Náš třetí den v Paříži jsme začali na Montparnasse. Přímo u stanice metra Ceniser – Daubenton se nachází Rue Mouffetard, která se mimo jiné objevila ve filmu Amélie z Montmartre. Začíná dole u starobylého kostela Sv. Medarda, který je obklopený příjemnými kavárnami, útulnými restauracemi a farmářskými stánky. Do jisté míry je to podobné našemu Petrskému náměstí, tomu ale chybí ta atmosféra. Třeba jednou.smile V deset hodin ráno se tato ulička teprve probouzí ke svému životu, ale už jsou zde otevřené stánky se zeleninou, ovocem, rybami či pečivem. Nikde ani stopa po bábuškách, fotbalových dresech či jiných cetkách. Prodavači jsou zde milí a nic nevnucují ve snaze prodat své předražené nepotřebné zboží, jako to známe z mnoha jiných turistických destinací. Je zde také mnoho restaurací, pošta anebo místní malé samoobsluhy Franprix. My jsme si udělali ještě zacházku a zastavili se u pařížské mešity. Cesta nahoru jsme se ještě chvíli courali po latinské čtvrti, nežli jsme došli Place de la Contrescarpe. Tady jsme si všimli, že restaurace jsou hodně regionálně zaměřené, české jsme si však nevšimli. Kdyby tak někdo chtěl využít díry na trhu a naučit Francouze jíst knedlíky, provizi za tip se nebráníme.smile

Latinská čtvrť

Z Rue Mouffetard se dá pak odbočit ke kostelu Saint Etienne-du-Mont. Ten je překrásný jak zevnitř, tak zvenku a my jsme ho podrobili zevrubnému prozkoumání. Hned vedle je také samotné srdce pařížské akademické čtvrti Sorbonne – Pantheon. Pantheon je vlastně taková obrovská hrobka, kde jsou uloženi největší osobnosti francouzské historie – mj. Victor Hugo, Alexandre Dumas starší, Jean-Jacques Rousseau, Voltaire či jako jediná žena Maria Curie-Sklodowska. My jsme dovnitř ani nešli, spokojili jsme se s návštěvou záchodů v McDonaldu za rohem a poslechem pouličního umělce hrajícího na hřeben. smile Jen na druhém konci Rue Soufflot jsou Lucemburské zahrady – rozsáhlý komplex zahrad s parkem, v jejichž středu je budova Senátu. Ta se nachází v Lucemburském paláci a je pečlivě střežena spoustou policistů promenujících se kolem. My jsme vychytali nejen neskutečně slunečný den, ale i rekordně teplé Vánoce – na 26. 12. zde bylo asi 15 stupňů Celsia. Proto tady taky bylo spousta běžců spalujících kalorie z francouzské štědrovečerní tabule, rodin s dětmi a turistů. Přímo ve fontáně Medici jsme si nohy neosvěžili, nicméně jsme si jí vyfotili a šli si sednout na rovnoměrně rozmístěná křesílka, které tu jsou všude po zahradě ke službě návštěvníkům. A kupodivu je nikdo nerozkrade do sběru. smile

Lucemburský palác

Z Lucemburských zahrad jsme to vzali kolem - jak jinak – Lucemburského muzea k divadlu Odeon. Čím více jsme se blížili k Boulevard Saint-Michel, tím častěji se objevovali různé obchody a restaurace. Ani my jsme neodolali a do nám již známé Rue de la Huchette jsme se stavili alespoň na kebab s hranolkama. Dokonce jsme ukořistili stůl na více než 1 m2, což považuji spolu se získání vysokoškolského diplomu za můj největší životní úspěch. smile V těchto místech už naháněči trochu tlačí, nicméně stále to ani zdaleka nemá na Dillí či jiné lahůdkové destinace. Když byste se chtěli někdy levně a rychle najíst, toto je to místo, kde za 7 Euro dostanete energie na odpoledne. Palačinky zde stojí kolem 5 Euro a obědová meníčka jsme viděli asi za 15 Euro. Pro milovnice překvapení je tu v nabídce i Restaurace Gigolo. smile
Hned přes most je vlastně Ile-de-la-Cité, kde se stovky metrů vinula fronta na vstup do katedrály Notre-Damme. Když vezmu v potaz fakt, že jsme tu byli jen měsíc po teroristických útocích, tak ani přítomnost vojáků a policistů nebyla nijak stresující, což člověk ocení zejména třeba ve srovnání s dolním Manhattenem na začátku milénia. Lidí je tady samozřejmě ranec, ale nám se stejně povedlo najít značku ve starodávné dlažbě, která značí geografický (údajně) střed Francie. Jen to chce chvíli počkat, než se po tom projdou desítky lidí hledící vzhůru na Notre-Damme, ale ignorující, co mají pod nohama. Jen kousek odsud je květinové tržiště, které jinak každou neděli ožívá zvuky méně i více exotických ptáků. Jsou to jen tři řady malých obchůdků, nicméně to má velké kouzlo a dá se zde koupit mnoho maličkostí, které pak doma na zahradě vyvolají milou vzpomínku na Paříž. Za tržištěm je pak gotická Saint-Chapelle a Conciergerie. Tedy purkrabství, kde čekali na svůj trest odsouzenci v čele s Marií Antoinettou. Obě dvě jsou to zajímavé stavby, na to, abyste měli čas si je prohlédnout ještě zevnitř, by ale byla ještě potřeba pořádná dávka času.

