Do Brazílie jsme vstoupili přes hraniční přechod Ciudad del Este – Foz do Iguacu. Slyšeli jsme spoustu zkazek o tom, že Most přátelství (Puente de la Amistad) je rájem pašeráků a nejeden turista se v jeho okolí „ztratil“. Na paraguayské straně jsme se zastavili pro výstupní razítka a zeptali se na situaci na mostě. Byl ale víkend a tak bylo všude liduprázdno, což vlastně nevíme, jestli je lepší anebo horší.confused

Most dlouhý 550 metrů jsme přešli asi za 10 minut a už z dálky nás vítala velká brazilská vlajka. Za námi ještě šly skupinky brazilských turistů, ale neznamenaly nic, co by nás mělo znervózňovat. Na brazilské straně hranice jsme si obstarali vstupní razítka a odchytli taxíka do centra Foz do Iguacu, který měl sice brazilskou „espézetku“, ale řídil ho, jak už to v těchto příhraničních oblastech bývá, gastarbeitr z druhé strany hranice. Ubytovali jsme se v hotelu Villa Canoas kousek od autobusového nádraží a vzhledem k tomu, že dvoulůžák stál 130 Reálů, neměli jsme jinde rezervaci a hodiny odbíjely 6 večer, tak jsme ho s radostí vzali. Hotel měl docela strategickou pozici, proto jsme si na Avenidě Brasil mohli vybrat cash z bankomatu a povečeřet v libanonské restauraci. Kromě výtečného jídla nás překvapilo, že číšník znal Českou republiku.

Ráno po vydatné snídani jsme se vydali na naší první zastávku - hydroelektrárnu Itaipu. Zaměstnanec cestovky, co měl stánek přímo ve foyer hotelu, nám ale řekl, že poněvadž je neděle, tak autobusy na Itaipu pojedou hodně nepravidelně, a že nás na tam radši odveze. Vytrhl nám tím trn z paty, protože jsme ten den měli ještě v plánu vodopády Iguacu a v neděli v 9 ráno by to bylo hodně krkolomné. Na oplátku jsme si koupili jízdenky na open-deck bus tour přímo u něho, abychom mu udělali nějaké to rito.

itaipu

Vodní nádrž Itaipu a zejména její hydroelektrárna je největší technologickou pýchou Brazílie i Paraguaye. Až do roku 2008 byla největším projektem tohoto druhu na světě, posléze byla předčena ještě více monstrózním projektem Tři soutěsky v Číně. Hydroelektrárna pokrývá většinu spotřeby Paraguaye a až třetinu brazilského hladu po elektřině. Jedná se o „zelenou“ energii, což je určitě pozitivní, na druhou stranu je třeba si uvědomit, že byly zaplaveny stovky domorodých vesnic, na toku řeky Paraná byly nenávratně ztraceny vodopády údajně ještě velkolepější nežli Iguacu a v neposlední řadě, projekt byl několikanásobně předražen na vícepracích.

Samotná jízda klasickým doubledeckerem trvala asi hodinu a půl, měla několik zastávek a stála 26 Reálů. Před samotnou jízdou je ještě v ceně prohlídka infocentra, včetně projekce pýchou kypícího dokumentu o stavbě a parametrech přehrady. Hodně zajímavá je také tabule, kde jsou údaje o jednotlivých národech, které přehradu za posledních 15 let navštívili. Následuje vyhlídková jízda, která začíná vedle umělého kanálu, na kterém se jezdí divoká voda. Zrovna na jaře 2015 se tady jelo mistrovství světa juniorů do 23 let na divoké vodě. První zastávka je naproti přepadu, jestli se dají dva obrovské splavy pro nadbytečnou vodu takto vůbec nazvat. V únoru je zde málo vody, a tak jsou prázdné, nicméně když se po období dešťů valí voda přes jejich hranu, hukot a síla vody musí být těžko představitelná. Samotná hráz je dlouhá několik kilometrů a působí megalomansky. Nad zvířenou vodou pod přehradou krouží dravci, kteří z výšky vyhlížejí úlovek. Na poslední zastávce mají návštěvníci ještě možnost výletu lodí po nádrži, ale jelikož bylo už asi 11, tak dáváme přednost přesunu na „Cataratas“, tedy k vodopádům na brazilské straně před poklidnou projížďkou při kafíčku a dortíku. Od visitor centra na Itaipu jede místní autobus za 2 Reály na autobusové nádraží ve Foz do Iguacu, odkud navazuje spoj plný turistů k hlavnímu cíli návštěvy všech široko daleko – vodopádům Iguacu. Jediná nástraha spočívá v tom, že už na autobusáku se musí projít turnikety na nástupišti a koupit lístek nikoli u řidiče, ale v budce na perónu.

