Dnes nás mj. čekal zlatý hřeb našeho pobytu v Paříži – Montmartre. Metrem jsme se dostali na stanici Chateau Rouge, a protože jsme k Sacre Coeur vystoupali v pro turisty nekřesťanskou půl desátou ranní, dostalo se nám i odměny v podobě fotek bez tisíců dalších návštěvníků. Takhle „po ránu“ dokonce nebyla ani fronta do interiéru Sacre Coeur, protože jsme s sebou ale měli už věci na večerní odlet a ještě můj oblek atd., nechtěli jsme se podrobovat bezpečnostní prohlídce a courali se jen tak poblíž. U vchodu do baziliky je samozřejmě spousta pouličních prodavačů a naháněčů, vesměs afrického původu. Stačí ale jen trochu poodejít od vstupu do katedrály a uličky už máte jen pro sebe. My jsme to takto nejdřív nasměřovali ke kostelu Saint Pierre de Montmartre, který se mně osobně v Paříži líbil nejvíc. Není ani tak velký a působí docela skromně, přesto jsou v něm krásně barevné vitráže. Přímo před ním prodavači vaří svařené víno v úžasných měděných „strojích“, které jako by byli vystřižené z dob, kdy Paříži vládli Bohémové a absinth.

Sacre Coeur

Naproti vstupu do tohoto kostela je restaurace La Boheme, která se nachází v domě Jeana Marais. Na přilehlém náměstí Place du Tertre jsou malíři kreslící portréty, stejně tak jako krajiny či kopie starých mistrů. Co mě překvapilo, byl fakt, že v přilehlých restauracích a kavárnách neposedávali „valutoví turisté“, ale sloužil primárně právě těmto malířům, kteří tahy štětcem prokládali teplou kávou. Jak příjemná změna oproti takové Malé Straně či Staroměstskému náměstí, kterému se vlastně Pražané spíše vyhýbají.

Dále od Sacre Coeur turistů ubývá a člověk se tak může projít pěknými dlážděnými uličkami. Takto jsme došli až ke kabaretu Au Lapin Agile – tedy k Čipernému králíčkovi, kde i dnes můžete za nemalý peníz zažít atmosféru toho „pravého“ Montmartre. Přímo nad ním, u křižovatky, je severně orientovaná vinice, která, jak jsme se někde dočetli, je jedinou v Paříži. Hezkým obchvatem přes Avenue Junot jsme se dostali až k místu, kde měla podle mých zápisků být socha „Muže, který prochází zdí“ od Jeana Marais. Tu jsme také na křižovatce s Rue Girardon našli a jak pověst praví, existoval zde muž, který uměl procházet zdmi. Docházel takto nepozorován za jistou vdanou paní, kterou její žárlivý muž marně doma zamykal v domnění, že jí tak znemožní styk s jinými muži. Když jednou přišel znenadání domů dříve, mystický muž chtěl prchnout zdí jako tolikrát předtím. Přesně v půlce se však jeho kouzlo vytratilo a on zde tak zůstal uvězněn na věky věků. Tolik praví pověst, nicméně faktem je, že vedle originálu „Muže“ se objevují také další části lidského těla, která se zasekla zrovna, když jimi dotyční procházeli. Jsem zvědavý, jak to tady bude vypadat za patnáct let. smile

Montmartre III

My jsme se z horního Montmartre vrátili k Sacre Coeur a po schodech se vydali dolů do míst, odkud si spousta „takycestovatelů“ bere nahoru lanovku. Dole je to pěkně živá čtvrť a my jsme se vypravili na náměstí Abatyší – tedy Place des Abbesses. Toto malé náměstíčko má vlastní vchod do metra, a také malebný parčík se zdí, kde prý jsou nápisy „miluji Tě“ ve všech jazycích světa. To je to, co se mi na Paříži vlastně strašně líbilo. Na spousta místech jsou vlastně takové komorní zelené plochy, nic velkého jako Central Park, prostě jen místo pro pár kočárků, s pár lavičkami a výběhem pro caparty. Nikdo tak nemusí chodit příliš daleko a věřím, že i v tak velkém městě se tam lidé osobně více znají.

