Můj devátý výlet do Francie jsem si naplánoval na prodloužený víkend během letošních vánočních svátků. Letenky s Easyjet v peak times za fér cenu byly totiž tou nejlepší pobídkou. Vše klaplo, jak mělo, a my ve středu 23. 12. večer po práci přistáli na letišti Charles de Gaulle / Roissy. Vzhledem k tomu, že jsme měli zarezervované ubytování jen kousek od Place de Nation, rozhodli jsme se vzít autobus č. 351 za 3 lístky Ticket T+ z terminálu 2 až na konečnou, než abychom použili RER a pak ještě 2x přesedali. Toto jsme ale už udělali naposled, jelikož cesta přes severní předměstí v nás vyvolala pocit bezpečí, asi jako láhvi vodky na ruské svatběsmile Jízda trvala hodinu a čtvrt ale hlavně, busem fakt jezdili podezřelé existence. Ubytováni jsme byli v Grand Hotel Francais na Boulevard Voltaire.

Náš štědrodenní program začal na známém hřbitově Pére Lachaise. Tady jsou pohřbeny významné osobnosti francouzské historie, podobně jako u nás na Slavíně. Celá procházka by mohla trvat klidně i delší dobu, ale nám pohodovým procházkovým tempem vyšla na asi 2 hodiny. Během ní jsme viděli nejen, kde spočívá Edith Piaf, Evgene Delacroix, Frederic Chopin, Victor Noir, Georges Bizet, Amadeo Modigliani, Guillame Apollinaire či Honore de Balzac, ale také mladé oběti teroristických útoků v klubu Bataclan. Trošku odlehčení pak nabídnou hrobky rodin se jmény, jako je Gay, Bastard atp. Největší úspěch má samozřejmě místo posledního odpočinku Jima Morissona, kde dokonce musí v sezoně hlídat patrola, aby se na jeho hrobě neholdovalo drogám a nekonaly nepřístojnosti. Dalším oblíbeným místem je hrobka Oscara Wilda, která je chráněna skleněným silným sklem, na kterém jsou desítky a stovky otisků rudých rtěnek. Zajímavé místo.

hrob Oscar Wild

Odsud jsme nasedli na blízkou podzemku ve stanici Philippe Auguste a pohodlně se dostali až na La Motte – Picquet – Grenelle, což je zastávka na jihu Paříže, v patnáctém okrsku. Nevím, jestli mají stejný pocit i ostatní, ale doba jízdy mezi stanicemi kolem jedné minuty mi připadala hodně krátká. Když jsem to ale po návratu do Prahy stopoval, tak to vycházelo až na ty delší stanice podobně. Na této zastávce se natáčela jedna ze scén Amélie z Montmartru, tak jsem si jí nemohl nechat ujít. Kousek odsud, na Rue de Theatre, jsme se u Číňanů naobědvali a po Avenue Emile Zola došli až k Seině. Tady je totiž na říčním ostrově Cygnes Socha Svobody – ano, věrná kopie té americké. Je vysoká jen 11,5 metru (bez podstavce) a v roce 1889 byla při příležitosti 100. výročí Velké francouzské revoluce věnována v USA žijícími Francouzi městu Paříži. Po tomto umělém říčním ostrově je moc pěkná procházka až k mostu Bir – Hakeim (mimochodem – jednom z nejpěknějších, jaké jsem kdy viděl), cestou už se otevírají výhledy na věž z produkce pana Gustava Eiffela. Ta je odsud vlastně nedaleko, o čemž svědčí narůstající hustota prodavačů „selfie sticks“, větších i menších modelů Eiffelovek a jiných kýčovitých zbytečností. Samotná věž je úchvatná. Vlastně všechno na ní. Nejen výška, parametry či renomé, ale i různé zajímavosti ze stavby. Je vysoká 324 metrů a byla dokončena v roce 1889 při příležitosti Světové výstavy, která se ten rok v Paříži konala. Během ročních období se smršťuje a zvětšuje až o 15 cm! Výtahy, které za rok vyvezou nahoru a dolů přes 7 milionů návštěvníků, toho ročně najezdí přes 2,5 obvodu rovníku atd, atd.

