Po výstupu na Aconcaguu jsem se vypravil do Buenos Aires, kde jsem měl v plánu se potkat s Peťkou. Za asi 8 hodin jsem nejprve přejel autobusem z Mendozy do Córdoby, kde jsem se ubytoval v hostelu Che Salguero nedaleko rodovária (autobusového nádraží). Che Salguero je klasický hostel, který slouží zejména mladým baťůžkářům, a kde je živo dlouho do noci. Nedůvěryhodně působí zejména masivní mříže před vchodem, které vytváří dojem, že tu moc bezpečno není. Snídaně v tomhle hostelu klidně snese aspiraci na vítězství v kategorii „Nejchudší na světě“. Při platbě předem sice hostel avizuje, že si platíte snídani, v reálu na Vás ale čeká jen průměrné kafe a 2 diskosušenky.sad

Venku lilo jako z konve a proudy vody se valily ulicemi. Córdoba je počtem obyvatel srovnatelná s Prahou a v centru je to samá výšková budova. Také obyvatelstvo je zde bledší barvy pleti, než v Mendoze a sem tam je vidět i posilovna. Toho jsem také druhý den po ránu využil a šel si jednu vyzkoušet. Na drahé stroje a vymakané běžecké pásy zapomeňte. Tohle byla ta pravá oldschoolová posilovna, jaké si pamatujete z Česka v devadesátých letech. Vyskytovali se v ní pouze chlapi v tričkách bez rukávu a na stěnách visely fotky kulturistů, jako je Arnold v jeho sedmnácti letech. Aerobičina tady úplně chybí, zato dominují činky a zvuky hlasitého oddechování.smile

cordoba

Po asi dvouhodinovém cvičení jsem jel autobusem do Alta Gracia, což je padesátitisícové městečko vzdálené od Córdoby asi hodinu autobusem. Je známé především tím, že zde prožil dětství a vyrůstal malý Che Guevara. V centru jsem se doptal na cestu a v pohodě došel vilovou čtvrtí až do ulice, kde stojí poměrně nenápadný dům. Zde se nachází expozice, která obsahuje tříkolku, na které se malý Ernesto proháněl a také jeho motorku, kterou si možná vybavujete z filmu Motocyklové deníky. Je zde dětská postýlka, vysvědčení, různé rukopisy a také bronzová socha bojovníka za svobodu národů Latinské Ameriky. Mě nejvíc zaujaly dvě věci. Mapa, na které byly zvýrazněné trasy, které El Che procestoval. Úplně z ní sálalo, o jak moc svobodomyslného člověka s láskou k poznání a k životu samému šlo. Myslím, že ho cestování i hodně ovlivnilo, stejně jako ovlivnilo a otevřelo oči nám. Druhá věc byla kondolenční kniha podepsaná spřátelenými státníky, včetně podpisů Hugo Cháveze a Fidela Castra. Myslím, že by byla super recese se podpis Fidela naučit a podepisovat se takto třeba dětem do žákovské knížky.lol

Alta Gracia, ležící v 650 m.n.m., je ale i bez muzea Che Guevary příjemné městečko. V centru stojí velký rybník, u kterého je pěkné posezení a přes ulici bývalá jezuitská kolej, která lze za malý poplatek navštívit. Interiéry extra úchvatné nejsou, přesto bych ale návštěvu doporučil. Před jezuitskou kolejí leží příjemný park, kde stánkaři prodávají korálky a lapače snů. Od kamelota jsem si vzal jakousi reklamu, abych posléze zjistil, že tato náhoda mě dovedla do místa s jedním z nejlepších hovězích steaků, co jsem kdy ochutnal. Restaurace se jmenovala Sur libros libreria y restaurante, takže jak už z názvu vyplývá, fungovala i jako knihovna a čítárna. Vedly to tady nějaké dámy ve středních letech a na ten hovězí steak v obědovém meníčku se sklenkou malbecu asi nikdy nezapomenu. Chvíli jsem tady jen tak seděl a listoval si knížkama, než jsem se rozhoupal se zvednout a autobusem se vrátit zpátky do Córdoby.