Národní park Iguacu nabízí kromě samotných vodopádů i mnoho dalších atrakcí. Rozkládá se na obou březích řeky Iguacu jen pár kilometrů od jejího soutoku s Paraná. Přístup k vodopádům je buď z argentinské anebo z brazilské strany, jež jsme si pro první den vybrali my. Jednu zastávku před samotným vstupem je ptačí park, kde je možné se procházet ve voliérách plných tukanů, papoušků a jiných exotů. Jedna ruská skupinka vystupovala ještě o něco dříve, u heliportu, odkud vzlítají každou chvíli vrtulníky pro pohled z ptačí perspektivy. My jsme si zjistili, že poslední autobus zpátky vyjíždí v 17,30 a vyrazili jsme na pohodovou procházku na celé odpoledne. Bylo asi 13 hodin, a když píšu pohodovou, tak tím myslím, že jsme se nepokoušeli spojit návštěvu argentinské a brazilské strany do jednoho dne. To bychom ani nikomu nedoporučovali, protože vzhledem k tomu, o jakou nádheru se jedná, tak je lepší si ten zážitek vychutnat, třeba i na 3 dny, a to nemluvíme o riziku špatného počasí. To nás ale netrápilo, protože bylo asi 38 stupňů ve stínu a vzhledem k humiditě to bylo asi jako pocitových 75 stupňů.shocked

iguacu I

Vstup pro turisty stojí 52 Reálů/os. a Brazilci či návštěvníci z Mercosuru to mají znatelně levnější. V okolí vodopádů je i tropický deštný prales a tak je možné i využít služeb místních rangerů a za přiměřený poplatek se vydat s nimi na dvě či více tras uprostřed pralesa. Nám stačila nenáročná procházka vyhlídkovou trasou, která začínala u Hotelu des Cataratas. Všude kolem se slunili nosálové, kteří jakkoli jsou roztomilí, nejsou radno krmit. Dokážou totiž pěkně poškrábat i pokousat, nemluvě o riziku nákazy vzteklinou či zanešení infekce. Každá vyhlídka, se kterou se člověk přibližuje k srdci vodopádů, odkrývá úchvatnější a úchvatnější výhledy a i přes nelidské horko se jedná o životní zážitek, který musí nadchnout všechny cestovatele. Foťák doporučujeme mít připravený v ruce, protože každou chvíli se odněkud vynoří nějaký exotický živočich. My jsme takhle vyfotili varana a spoustu krásných ptáků.

iguacu plosina

Po pár zákrutách a jednom občerstvení se člověk dostane až pod samotné vodopády, které si může, za cenu úplného promočení, prohlédnout z lávky, která byla rafinovaně postavena do nitra vodopádů. My jsme se u lávky potkali s jednou českou slečnou, za kterou tam přijeli rodiče, a která žije s přítelem v brazilském Campinas. Zážitek je to nepopsatelný, ale foťák je lepší mít v nepromokavém obalu. Zde už Vás bude bolet ruka od mačkání spouště i celé tělo, takže se lze vyvést výtahem o patro výš, na úroveň horního přepadu řeky Iguacu k místu zvaném Porto Canoas, odkud autobus sváží turisty zpět do turistického centra a východu zároveň.

iguacu detail

Druhý den jsme si trochu přispali. Taky jsme museli na „meziměstský“ autobusák koupit lístky do Campo Grande, které se nám nepodařilo koupit předem přes net. Tím jsme se ale dostali do časového tlaku a jako jediný den během naší jihoamerické cesty jsme ho podcenili. Na argentinskou stranu vodopádů nám totiž autobus do Puerto Iguacu ujel před nosem a další jel až za půl hodiny – v 11 hodin. Autobus na výjezdu z Brazílie cizince vysadí, aby si obstarali výstupní razítko a s místňákama pokračuje dále. Nám se ale podařilo vyřídit pasové formality v nezvykle krátké době, takže jsme vyšli od imigračních úředníků právě v době, kdy autobus odjížděl. Naštěstí jsme ihned chytli stopa, který autobus dojel na argentinské celnici a my si pohodlně přesedli zpátky do autobusu. Celý autobus na nás koukal jak na duchy.laugh

V Puerto Iguacu je přehledný autobusák, kde každou půlhodinu jezdí autobusy na argentinskou stranu vodopádů. Když jsme se odsud dostali ke vstupu na vodopády, bylo už k jedné hodině. Vymysleli jsme plán, že k úžasným výhledům na samém konci dojdeme pěšky po jílovité cestě a zpátky se svezeme mašinkou pro turisty. Byla to krásná tříkilometrová cesta pralesem. Na samém konci této cesty je nádraží sloužící jako konečná stanice turistického vláčku. Odsud vede stezka po chodníčku na kůlech, která vás dovede až do středu řeky. Bez návštěvy tohoto místa nemá smysl ani vodopády Iguacu navštěvovat. Pod chodníčkem jsou krásně vidět ryby, kolem poletují obří motýli a úžasně barevní ptáci. Turistů je tu samozřejmě taky narváno.

My jsme ale docela spěchali zpátky do Foz do Iguace, protože nám večer odjížděl noční autobus do Pantanalu. Chtěli jsme mít tedy rezervu a taky jsme podcenili ranní vstávání. Tu část argentinských vodopádů dolů po proudu, stejně jako případnou vyjížďku lodí dole pod vodopády, jsme vynechali. Byla to obrovská škoda, ale na druhou stranu, každý den člověk prostě nemůže být produktivní na 200 procent. Nasedli jsme spolu s dalšími 200 turisty do vláčku a svezli se zpátky. Po cestě jsme ještě viděli na té cestě, po které jsme předtím šli, krásného hada. Věčná škoda, že jsme neměli zapnutý foťák a než ho nastavili, projeli jsme kolem bez jeho zachycení. I přes to všechno byly vodopády Iguacu jedním z top míst Brazílie.

iguacu spolecna

Uložit