Aconcagua poprvé vidět, málem se mi podlomila kolena. Nikdy jsem nic takového neviděl a rozdíl 4 výškových kilometrů vypadal od Los Horcones opravdu hrozivě. Nahoře byl sníh a hora vypadala na první pohled nad mé síly.cry Snažil jsem to nedat na sobě najevo a sebevědomě postupovat do míst, kde jsem tušil trasu výstupu. Po asi kilometru se po dřevěném mostě přechází řeka, podél které vede celá cesta až k ledovcům u základního tábora. Celou cestu je Aconcagua krásně vidět, a tak o výhledy není nouze. V protisměru se v raném odpoledni vracely karavany mul, které klopýtaly s cargem zpět do Puente del Inca.

aconcagua

Když jsem došel do tábora Confluencia, bylo asi půl čtvrté odpoledne. Dobrá zpráva tedy je, že na postup do prvního tábora nebyl potřeba jeden celý den a lze to spojit s dopravou z Mendozy, vyřízením carga v Puente del Inca a následným přesunem do prvního tábora za jeden den. Nejdříve jsem se zaregistroval u rangera a také u lékaře. V kempu byla spousta velkých stanů, které za poplatek kolem 20 USD nabízely postel a člověk tak nemusel spát v malém vlastním stanu. Tvrdá zem mě ještě spoustu nocí čekala, tak jsem měl o důvod víc si šetřit záda a utratit o nějaký ten těžce vydělaný dolar navíc. Cítil jsem se fyzicky hodně dobře, proto jsem se šel projít o sto výškových metrů výš na blízký pahorek a jen tak zameditovat a udělat pár fotek. Byl jsem už 14 dní sám, a když jsem v kempu viděl nějaké Američany od Mountain Madness jak hrajou volejbal, přidal jsem se k nim. Byla to jedinečná možnost, jak si trochu okysličit krev. Hrát totiž volejbal ve 3 350 m.n.m se zmuchlaným spacákem do tvaru míče byla jedna s těch nejbizarnějších, ale zároveň nejzábavnějších věcí, které jsem kdy zažil.

confluencia

V kempu jsem si půjčil spacák, protože na posteli neměli deky a ten můj jsem si nechal vynést mulou. Bohužel si za to účtovali 20USD, na druhou stranu mě ale trochu hřálo na srdci, že jsem měl možnost si zaplatit vynášku těžkých věcí alespoň do základního tábora. Výstup na Aconcaguu totiž už patří mezi ten typ logisticky náročných expedicí, který se jen velmi těžko absolvuje, když si všechno zařizujete sami. Samotná cesta do základního tábora je zrádná navzdory faktu, že leží relativně nízko a celých 5 % vzdá výstup už v této fázi. Z Los Horcones měří 25 km a končí v Plaza de Mulas v 4 350 m.n.m. Další den mě tedy čekalo s pár klesáními 1 200 výškových metrů výstupu a 18 km cesty. Největším rizikem je zde slunce a žár. Na cestu je nutné se vyzbrojit dvěma PETkama tekutiny, namazat se krémem s faktorem 50 kde to jde i nejde a ještě se zakrýt od hlavy k patě. Slunce je zde tak silné, že spálí všechno živé na troud a pro toho, kdo přípravu podcení, připraví pěkné spáleniny, které zásadně „zpříjemní“ následující výstup. Cesta trvala de facto celý den. Ze začátku je nutné překonat hluboké koryto řeky, přitékající od severu. Potom strmě vystoupat asi 100 výškových metrů na bok miniúdolí a zase sestoupit. Následuje vyčerpávající cesta v monotónním suchém terénu, plném nerovností, říčních balvanů a jiných lahůdek. Nejtěžší je ale finální fáze. Z daleka je viditelná čelní moréna, kde se výstup zostřuje. Kemp Plaza de Mulas odtud sice vidět není, lze ale tušit někde na vrchu této morény, na konci tohoto ukrutně horkého údolí. Stezka se tady zužuje a taky cestu ztěžuje míjení se s mulama, které se každé odpoledne vracejí ze základního tábora. Snažil jsem se udržovat si tempo, ale v tento moment mě předešli ti kluci, se kterými jsem den předtím hrál v Confluencia volejbal, a které jsem nechtěl, aby mě dohnali. V této fázi jsme ve 4 000 m.n.m, vzduch už je řídký a na náročnosti pěkně znát.