V Córdobě jsem pak strávil podvečer couráním po centru. Hlavní náměstí s lavičkami a palmami se jmenuje Plaza San Martin. Jeho dominantou je bezesporu katedrála pískové barvy, socha jezdce na koni a vedle stojící jednopatrová budova radnice Cabildo. Z ní číší koloniální španělská architektura a patří ke skvostům argentinského stavitelství. Nyní se zde nachází informační centrum, kde, světe div se, dokonce mluví anglicky. Mně se nejvíc ale líbil prostor za katedrálou, kde sedí staří dědové a hrají šachy. To vytváří teprve tu pravou bezstarostnou atmosféru, jakou byste očekávali od provinčního města v Argentině. Córdoba má centrum, které tvoří síť pravoúhlých, na sebe navazujících ulic. Všechny pamětihodnosti se tak dostupně nacházejí 2-3 bloky od Plaza San Martin. Córdoba je také rájem shoppaholiků, protože jsou zde stovky obchůdků s oblečením. Já jsem zde strávil podvečer jen tak bloumáním a občasnou návštěvou obchodu, ve kterém bych býval očekával pěkné tričko, které jsem si chtěl koupit. Trvalo mi notnou chvíli, než jsem našel prodávat mojí XXL velikost, poněvadž všude měli jen oblečení pro prcky (rozuměj XL a ménělaugh ). Materiál ani vzor se mi taky nikde nelíbil, tak jsem nakonec vzal za vděk tričkem s motivem Panny Marie se strhanou tváří. Působilo na mě tak nějak alternativně.smile

Další den následoval přesun směr Rosario, což je třetí největší argentinské město, ležící na půl cesty mezi Buenos Aires a Córdobou. Leží na břehu řeky Paraná a je symbolem argentinské národní hrdosti, jelikož zde poprvé spatřila světlo světa argentinská vlajka. Narodil se zde také nějaký Messi a Angel di Maria, takže Rosario jistě potěší i nejednoho fotbalového fanouška. Já jsem se ubytoval v Che Pampas hostelu na Rioja 812. Úzké schodiště činžovního domu Vás dovede do prvního patra, které působí jako úplně jiný svět. Stěny jsou obložené v tmavém dřevě, které vzdáleně připomíná mahagon. Úzké chodby jsou vyzdobeny funky výzdobou ve stylu art deco, materiálům převládá latex a červené barvy. Jeden by řekl, že už jenom bičíky chybí.shocked Zaplatil jsem 50 argentinských pesos a vyrazil na obhlídku města. Po Avenida Córdoba jsem nejprve došel k obligátně pojmenovanému Plaza 25 de Mayo. Přímo přede mnou se tak pyšnily hlavní památky v neoklasickém slohu. Mezi hlavní stavby patří Památník národní vlajky, který navrhl světoznámý architekt Oscar Niemayer, známý třeba konceptem hlavního města sousední Brazílie. Na památník se dá vyjet výtahem a jsou odsud neopakovatelné výhledy jak na řeku Paraná, tak na samotné Rosario.

rosario

K památníku vede Průchod přísahy, což je chodník mezi fontánami. Po něm dojdete k distinktivní budově, která se jmenuje Triumfální propylea vlasti. Před Vámi se nyní otevře velký prostor, nazvaný Občanský dvůr. Ten vzdáleně připomíná naší piazzetu Národního divadla. Přímo přes Občanský dvůr se tyčí vysoká stavba věže, odkud jsou ty fantastické výhledy. Procházka po Rosariu by nebyla kompletní, kdyby člověk nezavítal na nábřeží. Řeka Paraná, která je odsud vidět, je hodně široká, přesto není vidět v celé své šířce. Na jejím nábřeží tátové se syny chytají ryby a lidé chodí joggovat. Rosario je typickým případem obrovského rozdílu v životním stylu na východě a západě Argentiny. Mě nejvíc zaujaly schody nikam, které v úchvatné šířce postavili trochu proti proudu. Dokážu si představit, že jejich výběhy se zoceloval mladý Messi během kondičních tréninků. Další zajímavostí jsou proluky mezi vysokými stavbami, které jsou vyplněné umělou trávou a fotbalovými brankami. Přímo v centru vidíte plácky na místě, kde bývaly domy. Po stranách jsou vysoké zdi jiných budov, uprostřed nich jen malý plácek na kopání a nelze si přitom nevzpomenout na poetický argentinský film Medianeras – Hraniční zdi.

