Letošní cestu do Jižní Ameriky jsme započali v amazonském Manausu. Sem jsme celkem pohodlně doletěli aerolinkami TAM ze Sao Paula a po předchozím transatlantickém letu jsme stejně celou cestu prospali. Letiště Manaus je docela nevzhledné, obyčejné, tmavé místo, jehož ospalost vybočí z normálu tak maximálně při nájezdech dotěrných naháněčů z místních hotelů, taxislužeb a organizátorů výletů. Na nás u výstupu z bezcelní zóny čekal řidič taxíku, jehož nám objednal za 70 Reálů náš první ubytovatel – Hostel Manaus. Na hostel jsme se dostali před půlnocí a celí přešlí po dlouhém letu jsme před padnutím na postel akorát tak vystříkali pokoj obrovským množstvím repelentů.

Ráno jsme posnídali na pěkné střešní restauraci brazilskou klasiku – bílé pečivo s margarínem, šunkou a sýrem, trochu „vánočkovitého“ pečiva a taky ne moc sladký džus z červených a žlutých melounů. Byla sobota a my jsme museli hned po ránu jet koupit na místní autobusové nádraží jízdenky do Boa Visty. Přes všechnu snahu jsme prostě nebyli schopni si lístky obstarat dopředu přes internet a Eucatur neměl prodejnu ani na letišti, ani v centru, a tak nám nezbývalo než vyzkoušet, jakou má Manaus veřejnou autobusovou dopravu. Lístky jsme nakonec koupili na neděli večer bez problémů, dokonce nám vyzbyly i protekční místa na sedačkách 3 a 4. Stejným způsobem jsme pak z autobusáku za 2,70 Reálů přejeli zpátky do centra, na obhlídku hlavní pamětihodnosti, kterou Manaus nabízí – Teatro Amazonas.

Manaus Teatro Amazonas

Teatro Amazonas je vrcholné dílo koloniální architektury a turistické lákadlo č. 1. Divadlo bylo postaveno v době, kdy Manaus prosperoval na obchodu s kaučukem a drahým dřevem a jeho architektura snoubí okázalost s elegancí. Interiér jsme si neprohlédli, nicméně přilehlý park Sao Sebastiao je dostatečně pěkný na to, aby se zde dalo v poklidu posedět a užít si chvíli pozorováním. V době, kdy jsme tady byli, se teploty pohybovaly kolem 35 stupňů ve stínu, což je pro Manaus takový průměrný letní den. Nám ale bylo neskutečné horko, zčásti kvůli vysoké vlhkosti, zčásti kvůli přejezdu z naší zimy. Odpočali jsme si tedy chvíli na hotelu a po obědě pokračovali na tržiště, které je pro Manaus tím, čím je Les Halles pro Paříž. Tržnice je správně chaotická, smradlavá, přeplněná a plná pochybných existencí, jak to ostatně v Jižní Americe bývá zvykem. Je zde obří sekce plná ryb a krevet právě vylovených z Amazonky, zeleniny, ovoce a pytlů s různými sypkými materiály typu rýže, fazolí anebo kukuřičné mouky.

Nábřeží u centra má Manaus neupravené, špinavé a plné typických říčních lodí čekajících na své pasažéry a zboží k odjezdu. Nástupní mola jsou všechna pohyblivá a plovoucí – není divu, hladina v závislosti na výši srážek běžně kolísá o 10 metrů. Nutno dodat, že technicky vzato vlastně přes Manaus Amazonka neprotéká. Ta vzniká až soutokem právě Rio Negra a Solimões, asi 15 km po proudu na místě zvaném Encontro dos Aguas. Tam jsme se chtěli také podívat a tak jsme se na nábřeží poptávali po lístkách. Antonio z Jungle tours, která patří k Hostelu Manaus, nám přes net nabízel celodenní výlet lodí za 200 Reálů, nám se nakonec podařilo booknout výlet za Reálů 100, jen jsme v ceně neměli vyzvednutí v hotelu.