Následovaly dva dny aklimatizace v Plaza de Mulas. Po příchodu je potřeba se opět prokázat permitem a podrobit se lékařské prohlídce. Kromě tlaku zde doktorka měřila i saturaci kyslíku v krvi a já měl kolem 85 %, což po bezprostředním dosažení Plaza de Mulas nebylo vůbec špatné. Základní tábor je vlastně malé město ve městě. Nachází se zde několik desítek až stovek stanů všech barev a společností. Některé jsou malé, některé slouží pro přespání desítek lidí anebo jako hromadná jídelna. Je tady heliport pro vrtulníky, desítky mobilních latrín a také nejvýše položená galerie na světě. Já jsem se ubytoval taky v jednom z těch stanů, protože jsem s sebou měl jen miniaturní expediční stan, ve kterém jsem nechtěl spát, když to nebylo nezbytně nutné. Nedá se v něm posadit a pocitově spíš připomíná rakev.smile Ale zase je lehký.

Dva aklimatizační dny v základním táboře jsem trávil víceméně pasivně. Necítil jsem se na skotačení kolem a tak jsem si buďto četl, anebo si povídal s lidmi, kteří se vraceli seshora. V naprosté většině to byli lidé, kteří vrcholu nedosáhli, a kteří vypadali hodně „opotřebovaně“. Asi jako když převážel lazaret mrzáky z frontové linie.smile

V Plaza de Mulas jsem už volejbal nehrál.smile Spíš jsem se tak nějak poflakoval po táboře. Taky jsem potkal Brazilce z výstupu v Cordón del Plata, se kterými jsem se seznámil pár dní předem. Byla tady vlastně taková snůška a směsice všech národů i typů. Z některých vysloveně sálalo sebevědomí a „macho“ postoj. Čechy jsem tam ale nepotkal a sólo trekkery taky ne.

plaza de mulas vetsi

Po dvou dnech v Plaza de Mulas jsem měl při dalším kontrolním měření saturaci už 97% a cítil jsem se dobře, nebránilo nic tedy tomu, abych se pustil do výstupu do předsazených táborů. Abych si tam udělal vynášky sám, jsem se úplně necítil, navíc mi vycházelo okno dobrého počasí akorát tak, abych se dostal do 2 dnů do Nido de Condores. S vynáškou mi tedy pomohl nosič, kterého jsem si až do Nido de Condores zaplatil asi za 250 USD a vzal mi tak alespoň část nákladu. První etapa vedla do kempu Canada, který leží ve výšce 5 050 m.n.m. Cesta je přehledná; po suťovém poli přímo nahoru do míst, kde je zhruba v půlce vidět ostrá skála. Na dálku je to jen 2,7 km, na výšku ale už 680 metrů převýšení a to v těchhle výškách není málo. Když jsem sem došel, příznaky nadmořské výšky už dávaly jasně najevo, že jsem opravdu vysoko. Hlemýždím tempem jsem postavil stan a začal řešit jiný problém – kde seberu vodu. Protože nikde kolem nebyl sníh, nebylo možné si obstarat pití ani jídlo. Z Plaza de Mulas jsem si donesl jen asi 1 litr vody, to v těchto výškách ale zvýšenou potřebu ani zčásti nepokryje. Na radu „sousedů“ jsem se nakonec vydal ke strouze, kde jsem tušil nějakou vodu. Byla skoro vyschlá a to málo, co v ní bylo, bylo zmrzlé. Dostat se sem trvalo asi ¾ hodiny. Jak jsem tady seděl, padnul jsem na zadek a hodinu tupě koukal po všech těch ledovcích a vrcholcích, které byly někde v mojí úrovni anebo pode mnou. Najednou jsem se cítil strašně sám, vyčerpaný a bezradný. Bez vody to prostě nejde. Seděl jsem tam, v ešusu něco sněhu a já tam přemítal nad všema věcma, který se mi najednou nahnaly do hlavy.