Já jsem si ještě vyfotil dům, kde se Che Guevara přímo narodil. Jedná se, stejně jako v Alta Gracia, o nenápadný dům, který leží na Entre Rios. V obchodě jsem si koupil výtečný cabernet sauvignon, šunku, sýr a večer strávil na střeše v Che Pampas a kontemploval nad čtyřmi týdny strávenými úplně sám v Jižní Americe. Ve 3,30 ráno mě vyzvedával shuttle od firmy Manuel Tienda objednaný na 3,00 za 850 pesos a já pádil do Buenos Aires na letiště, abych se tam neskutečně natěšený potkal s Peťkou.

Na letište Ezeiza jsem jako správný boyfriend dojel už v 7 ráno a pak čekal několik hodin, než Peťka vystoupila z bezcelního prostoru a skočila mi do náručí. Nebyla si totiž úplně jistá, jestli tam ve smluvený čas budu čekat.tongue a taky to byla její první takhle velká cesta samotné letadlem přes oceán. Venku byl krásný den a my jsme mluvili jeden přes druhého celou cestu do centra, jak jsme byli plni dojmů.smile Také se nám povedl husarský kousek s ubytováním. V Buenos Aires jsme plánovali strávit asi 4 dny, a tak jsme si zamluvili ubytování v pěkném hotelu za nepřemrštěnou cenu. 4* Hotel Carsson za 146 USD na 3 noci se snídaní byl jeden z nejlepších úlovků, co jsme kdy za ubytování sehnali. V ceně byla úžasná snídaně, naprosto odlišná od hostelu, ve kterém jsem živořil v Córdobě. Na chodbách byly červené koberce s dlouhým chlupem a v lobby voda s citronem v okrasné nádobě, jako komplementární drink.

Buenos Aires je jedno z nejkrásnějších měst, jaké jsme kdy navštívili. Starobylých památek tady tolik nenajdete, zato má zajímavou atmosféru, spoustu vyžití a příjemné klima. Strávili jsme v něm téměř 4 dny a naší prohlídku jsme zahájili na Avenida 9 de Julio, která se dle některých zdrojů může pyšnit přívlastkem „nejširší ulice světa“. Pravda, vyrazili jsme sem až v poledne, protože si Peťka potřebovala po nočním letu aspoň na chvilku odpočinout. Zhruba v prostředku této třídy, na průsečíku Avenida 9 de Julio a Corrientes se nachází Plaza de la República, jehož název nemusím překládat. Jeho dominantou je obelisk, u něhož se schází fanoušci vždy když Argentina vyhraje nějakou velký sportovní událost. Je 67 metrů vysoký a byl postaven v roce 1936. Hned vedle se nachází pro nás asi nejhezčí budova celého Buenos Aires – Teatro Colón. Přesně ve stejném období, kdy si Češi postavili vlastní Národní divadlo, tak Argentinci vystavěli to jejich. Stavba, která je zvenku opravdu impozantní, slouží baletu, vážné hudbě i opeře a do doby výstavby budovy opery v Sydney se jednalo o nejimpozantnější stavbu tohoto druhu na jižní polokouli. Pořádají se tu i prohlídky interiérů, které jistě stojí za to, my jsme ale neměli rezervaci a pár hodin jsme rovněž čekat nemohli.