Montmartre

My jsme se ještě prošli chvíli po ulici Abatyší, abychom došli až k Rue Lepic, kde jsme si nemohli nechat ujít návštěvu kavárny U Dvou mlýnů, kde dle filmu Amélie z Montmartru pracovala hlavní hrdinka. Ve vedlejší pekárně jsme si koupili bagetu k obědu a naší návštěvu Montrmartre jsme se chystali ukončit nezbytnou fotkou před kabaretem Moulin Rouge. Před odletem jsem se ze zvědavosti koukal i na ceny, ale vím, že byly tak velké, že bych to za to vystoupení opravdu nedal. Myslím, že těch 30 Euro za večer s tangem z Buenos Aires asi zůstane na dlouho nepřekonáno.

Z náměstí Blanche jsme se kolem nejhustší sítě sex-shopů na světě přesunuli na Pigalle a odtud pak prozkoumat moderní čtvrť La Defense na západě Paříže. Cesta tam není až tak zdlouhavá, jak by se na první pohled mohlo zdát a stačí na ní koupit jen jeden Ticket T+. Když vystoupíte na konečné, tak se ocitnete přímo na úpatí velké kostky, která Vám bude vzdáleně připomínat oblouk. Vzhledem k tomu, že jsme se sem vypravili v neděli o Vánocích, byli zde místo bílých límečků hlavně teenageři a turisti. La Defense je vlastně samostatná čtvrť, která byla vyprojektována již před desetiletími jako administrativní zóna. Trochu to připomíná Isle of Dogs. Zde mají sídlo ty největší francouzské firmy od Total po Société Générale. Najdete zde i množství hotelů a filiálek zahraničních firem. Starší budovy, projektované ještě zpátky v padesátých letech, jsou ještě betonové, ale těm novějším vládne sklo a ocel. I když se nejedná o historickou památku, myslím, že by to mohlo a taky zajímá lidi se zájmem o architekturu a urbanismus. Zajímavostí je, že La Defense leží na tzv. Axe Historique, tedy ose, která protíná Paříž až od Louvru. V této ose nejprve leží Champs Élysées, poté Vítězný oblouk a po dalších asi 5 km samotná La Defense. Když se tedy postavíte na vrchol schodiště, uvidíte před sebou neuvěřitelně dlouhou třídu, a na jejím konci Vítězný oblouk. Genius loci byste tady hledali marně, stejně tak jako více restaurací nad rámec fast foodů a nadnárodních řetězců. My jsme ale navštívili vánoční trhy přímo na prostranství mezi mrakodrapy a pozornost jsme zaměřili také na skulptury od sochaře Joana Miró. Když se projdete středem La Defense, tak asi po hodince hodně pozvolné procházky dorazíte na stanici metra na opačném konci, která Vás doveze třeba k Arc de Triomphe. Z La Defense jezdí soupravy metra bez řidiče, takže když vstoupíte do prvního vagonu na začátek, naskytne se Vám zajímavý pohled jak při nadzemní jízdě, tak při průjezdu podzemním tunelem.

La Defense

Přímo pod Vítězným obloukem jsme si dali na ulici palačinku s banány a neprozřetelně se vydali na cestu po Champs Élysées až k Place de la Concorde – Náměstí Svornosti. Stejný nápad jako my ale mělo asi milion a půl dalších lidí, a zhruba od půlky byl ještě chodník zúžen kvůli vánočním stánkům na polovinu, tak si dokážete představit, že jsme měli o zábavu postaráno. Bylo to ale stejně zajímavé a u stánků jsme nakoupili něco mýdla s levandulovou a arganovou esencí. Náměstí Svornosti nás překvapilo svou rozlehlostí. Auta jezdí „po Pařížsku“ chaoticky a doprovází to mohutným troubením. Je zde také ruské kolo a na okraji restaurace Maxim. Nám už se ale blížil konec našeho pobytu, a tak jsme se drželi obrovského parku směrem k muzeu Louvre – Jardin des Tuileries. Zde, jen tak sem a tam, korzovali tisíce lidí a i nám se zdálo, že ta atmosféra je tady taková míň hektická, nežli u nás. My jsme se pak jen už dobelhali na nedaleké stanoviště, kam si pro nás přijela dodávka Easybus a odvezla nás letiště.

Vítězný oblouk