canada

Noc v táboře Canada byla docela dobrá. Nefoukalo, zima někde kolem mínus 20 stupňů Celsia a já jsem byl schopnej si udělat aspoň trochu čaje, abych zahnal žízeň. Ráno jsem na nic moc nečekal a z tohoto malého tábora, který spousta lidí úplně vynechává, jsem se vydal do druhého – Nido de Condores. Ten je vzdálený také asi 2,7 km a dalších 550 metrů převýšení, takže jsem se dostal do nejvyššího tábora, ve kterém jsem kdy spal – do výšky 5 590 m.n.m. Sice to nebyl nejnáročnější den, v téhle výšce mi to dalo stejně ale hodně zabrat. Rozbil jsem stan a už jsem ani neměl sílu hledat vodu. Prostě jsem s sebou seknul do stanu a zkusil si zadýchat vnitřek, aby se mi tam alespoň trochu udělalo teplo. Takhle jsem tam koukal do stropu stanu asi hodinu, než jsem byl schopný cokoli udělat. Samotné otočení z boku na bok bylo tak namáhavé, že jsem pak byl další 1 minutu zadýchaný. Nezbylo než si trochu odpočinout a posléze vyrazit hledat vodu, resp. sníh.

Ten ale nikde žádný nebyl. To byl zásadní problém, protože nebylo kde brát vodu. Klientům komerčních expedic jí tahali nosiči, ale já jsem byl odkázaný na to, že si budu vařit z vody, kterou si někde rozmrazím. Na Nido de Condores je velký stan, ve kterém jsou členové něčeho jako je naše horská služba. Jsou to prostě mladý kluci, kteří mají vysílačky, topení a znají horu jako své boty. Byl jsem se jim tam tedy nahlásit, aby o mě věděli, a zároveň se zeptat, kde je možnost získat nějakou vodu. Ukázali mi na kaluž, která byla uprostřed tábora v místě, kde se dalo tušit, že byly všechny ty splašky a nečistoty z okolí pánvovitého tvaru. Ranger mě ale ujistil, že když si jí převařím, tak že bude v pořádku. Nabral jsem si tedy 1,5 litru a nejdřív vodu převařil a následně ještě chemicky vyčistil chlorinem. Nic není totiž důležitější, nežli v těchto výškách dostatečně pít. Udělal jsem si taky instantní těstoviny se sýrovou omáčkou, které jsem koupil v Mendoze v supermercadu. Celé odpoledne jsem se tam pak proválel, abych pak byl v noci vzhůrusmile

kaluz

Druhý den v Nido de Condores mi bylo na nic. Klasická bolest hlavy přišla jen v mírné formě, zato pocit vyčerpání a zadýchanost mi dávaly na frak asi nejvíc. Taky jsem si někde propíchl nafukovačku, takže jsem cítil každý kámen na pánevních kostech. Nafukovačka také přišla o zbytky termoizolační funkce, kterou měla. V žaludku jsem cítil jen tu zpropadenou sýrovou omáčku a ta mi vyvolávala takovou nevolnost, že jsem neměl na nic jiného chuť. Nevím, jestli to bylo tou výškou anebo tou vodou, nicméně jsem už ale nechtěl ani pít. Nebylo mi úplně blbě, jen jsem prostě neměl na vůbec nic chuť, asi jak to mají lidé, popisující stav po chemoterapii. Začal jsem si tedy kolem stanu stavět ochrannou zídku proti větru. Je to jedna z těch činností, kterou můžete dělat, když jste v takových nehostinných podmínkách sami, potřebujete se hýbat, abyste si přivykli na vysokou nadmořskou výšku a ještě do toho to má nějakou funkci. Během toho ke mně přišli členové ruské expedice, a jak jsme se tak bavili, poradili mi, kde je ještě zdroj vody, která by nemusela být znečištěná. Z té kaluže, ze které jsem pil já, nikdo jiný nepije a je prý plná moči a zbytků výkalů, které se tam za celou sezonu spláchly z rozsáhlého kempu. Sice neuměli říct anglicky ani to blbý slovo „water“, na druhou stranu jsem byl vděčný za takový projev kolegiality a nápomoci. Taky se na mě mohli vykašlat, že jo.smile

Došel jsem si tedy pro čistší vodu, což je v těchto výškách práce asi tak na hodinu. Nejdřív bylo potřeba ale rozbít silný led. Konečně jsem si mohl udělat dostatek čaje, což byla práce na další dvě hodiny. Jídlo jsem do sebe nebyl schopný dostat, ale aspoň jsem se prošel kolem celého tábora a udělal pár prvotřídních fotek. Ačkoli není z Nido de Condores samotný vrchol vidět, je vidět skoro až nahoru a taky výstupová trasa. Den jsem tedy strávil směsí plánování, odpočinku a přivykání si na nelidskou zimu a absenci vzduchu.