avenida nueve julio

Po jedné z diagonálních ulic, jejíž jméno zde psát nebudeme jak moc je dlouhé, jsme za pár minut přešli k Plaza de Mayo, které je takové hlavní centrum Buenos Aires. Zde se nachází Metropolitní katedrála a také Cabildo – bývalá radnice, která nyní slouží jako muzeum. My jsme jeho interiéry nenavštívili, zato jsme si dali v El patio café na zadním dvorku kafe. Na opačném konci náměstí se nachází jedna z hlavních památek – Casa Rosada. Když napíšu, že se jedná o prezidentský palác, tak to asi nikomu nic neřekne. Když ale připomenu, že z jeho balkonu mávala davům Madonna alias Eva Duarte Perónová, tak už si kdekdo tuto stavbu před očima představí. Má růžovou barvu a jeho okolí je plné připravených zátarasů a pořádkových jednotek v antonech. Plaza de Mayo je pěkné náměstí plné laviček a zeleně, na kterém si nejde nevšimnout spousty křížů, argentinských vlajek a vzkazů. Už desetiletí se zde totiž týden co týden setkávají Madres de Plaza de Mayo – tedy matky obětí, které byly během bývalých represivních režimů zatčeny, a už je nikdo nikdy neviděl.

casa rosada

Z Plaza de Mayo jsme se vypravili do nejsympatičtější čtvrti Buenos Aires – San Telmo, kam vede ulice Defensa. Protože byla neděle, konaly se tady trhy a Peťka si vybrala krásný svetr z alpaky, resp. z její vlny. Krášlí ji klasický indiánský vzor a ačkoli je narůžovo obarvena, vypadá fakt pěkně (navíc na Peťce, že jocool ). A to stál půlku toho, co by stál tady v Evropě. Tato ulice nás dovedla až na malé, ale útulné náměstí Plaza Dorrego. Při dnešním kurzu by všechny útraty asi vyšly levněji, nicméně před dvěma lety byl o 40% vyšší a stejně tak ceny. Na náměstí tančily páry tango, umělci prodávali své obrazy a naháněči přistrkovali židle a zvali k posezení zrovna v jejich restauraci. Nakonec jsme neodolali a podvečer strávili u výtečných hovězích steaků a láhve merlotu. Prostě žádný spěch a jen vychutnávání si pohodičky u sklenky vína – i to patří k návštěvě Buenos Aires. Když už se setmělo, přejeli jsme taxíkem zpátky na Avenida 9 de Julio, kde jsme si předem koupili lístky na večer tanga v podniku Tango Porteňo. Bez toho by asi návštěva Buenos Aires nebyla kompletní. To, že Argentina je s tangem spojená pupeční šňůrou nemá smysl psát. Nám se moc líbil exteriér a hlavně interiér této „prvorepublikové“ budovy, kterou bychom vzdáleně přirovnali k naší Lucerně. Když se z ulice vejde dovnitř, ocitne se člověk v sálu ve stylu 30. let minulého století. Je zde pódium, lóže a všude rozesety stoly s židlemi a číšníci v motýlcích. Ty k nám teda moc pro objednávky nechodili, jelikož jsme si koupili ty nejlevnější lístky za 250 ARS (při tehdejším kurzu 700 Kč,-). Představení bylo pojato trochu jako muzikál a živí muzikanti a tanečníci předváděli show v dobových kostýmech z éry, kdy české fanynky proháněl Oldřich Nový. Peťka teda v půlce usnula, nicméně údajně všechno do detailu vnímala. Takže prý dobrý.lol

Náš druhý den v Buenos Aires jsme opět začali flákáním. Zaprvé byl totiž hotel natolik příjemný, že jsme si museli užít poprvé a naposledy absenci švábů a čistotu bílých prostěradel. Za druhé jsme byli taky dost utahaní, takže jsme po výtečné snídani zalezli zpátky do postele a vylezli až po obědě. Nejprve jsme si vyměnili peníze na ulici Florida, protože jak jsem psal již v předchozím příspěvku, na černém trhu u překupníků se v Argentině dostane až o 1/3 lepší kurz, než v bankách a směnárnách. Funguje to stejně jako u nás za totáče, takže vy se musíte dostat na známá místa veksláků a už jen budete čekat, kdy k Vám kdo nenápadně řekne „cambio, cambio“. I když jde o nelegální směnu, policajtů v blízkosti se bát nemusíte, ti v tom jedou s nimi. U té příležitosti jsme si prohlédli krásnou stavbu Galeria Pacifico, která se nachází na rohu ulic Viamonte a Florida. Interiér je zároveň honosný a zároveň architektonicky zajímavý. Svým zaměřením ale jeho obchody cílí na jinou, než naší cenovou skupinu. Odtud je to už jen kousek na Plaza San Martín a do stejnojmenné stanice metra, kterou jsme se dovezli do stanice Angel Gálardo. Metro je architektonicky zajímavé, připadalo mi ale víc přeplněné než u nás a vzhledem ke klimatu i více prosáklé potem.rolleyes

