Let Paříž – Santiago de Chile rozhodně patřil k těm nejdelším, které jsem kdy absolvoval. Do Chile jsem letěl jen sám, s cílem prohlédnout si Santiago, přejet hranice do Argentiny, vylézt Aconcaguu a potom se v Buenos Aires potkat s Peťkou. Protože jsem odjížděl z Čech se zakuklenou virózou (mohl jsem napsat s rýmičkou, ale to by neznělo tak drastickysmile ), měl jsem spíš v plánu se jen tak porozhlédnout po městě a šetřit síly.

Přímo z letiště jezdí autobus za 1500 chilských pesos do centra ke stanici metra Los Heroés. Ubytovaný jsem byl v Hostal Americano za cenu 36 USD za jednolůžák, což sice není nejmenší cena, kurz chilského pesa byl ale před dvěmi lety výš a hlavně, první noc po těchto dlouhých letech nemám rád osekávat náklady na dřeň. Od toho jsou další dny, kdy je člověk bez jetlagu a při smyslech. Bylo asi 10 ráno a já si na hodinu, dvě odpočinul na pokoji. Když jsem pak vyšel do centra na procházku, venku bylo krásně a ten 30ti stupňový rozdíl v počasí mi vyvolal na rtech spokojeně přiblblý úsměv. Byl Nový rok a mě čekalo dva měsíce cestování po Jižní Americe, což bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřeboval.

Prohlídku Santiago de Chile jsem začal v budově bývalého vlakového nádraží Mapocho, nesoucího název po řece, která Santiagem protéká. Vlaky sem už dávno nejezdí, budova byla zato citlivě zrekonstruovaná na kulturní centrum či koncertní halu. Představte si, že by třeba na Masaryčce v Praze vytrhali koleje a pod velkou střechou udělali úžasné místo na relaxaci.

kulturni hala

Ačkoli je trochu škoda, že nádraží již neslouží svému původnímu účelu, způsob, jakým byla původní hala zrekonstruována, je mimořádně citlivý. Dokázal bych si tam představit koncert třeba takového Stinga v akustice.smile

Naproti, přes rušnou křižovatku, leží Mercado Central, tedy hlavní tržiště. To už také neslouží svému původnímu účelu, zato je plné malých restaurací a zahrádek, kam chodí místní na oběd. Něco takového postrádám u nás v Čechách. Budova je rovněž postavena v industriálním stylu, s mnoha prvky v litině či tepaném železe. Z Mercado Central je to jen kousek na hlavní náměstí Plaza de Armas, kde lze spatřit metropolitní katedrálu, park s palmami, informační centrum a vánoční stromek, který v těch 35-ti stupních vypadal divně exoticky. Atmosféra v ulicích Santiago de Chile jinak působí stejně podobně jako ve městech, které známé ze Španělska.

Z Plaza de Armas jsem metrem přejel na stanici Quinta normal, u které se nachází moderní budova Museo de la Memoria y los Derechos Humanos, tedy Muzeum paměti a lidských práv. To je věnováno lidským právům a zejména jejich porušování v době režimu generála Pinocheta. Expozice je bohužel jen ve španělštině, nicméně stavba samotná je hodně zajímavá a fotky a artefakty výmluvné. Doporučuji shlédnout film Kolonie, který o tomto černém období historie Chile pojednává.

Z Muzea lidských práv jsem dojel zpátky metrem na stanici Baquedano, protože můj další cíl byla vyhlídka Cerro San Cristobal. Jestli někdy navštívíte Santiago de Chile, tohle je místo, odkud budete mít nejhezčí výhledy, něco jako na Prahu od Hradu či z Petřína. Kousek od dolní stanice lanovky se nachází i Museum Casa de Neruda, které je dedikováno Nobelovou cenou oceněnému básníkovi z Chile. Jedná se o jeden z jeho tří domů a Pablo Neruda ho postavil jako azyl pro svou milenku. Na lanovku, ne nepodobnou té Petřínské, se stojí asi půlhodinové fronty. Za výhled seshora ale čekání stojí za to.

vyhlidka

V pozadí jsou vidět strmé svahy podhůří And a možná je i tušit zasněžený vrchol Aconcaguy. Vzhledem ke středomořskému klimatu, které zde vládne, byla ideálně modrá obloha, takže co víc si přát. Santiago de Chile je mnohamilionové město a vyplňuje úrodné údolí mezi hlavním pásem And a jejich předhůřím blíže k Pacifiku. Pohled na pohoří, která téměř kruhovitě obklopují tuto metropoli, je tak příjemně dramatický. Na Cerro San Cristobal stojí veliká socha Ježíše, jak jí známe třeba z Ria. Kromě vyhlídky je zde i pódium s lavičkami pod širým nebem. Pakliže sem tedy někdo zavítá v době konání nějakého koncertu či představení, může si při pohledu na metropoli v pozadí dopřát životní zážitek. Na vyhlídce se také nacházejí stánky s obvyklými cetkami a se zmrzlinou. Protože jsem měl už hlad, sjel jsem zpátky dolů lanovkou a rozhodl jsem se ochutnat nějakou chilskou specialitu. V restauraci Galindo jsem si dal nejprve Lomo Pil – Pil/Ajillo, což byly nudličky hovězí svíčkové smažené v olivovém oleji s chilli papričkami a česnekem. Trochu to připomínalo Stroganoff, ale ta omáčka tomu opravdu chyběla. Na předkrm to sice stálo nadprůměrných 5400 pesos, ale zas to bylo hodně syté. Hlavní chod v podobě Pastel del Choclo (nákyp z kukuřičné kaše s mletým masem, cibulí, kuřecím a rozinkami) jsem si tedy už nemusel dávat. Jako bagoun jsem se tedy odvalil a doufal, že mi slehne při procházce. Po třídě Osvoboditele Bernardo O´Higginse to bylo na hotel asi 4 km.