aconcagua detail

Další den už byl znát nepatrný posun v aklimatizaci. Zídka z kamenů se mi stavěla lépe a taky už jsem byl schopný si nasadit boty a zavázat tkaničky.lol Po několika dnech jsem se také vypravil udělat si hygienu a vyčistit si zuby. Ráno bylo krásně slunečno a teplota mohla být jen lehce pod nulou, svlíkl jsem se tedy odvážně do naha a žínkou se připravil na dalších několik dní bez hygieny. Celá tahle akce musela trvat asi jako přezouvání pneumatik během formule 1, protože rampouchy na těle vznikaly asi během 1 minuty. Nabral jsem dostatek vody, abych mohl do sebe dostat životadárné tekutiny a zmírnit tak příznaky nadmořské výšky. Taky jsem do sebe chtěl dostat nějakou energii, takže i když jsem neměl na nic chuť, snědl jsem půlku velkého balení Nutelly, aniž by šla okamžitě ven. Den jsem strávil opět poleháváním ve stanu a stavěním zídky. Taky jsem se byl o dalším postupu domluvit s rangerama. Ti pro mě měli bohužel špatnou zprávu. Za 2-4 dni, tedy akorát když jsem se chystal na můj „summit day“, mělo přijít zhoršené počasí ve formě větru a možného sněžení. Nejlepší postup tedy byl, abych se vrátil do základního tábora, tam počkal na zlepšení počasí a s již provedenou aklimatizací se posléze bez problémů vrátil do Nido de Condores. Tahle rada měla svou logiku a tak jsem se rozhodl ještě jednu noc v Nido de Condores přečkat, dát si ještě aklimatizační výstup do tábora Berlin a posléze sesoupit.

Noc byla studená jako obvykle a do toho ještě ta propíchnutá nafukovačka. Už jsem měl boky tak otlačené, že jakékoli spaní na boku bylo silně nepříjemné. Když jsem se probudil, začalo být jasné, že mi začíná chybět energie. Nutella mě sice od nejhoršího uchránila, ve vícedenním horizontu však sacharidy a bílkoviny nenahradí. Dal jsem si tedy nějaký sýr, který jsem si s sebou přinesl a nalehko, jen s denním baťůžkem vyšel do tábora Berlin, který se nachází ve výšce 5 930 m.n.m. Z Nido de Condores je to tam jen 1,7 km a 360 výškových metrů, pro mě to už ale bylo na krev. Možná, že jsem ztratil hodně energie, jak jsem nejedl. Možná mě dostala nadmořská výška. Možná jsem jen neměl tu potřebnou výdrž a motivaci, když jsem stejně věděl, že scházím dolů. Ještě chvíli jsem zkoušel klasiku – 10 kroků, 10 nádechů, 10 kroků, ale už to prostě výš nešlo. Před Berlínem jsem se tedy otočil a sešel zpátky do Nida de Condores, aniž bych dosáhl aspoň nejvyššího bodu, na kterém jsem kdy stanul.

z nido de condores

Do stanu jsem došel úplně vyčerpanej. Padnul jsem do něj ještě v brýlích, oblečený a na chvíli usnul únavou. Pak ale nebylo zbytí a musel jsem se pustit do balení. Existovala ještě možnost, že bych sbalil stan a všechno potřebné nechal třeba u rangerů. Až bych pak šel z Plaza de Mulas znovu nahoru, nemusel bych býval tahat těžkou krosnu se vším až do Nido de Condores. Kdyby se ale cokoli stalo, mohl by pak být problém mít nahoře krosnu s vybavením za hodně peněz. Dolů z Nido de Condores jsem šel spíše malátně. Cesta to nebyla těžká, šel jsem často po suti, do které když se našlapuje po patách, je rychlá a jednoduchá na sestup. Přesto jsem se ale cítil absolutně vyčerpaný a přestávky jsem musel dělat do 10-15 minut. Do základního tábora jsem sestoupil zdecimovaný úplně stejně, jako Ti lidé přede mnou, kteří tam došli, když já jsem šel ještě nahoru. V base campu jsem si zaplatil místo ve společném stanu na posteli a vyčerpáním usnul.