pizza

Když jsme vystoupili, hned u metra jsme si koupili víno a pizzu v La Continental. Nevím, možná to spousta z Vás ví, ale Argentina je známá svou pizzou skoro jako New York anebo Itálie. Dělá se na silném těstě, s vysokou vrstvou čehokoli si objednáte a my si dali šunkovou s olivami, potom špenátovou a také quattro formaggi. Bylo krásné odpoledne a my jsme došli do Parque Centenario, kde jsme si rozprostřeli deku a dali si piknik. No, když si představíte, že asi 3 výřezy se rovnají objemu celé naší – tenké – pizzy, tak je výstižnější asi výraz „obžerství“.tongue A k tomu dvě láhve výtečného vínka, které se tady v Buenos Aires dá pořídit ve stejné kvalitě, akorát o polovinu levněji než u nás. Co nás docela překvapilo, bylo, že jsme tam takhle pili v tom letním podvečeru jako jediní a letmé pohledy kolemjdoucích. Bylo evidentní, že na to tady nejsou zvyklí, což kontrastuje hlavně se sousedními Brazilci, kde jede party 24 hodin denně. Tohle odpoledne se kvůli své pohodové atmosféře zařadilo mezi nezapomenutelné a se soumrakem jsme se taxíkem přemístili do party čtvrtě Palermo. Ten, kdo zná Stodolní, si jí může stokrát vynásobit a bude se blížit této obrovské části města, kam chodí pařit snad celá Argentina. Prošli jsme pár podniků od „neargentinského“ Sullivan´s baru po Tabernu Ódin na ulici Honduras. Tady, stejně jako ve spoustě jiných podniků se točí pivko Quilmes v takových válcích, ve kterých jsou asi 4 pivka a zákazníci si je vypouští sami minipípou na jejich spodním konci. Po ulici Honduras jsme opustili Palermo a noc zakončili v trendy lounge baru Sónoman na Fitz roy. Cestování není jen o galeriích a muzeích, ne?wink

palermo

Třetí den v Buenos Aires jsme navštívili autobusové nádraží Retiro a také terminál trajektů v jeho blízkosti. Jmenuje se Buquebus a nabízí jízdenky do uruguayského Colonia del Sacramento již od 545 ARS, tak jsme si je radši koupili v předstihu. Hned vedle je moderní čtvrť Puerto Maduro, která vznikla citlivou rekonstrukcí bývalých doků. Je to taková ta čtvrť s moderními lofty, cihlovou fasádou a drahými apartmány, kterou znáte třeba z londýnského Docklands anebo Brindley´s place v Birminghamu. Byl pěkný den, a tak jsme si k procházce dali italskou zmrzlinu z jedné z místních kaváren. Muzeum na lodi Presidente Sarmiento jsme minuli a po promenádě došli až k mostu přes doky. Tady nás zaujali místní veřejné záchodky, které měly mýdlo napíchlé na otáčecím stojanu. K reservaci Ecólogica Costaňera Sur to byl jen kousek a cesta ke vstupu do parku byla lemována stánky s občerstvením a nápoji. Když jsme branou do rezervace došli, byla by to procházka městským parkem jako každá jiná, kdybychom nenatrefili na úžasnou říční želvu. Všichni běžci i cyklisti jí v honbě za kilometry minuli a vůbec by si jí nevšimli. Měřila asi 35 cm a měla krásný krunýř i zbarvení. A pak, že i bezprostředně vedle centra nejde najít divokou faunu!