Další náplní už bylo ten den jen courání po městě a hledání místa, kde by nám prodali jakoukoli kartuši na vařič, abychom si na Roraimě mohli uvařit. To bylo zhola nemožné, jelikož v celém Manausu není žádný specializovaný obchod na trekingové vybavení. Taky jsme upečení na troud na chvíli vzali zavděk klimatizovanou restaurací, i když jídlo tam odpoledne už bylo řádně oschlé. Ještě chvíli jsme bloumali po ulicích plných prodavačů čínských cetek, prostitutek a jiných pochybných existencí a s přicházejícím setměním, které zahalí Manaus kolem šesté večer, jsme si dali u Teatro Amazonas polévku z manioku a krevet Tacacá.

Amazonka nabrezi

Následující den jsme se vydali i se sbalenou krosnou na náplavku, ze které Manaus opouští lodě na jednodenní výlety. Nejprve se jede navštívit přírodní zajímavost Encontro dos Aguas, tedy Setkání vod. Asi 15 km po proudu je zde soutok dvou velikánů – Solimões a Rio Negro, kterým se odtud už společně říká Amazonka. Až po Manaus je tedy Amazonka splavná i pro námořní lodě. Tyto dvě řeky jsou zajímavé tím, že mají odlišnou barvu. Solimões se řadí mezi tzv. bílou vodu a Rio Negro zase mezi, ano, uhádli jste to, černou vodu smile Znamená to nejen odlišnou barvu (bílá voda Solimões je spíše kávová), ale také odlišnou rychlost, hustotu a také teplotu. Proto je toto místo soutoku unikátní tím, že se tyto dvě obrovské řeky nepromísí ihned, ale tečou vedle sebe paralelně několik kilometrů, než jim jejich chemické vlastnosti dovolí se spojit v jeden, tmavě kávový veletok. Rio Negro je také největší řekou s černou vodou na světě. Tato skutečnost kromě jiného znamená, že v černé vodě žije více ryb na chytání, oblasti vod bílých jsou zase více zamořeny komáry.

Encontro dos Aguas

Další zastávkou po Encontro dos Aguas byla indiánská vesnice v ekologickém parku Janauari. Ten je vzdálený asi půl hodiny jízdy člunem proti proudu nějakého přítoku. Tam to vypadalo strašně divoce, ale když na to koukám takhle na Google maps zpětně, tak je vidět, že vzadu za vesnicí vede silnice a je dokonce dost pravděpodobné, že místní domorodci po našem odjezdu navlékli džíny a triko a vyrazili směr Manaus utratit těžce vydělaný Reál v tamějším shopping centru. Po příjezdu do místní indiánské vesnice nám byla nejdřív ukázána velká káď, kde se mačkaly asi tak 2 metry dlouhé ryby. Zda to byly Arapaimy nevím, ale jakmile se k nim přiblížila návnada, tak po ní chňapli s neuvěřitelnou silou a energií, což vylekalo většinu z nás. Né tak ale partu venezuelských turistů, kteří si s sebou vzali karton piv a už v poledne neměli co pít. Nahazovali klacky s návnadou na provázku s evidentním potěšením a dělali si selfíčka se všemi okolo včetně nás a postarších japonských turistůsmile

Tahle zastávka byla jakousi klasickou kýčovitou nezbytností, kterou Manaus nabízí, a kterým se my, cestovatelé, většinou vyhýbáme. Je to asi jako když zájezd Korejců provedou „typickou“ pražskou hospodou „U Fleků“ s pivkem za 60,- a s tak moc autenticky staropražským harmonikářem, že se tomu každý odrodilec Vltavy na míle obloukem vyhne. Nám takto nabízeli (samozřejmě za poplatek) vyfotit se s lenochodem tříprstým, kterému ještě pro dovršení roztomilosti přivázali růžovou mašličku. Myslím, že to byl samečeksmile Odněkud se najednou vynořily děti a nabízely hroznýše a anakondu na fotky turistům, babči zase korzovaly s kajmany se svázanou tlamou. Do toho si malé indiánské děti okolo hrály s odpadky a venezuelští přátelé pouštěli nahlas cajdáky z telefonů v latinskoamerickém rytmu.