Druhý den ráno jsem měl v plánu navštívit Valparaiso. Nic moc jsem o tomto městě nevěděl, jen pár neurčitých frází z průvodců a cestopisů na internetu. Musím ale říct, že Valparaiso je město, které mě asi nejvíc na světě překvapilo. I když je hlavní dominantou přístav a velkou část tvoří doky a kontejnerové přístaviště, může se pochlubit pohodovou atmosférou a originálním street artem. Z nádraží jsem dojel trolejbusem na hotel, který se stejně jako většina města nachází ve strmých svazích. Jmenoval se Hostal Recuerdos da Familia, jednolužák v něm stál jen 15 USD a strmá ulice k němu sloužila zároveň jako úniková cesta pro případ tsunami. Ty jsou tady velkou hrozbou, protože se oblast nachází v tektonicky aktivní oblasti a navíc celý záliv až k Viňa del Mar má tvar, který účinky tsunami maximalizuje.

valparaiso

Po ubytování jsem se šel projít. Nedaleko od hostelu leží Námořní muzeum. U něho je vyhlídka „21. května“ a stánky, kde jsem koupil Peťce ušatku z alpačí vlny a svezl se dolů lanovkou. Valparaiso je totiž originální mj. systémem starých lanovek, které se skřípotem usnadňují přesun chodcům asi na dvanácti místech ve městě. Jsou úžasné a některé poháněné párou, i když nevím, jak jsou na tom s bezpečností. Dole ve městě jsem si pak dal obědové meníčko completo za 3000 CHP. Tahle část města kolem Plaza Wheelwright je dost plná pochybných existencí a pouličních alkoholiků. Ono celkově je Valparaiso „alternativní“ město. Nikde jinde na světě jsem neviděl tolik skejťáků a úžasných graffiti. Celé Valparaiso se jimi jen hemží, a kdyby je chtěl člověk všechna vyfotit, vyplácá si na tom SD kartu.:-)

graffiti

Pomocí lanovek ascensores se dát takto pohodlně přesouvat po celém městě. Občas člověk narazí na zanedbanou, osiřele vypadají ulici, občas zase natrefí na úžasný bar či kavárnu, které by mohly konkurovat těm nejvíc funky místům v západní Evropě. Přístav dole ve městě je plný obrovských nákladních lodí, ale i malých rybářských bárek. Spousta z nich má na sobě kanadskou vlajku. V supermercadu jsem si pořídil svačinu na druhý den a něco k večeři. Láhvové víno jsem tam zahlédl už od 45 Kč a taková Tarapaca vyšla v přepočtu na korun 70.rolleyes Obchodní centrum leží u Plaza Sotomayor, kterému vévodí krásná stavba nějaké oficiální budovy. Té byla přistavěna skleněná nástavba s ocelovou konstrukcí. Další zajímavou stavbou je rohový výškový dům na rohu ulic Prat a Cochrane, která svým zakončením v ostrém úhlu připomíná známou Flatiron building na rohu páté Avenue a Broadwaye.

Další zajímavost, proč byste měli navštívit Valparaiso, jsou trolejbusy. Ve městě se zachovala jedna linka, na které operují trolejbusy vyrobené v letech 1946-52 a dodávají tak městu neopakovatelnou atmosféru. Původně jsem si myslel, jestli náhodou nebyly vyrobeny v plzeňské škodovce. Nakonec jsem se dočetl, že pochází od amerického výrobce a byly odkoupeny od města Zürich počátkem 90. let minulého století. Už v té době byly zastaralé, přesto ale v ulicích Valparaisa jezdí dalšího čtvrt století. „Porteňos“, jak se místní obyvatelé s oblibou sami nazývají, si ni ně natolik přivykli, že když měli být obměněny za modernější anebo zrušeny, zvedla se proti tomuto rozhodnutí vlna nevole. Trolejbusy s očividným vzhledem veteránů jsou natolik zajímavé, že byly i důvodem, proč je Valparaiso na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

trolejbus

Celý den jsem se jen tak procházel křivolakými uličkami. Na kafe jsem se stavil na spodní stanici lanovky v Café Reina Victoria. Z reproduktorů hrála chilská sopranistka z počátku 20. století Rayén Quitral a člověk by si tak na chvíli myslel, že se posunul v čase. Hned vedle se vybízel k návštěvě minipivovar Cervecera Altamira, ten jsem ale bez povšimnutí minul, protože jsem v rámci přípravy výstupu na Aconcaguu dodržoval životosprávu. Na Plaza Anibal Pinto jsem chvíli koukal na karnevalový průvod, abych s výjimečně dobrým pocitem z města odkráčel na hostel a vyspal se na ranní autobus do Mendozy. Ten vypravuje společnost Andesmar, vyjíždí ráno v 8, trvá 8 hodin a stojí 885 Kč.

Uložit

Uložit