Notre Dame film

Když se přejde most směrem na sever, tak jedno z prvních, na které člověk narazí, je Tour Saint-Jacques – Věž Svatého Jakuba. Stydět by se za ní nemusel nejeden kostel a být mimo Evropu, tak to bude největší a nejkrásnější kostelní věž na světě. Ale je „bohužel“ jen v Paříži, a tak je to vlastně jedna ze stovek staveb a je tak trochu mimo pozornost některých návštěvníků. My jsme ale chvíli poté nebyli o moc lepší, Peťka zavětřila na Rue de Rivoli značkové obchůdky, a tak se naše dosud kulturní procházka změnila na obhlížení výloh. smile Jak už to tak ale bývá, Peťka si nic nevybrala a já za chvíli odcházel s novým oblekem. smile Holt, i o tomto je Paříž. Ještě hodinu ale trvalo,než mi ho krejčí upustil, takže z dnešního Montmartre už nezbylo nic. My jsme ale čas vyplnili docela plodně. Nejdřív jsme se šli podívat na Hotel de Ville – Pařížskou radnici. Která je známá nejen z filmu Nedotknutelní, ale i tím, že na náměstí před ní se ve středověku prováděly popravy gilotinou. Nevím, jak je to možné, ale cesta k ní vedla přes nákupní centrum Marais. Aspoň Peťka to tvrdila. smile
Hotel de Ville je krásná stavba, která má na svém boku i miniaturní zahradu. Před ní se dnes místo gilotiny točí stařičké kolotoče a moderní taneční vystoupení předvádějí teenageři ze severních předměstí. Ze zadní části je pak pěkný pohled na kostel Saint Gervais. To už ale byl čas na odpolední kafíčko, které jsme si dali v hodně příjemném podniku Bagel Baget Café. Je to jeden z těch podniků, který se nám přesně líbí. Nenahozené nenosné příčky staré trámy, přírodní materiály. Dokonce i malé preso tady stálo asi 2,5 Eura, což je na tyhle končiny hodně příjemná cena. Když pak člověk dobře odbočí, dostane se k fontáně Stravinského, která je umístěna mezi kostelem Saint Merri a Centre Pompidou. Teď v „zimě“ byla fontána vypnutá, nicméně jednotlivé sochy v ní znázorňují některá díla tohoto ruského skladatele. Samotné Centre Pompidou by nám dalo další den, spokojili jsme se jen se samotným pohledem zvenčí.

galerie Vivienne

Od Centre Pompidou jsme se posunuli směrem k Les Halles – komplexu tržišť, který je však nyní kvůli rekonstrukci uzavřen. Kolem nás jsme si všimli několik workshopů na podporu Palestiny. V těsné blízkosti Les Halles se nachází chrám Sv. Eustacha, další z výčtu ohromujících svatostánků v Paříži. Před ním se rozprostírá zahrada Nelsona Mandely a kolem nádherného sídla francouzské komoditní komory jsme už jen tak tak šlapali na obhlídku Place de Victoires. Nevím, jestli už to bylo únavou nebo frekvencí velevýznamných památek světového rozsahu, samotné náměstí nás až tak moc nenadchlo. To se ale nedá říct o galerii Vivienne. Jedná se o novorenesanční arkádu, která se rozprostírá uvnitř bloku, a ve které je spousta malých tematických obchůdků ve stylu hokynářství anebo antikvariátů. Jsem rád, že jsme si předem našli takovou nádhernou záležitost, která zahřeje každého, kdo má alespoň trošku estetického cítění. Taky nám to připomnělo, jak moc vlastně můžeme být rádi za to, že žijeme ve městě, které má svou vlastní Galerie Vivienne – a to pasáž paláce Lucerna, jejíž krásu člověk také často docení, až když něco málo nacestuje. Až se do Paříže vrátím, rád si půjdu sednout právě do této pasáže, která opravdu netrpí nedostatkem kouzla. Z Galerie Vivienne je to už jen malý skok ke stanici metra Bourse, kde jsme utrmácení po celodenním chození po pařížské dlažbě vzali zavděk metrem a nechali se s pocitem boháčů v kočáře odvézt téměř až do postele.