Druhý den, když jsem se probudil, tak jsem vůbec necítil rozdíl, že bych měl být aklimatizovaný. Správně bych měl být schopnej po pár dnech tam nahoře nyní skákat a pomalu běhat, místo toho jsem se tam ploužil jak lemra. Dost mě to štvalo, protože jsem čekal, že sestupem do Plaza de Mulas získám opět potřebnou sílu a po překonání 2-3 dnů špatného počasí dám výstup na Aconcaguu na „jeden zátah“. Skočil jsem si na oběd, kde jsem si dal za 20 USD 2 volská oka s bramborem a trochou hovězího masa. Taky jsem tam pokecal s nějakýma klukama ze Švédska, kteří akorát do Plaza de Mulas dorazili. Navštívil jsem galerii, kde pán, když se slušně poprosí, vytvoří jednoduché modelace počasí na pár dní dopředu. Předpověď byla jasná. Nyní 2 dny nic moc a posléze 5 dní ideálního počasí na výstup. Aconcagua tam na mě čekala a vypadala tak blízko!

Další den jsem se chtěl podívat na opačnou část ledovcového údolí, tedy jakoby k hranicím s Chile. Už od prvního momentu jsem na tom byl nejhůře z celého výstupu. Šel jsem pomalu, absolutně bez energie a každou chvíli jsem musel dělat přestávky. A co bylo horší, ne jen kvůli chycení dechu, ale i kvůli tomu, že jsem neměl sílu. Vyšel jsem tedy nad nějakou chatu a stanici s piktogramem záchranné služby, abych si udělal alespoň pár fotek. Po několika přestávkách a absolutní ztrátě energie jsem se dostal asi 4 450 m.n.m., kam jsem sebou fláknul a najednou to ze mě všechno vytrysklo. Všechny ty emoce, všechno, co jsem výstupu obětoval a na sobě makal. Prostě jsem si uvědomil, že to prostě nedám. Už neexistuje šance, že bych sebral sílu a o vrchol se pokusil znova. I několik slzí ukáplo...

z berlin

Ráno jsem si sbalil věci a vydal se na sestup. Hodně lidí mě utěšovalo a podpořilo, což mi v ten moment alespoň trochu pomohlo. Bylo fajn slyšet, že se ta hora nikam neposune, a že tam bude čekat, jestli se na ní nevrátím znova. Jak jsem sestupoval, ze zimy se stávalo zase horko, jaké jsem zažil před příchodem do base campu před pár dny při výstupu. Teplo a sluníčko mi ale dávalo i trochu pocit pozitivity. Přemýšlel jsem, jaké to bude tam dole, těšil jsem se na Peťku a vlastně vyhlížel i to dobré. V táboře Confluenzia jsem si vyzvednul zapomenuté brýle a na jeden zátah došel až k výchozímu bodu – tedy k parkovišti v Los Horcones. Za zády se pyšnila Aconcagua a já se docela dost vyčerpaný naposledy otočil, abych jí naposledy spatřil. Byl jsem promrzlý, vyčerpaný, sám a hladový – prostě jsem dostal zas jednou na prdel.smile

Z Los Horcones mě vyzvedl šofér, kterého jsem si zaplatil v rámci vynášky mulou. Kolem byli běžní turisté, kteří si sem vyjeli autem. Bylo mi to tak nějak jedno. V Puente del Inca jsem se ubytoval v nějaký díře, v budově bývalého (nebo současného) nádraží. Aconcagua za mnou, nyní se už mé myšlenky poutali jen na Petru, kterou jsem měl asi za 5 dní potkat v Buenos Aires. Neměl jsem chuť ani na pivo, takže jsem si šel dát k hlavní silnici něco k večeři. Nohy jsem měl plné puchýřů, otlačenin a namožených svalů. V Puente del Inca se ve stáncích prodává hodně cetek a suvenýrů, stejně jako u nás sádrových trpaslíků v příhraničních vesnicích. Asi jsem vlezl do hodinového hotelu nebo kam, ale v noci bylo pěkně veselo, takže jsem se moc nevyspal. Taky byl hodně špinavej, prostě levnej hotel v hraničním městě v Latinský Americe – to hovoří za vše. Ráno jsem vypadl radši dřív nežli později a sednul si kousek od autobusový zastávky. Restauraci ještě neměli otevřenou, ale když viděli, že se na hotel nevrátím, nenechali mě čekat na zemi. Koupil jsem několik pohledů, které jsem slíbil poslat blízkým do Čech a ráno strávil pitím kafe a jejich psaním.

Uložit

Uložit