Pod Eiffelovkou jsme udělali několik nezbytných fotek s námi i bez, pokochali se krásným miniparčíkem a opatrně prošli vánoční trhy vedle ledového kluziště. Nahoru jsme nejeli, protože online-lístky byly vyprodány dlouho dopředu a stát fronty se nám tam nechtělo. Přesto je to ale místo s úžasnou atmosférou. Odsud jsme po Pont d'Iéna přešli Seinu a dostali se k zahradám a esplanádě Trocadero. Z ní se skýtaly asi nejlepší výhledy na Eiffelovku, nám se ale zatáhlo a začalo poprchávat, takže fotky jak z prospektu nevypadají. Po Avenue president Wilson jsme pak došli až k Place del´Alma, kde je socha Plamene Svobody. To je vlastně ten plamen, který má Socha Svobody na konci své pochodně. Hodně lidí to má spojené s úmrtím princezny Diany a tak tam posílají poštou přání z celého světa. Na nábřeží Alberta I. se nachází několik bronzových soch, např. ruského jezdce, co vlastně nesedí na koni smile, pomník na poctu obětem arménské genocidy Turky v r. 1915 anebo o něco majestátnější socha generála Lafayette. Na nábřeží lze také spatřit hodně zajímavou skulpturu lebky s motýly, na opačném nábřeží pak plejtváka, troufám si odhadovat v životní velikosti. Já jsem ale chtěl Peťku překvapit hlavně zákoutím na rohu mostu Alexandra III., kde se natáčel světoznámý klip „Someone like you“ od Adelle.

Eiffelovka

Most je opravdu úžasný a procházku po něm bych se vůbec nesnažil uspěchat. Teda pakliže na něm nejsou tisíce jiných turistů. Tento most je ohraničen čtyřmi obrovskými sloupy se zlatými sousošími. Prostranství na druhé straně Seiny se nazývá Invalidovna, což vlastně zahrnuje nejen zelené plochy, ale i komplex budov, muzeí a monumentů, všech spojený s vojenskou historií Francie, stejně tak jako bývalou nemocnici a místo odpočinku pro válečné invalidy. Dnes jsou zde obrovské travnaté plochy, které odhadem mohou zabírat plochu o velikosti Václaváku. Dokážu si představit tady mít v létě příjemný piknik. My už jsme ale touto dobou byli značně utrmácení, tak jsme hned za Ministerstvem zahraničních věcí zapadli do jedné z mála otevřených kaváren – Café Solferino. Ceny tam byly však horší než špatné – Heineken za 11,90 Eura, Jack Daniel´s za 11,50, půllitr Pellegrina za 7,90 smile Tak jsme si dali aspoň kafe, bez kterého není Paříž Paříží a využili místních záchodů. Jediné muzeum, o které jsme při tomto pobytu stáli, bylo totiž hned za rohem, a to v budově bývalého nádraží - Musée d'Orsay. Protože ale bylo 24. 12. půl páté odpoledne, tak měli zkrácenou otevírací dobu, resp. neměli prodlouženou, jako každý normální čtvrtek. Před muzeem jsou ale pěkné sochy nosorožců a jiných zvířat, takže tohle místo můžeme doporučit I pro ty, kteří dovnitř chodit nechtějí.

Naše další cesta pokračovala k Ile de la Cité po nábřeží, které se jmenuje Quay Malaquais. Nejprve jsme se podívali na Pont des Arts, na který se však zámečky “zamilovaných” již nemohou upevňovat. Namísto zábradlí plné zamknutých a popsaných zámků je tam ještě navíc provizorní zábrana, na kterou to upevnit nejde. Odtud je však moc pěkný pohled na osvětlený Ile de la Cité, kde v dálce na sebe nechá tušit majestátný Notre-Damme. Náplavka je také krásně osvícená a po ní se lze dostat až na Place Saint Michel, který je jedním z mých nejoblíbenějších míst v Paříži. Tudy chodí také většina turistů k Notre Dame, tak je potřeba se trošku obrnit nervy, trpělivostí a obezřetností. Jedny z nejhezčích fotek Notre Dame můžete pořídit právě odsud.

Notre Dame

My jsme to už ale po celodenním chození zabalili a přesunuli se do restaurace Montebello. Jak přes české slevové portály nic nekupujeme, tak vlastně ani nevím proč, na francouzském Groupon.fr jsme si vyhlédli tuto restauraci na bezkonkurenčním místě. Má výhled přímo na Notre Dame a za dva steaky k večeři bez drinků jsme dali jen 30 Euro. Možná to začneme využívat – minimálně na cestách smile

Po večeři jsme se šli ještě projít na Pont del´Archeveche, kde jsme si jeden z milionu zámečků taky zamkli a klíč hodili do Seiny. Od té doby Peťce připomínám, že když bude zlobit, tak si opráším můj Open water dive kurz smile Vycházku jsme dále směřovali na Boulevard Saint-Germain a do Franprix pro nějaký vínko na večer. Cestou na metro jsme na Rue Saint-Jacques ještě úplně náhodou natrefili na sluneční hodiny od Salvadora Dalího. Tento surrealistický počin je vymodelován na zdi asi ve výšce 4 metrů nad zemí ve tvaru lidské hlavy. Ta je však ještě nápadně podobná tvaru škeble, má modré oči a obočí ve tvaru plamenů. V roce 1966 tyto nevšední sluneční hodiny instaloval sám Mistr, zatímco v náručí dřímal svého domácího mazlíčka – ochočeného ocelota smile Krásný den jsme zakončili v Rue de la Huchette, která se pravděpodobně může chlubit nejhustší koncentrací restaurací na světě.