Odsud jsme se lodí přesunuli do nedaleké restaurace, na jejímž okraji byl dřevěný chodník ve stylu stezky v korunách stromů. Pravda, výška byla jen asi 5 – 10 metrů nad zemí, nicméně nás dovedla přes zalesněnou část na druhou stranu do míst, kde byla stojatá voda a v ní rostly největší lekníny na světě – Victoria Regia. Ty kvetou jen v noci a každé ráno s úsvitem se květ zase zavře. Jak název napovídá, tento druh leknínu byl pojmenován po královně Viktorii, nicméně její název správně zní Victoria Amazonica. Cestou zpět do restaurace nám chůzi po dřevěné stezce v korunách stromů zpestřovali opičáci a taky jsme ve větvích hezky zachytili leguána.

leguan

Další atrakcí tohoto jednodenního výletu bylo plavání s růžovými říčními delfíny. Ti se nachází víceméně všude, nicméně asi 20 km proti proudu Rio Negro je mají evidentně vycvičené, takže když přijedou turisti, rádi zapózují za nějakou tu „sardinku“. Jsou to krásní tvorové, jejichž „čumáky“ jsou dost odlišné od těch delfínů mořských. Vypadají spíše jako kříženečci s gaviálysmile My jsme do řeky nešli, poněvadž jsme ještě ze začátku měli přílišný respekt z nemocí a parazitů. Né tedy, že by byl úplně neopodstatněný, nicméně ten druhý den po příletu byl respekt přeci jen možná příliš velký. Od delfínů se pak jelo k zaručeně pravému indiánskému kmeni, který měl slaměné chýše na okraji Rio Negro. Oni nám pěkně zatancovali a vrcholem představení bylo pořizování selfíček se spoře oděnýma divoškama. Tím náš celodenní výlet de facto končil. Možná by teď každého zajímalo, proč jsme vlastně takovýto kýčovitý výlet podnikli, jenže věc se má následovně. Manaus sám o sobě nenabízí o moc víc zajímavostí, nežli na jeden den. Na pořádnou expedici, např. do národního parku Jáu, je zase třeba mnohem více času. Tyto jednodenní výlety jsou tedy jakousi jedinou variantou vypadnout ven z města, pakliže člověk nemá příliš mnoho času. A takto to podniká 99 % turistů, kteří Manaus navštíví.

Nám jel v šest večer autobus do Boa Visty, takže jsme byli docela rádi, že výlet má končit v 16 – 16,30. Co čert ale nechtěl, při zpáteční cestě, Manaus už na dohled, se člunu porouchal motor. Začalo se z něho kouřit a my jsme nervózně prohlíželi hodinky, jestli to budeme na autobusák stíhat „emhádéčkem“ nebo si budeme muset vzít taxíka. Nakonec jsme to stihli autobusem, ale už jsme nestihli nakoupit jídlo na cestu, které jsme chtěli, a ani navštívit místní shopping mall, naší poslední záchranu na plynovou kartuši, kterou jsme na Roraimu tak nutně potřebovali, jsme bohužel nestihli taktéž. Ještě, že se nad námi slitoval recepční z hostelu a nabídl nám jednu, kterou mu tam před odletem někdo nechal. Docela jsem blahořečil ty lidi, kteří prozíravě kartuši nechali na recepci, nežli by jí bezmyšlenkovitě vyhodili.

Po celonočním přejezdu jsme ráno dorazili do Boa Visty, kterou jsme pak ještě jednou projížděli cestou z Venezuely do Guayany. Autobusák je zde docela vlídný, jsou zde kanceláře autobusových společností, pár prodejen na občerstvení a asi 10 nefunkčních bankomatů. My jsme po ranní hygieně nasedli na autobus směr hraniční přechod s Venezuelou, kam jsme dorazili asi po 3 hodinách jízdy. Na hranicích jsme se seznámili s jedním Brazilcem, který měl namířeno na Isla Margarita, nechali si obouchat výstupními razítky pasy, a vydali se vstříc novým zážitkům na horu, na kterou jsme se už dlouho těšili – Monte Roraimu.

Uložit