Tuto rezervaci, kterou tvoří močály a mokřady oddělující samotné Buenos Aires od laplatského zálivu, jsme opustili přesně po dvou kilometrech. Nejprve jsme přešli zase pásmem věžáků, novostaveb a zrekonstruovaných doků. Kolem budovy ministerstva zemědělství jsme prošli malou uličkou plnou graffiti Estados Unidos, abychom vyšli v nám už známém San Telmu přímo u parilly – tedy jakéhosi steakhousu. Letmo jsme ukojili i naší zálibu v architektuře tržnic, neboť jedna se hned vedle nacházela. Utrmácení celodenním chozením a kilometry v nohách jsme nakonec zakotvili v minipivovaru Breoghan. Jestli máte rádi pivo, tak tohle je to místo, kam jít na ochutnávku místní produkce. Na hotel jsme už „zkušeně“ došli pěšky a po cestě jsme ještě navštívili karneval v ulicích. Nebyl tak velký jako v Riu, ale přesto to bylo příjemné zpestření cestou domů z hospody. Dokonce nás i místní, když viděli, že mám baťůžek na zádech, upozornili, že bychom si ho měli dát na břicho, protože se tam krade.

reservace

Náš poslední den v Buenos Aires jsme měli nejvíc nabitý. Přeci jenom, 4 dny jsou docela málo a v tomhle městě je toho opravdu hodně k vidění, což potvrdí asi každý, kdo tam nějakou dobu strávil. Nejdřív jsme pěšky došli až do čtvrti Boca, která je takovým místním Žižkovem. Některým ulicím je radno se vyhnout a po setmění je lepší si vzít v celé čtvrti taxíka. Tato čtvrť je typická silnými italskými kořeny, protože se sem přestěhovalo mnoho přistěhovalců. Ti se živili často bouráním masa (spojitost s hovězímsmile ) anebo jako lodní dělníci. A tím bylo na vznik dělnické třídy zaděláno. Nachází se zde také známý fotbalový klub Boca Juniors, s nímž je spojeno jméno Diego Maradona. Stadion je přístupný, a tak jsme i my navštívili tuto atrakci. V interiérech stadionu jsou klasicky fotky všech těch hráčů, hlavně Maradony a Téveze, jeho socha v životní (tedy mě po páslol ) velikosti a spousta jiných předmětů. Spíš byl ale zajímavý ten stadion zevnitř, jelikož je úplně jiný, nežli stadiony známé nám z Evropy. Jmenuje se La Bombonera, má kapacitu asi 49 000 diváků a jeho hlavní tribuna není šikmá, ale kolmá, jako dům, takže nás to zaujalo spíše z architektonického hlediska. Je to ráj dětí a fotbalových fanoušků, protože spolu s River Plate tvoří Boca Juniors top argentinské týmy, podobně jako u nás Sparta a Slávie. Má modrožluté dresy a v těchto barvách jsou pomalované domy v celém okolí tohoto stařičkého stadiónu.

boca

Jen pár bloků odsud se nachází hlavní turistická atrakce čtvrti Boca. Uličky s pitoreskním vzezřením a pestře pomalovanými fasádami. Ačkoli je vlastně tato čtvrť chudá s výraznými prvky architektury slumů, barvy dodávají celé části pozitivní a veselý ráz. Z jednoho z balkonů dokonce káže figurína papeže, na kterého je pyšná celá Argentina. Nechybí stánky se šperky, různé cetky a tanečníci tanga v dobových kostýmech, kteří se s Vámi za nemalý peníz rádi vyfotí. Chvilku jsme to tady vydrželi, dali si kafe a taxíkem přejeli k další, z Buenos Aires „must-see“ pamětihodností – hřbitovu Recoleta. Na něm totiž spočívá i Eva Duarte Perónová. Najít její hrob není složité, stačí jít jen s davy. K docela velké škodě ostatní už tak vyhledávané nejsou, možná i proto, že jména jsou méně věhlasná. Recoleta byla naší poslední zastávkou v Buenos Aires a přišel čas navštívit další zemi na našem putování po Jižní Americe – Uruguay.

Uložit

Uložit