Francouzská Guyana v nás vyvolávala smíšené pocity. Na jednu stranu jsme po Surinamu a „britské“ Guyaně očekávali trochu pohodlí a čistoty, na druhou stranu nás všichni varovali, jak moc to tam je vlastně strašně drahé. Řeku Maroni jsme z Albiny přejeli bez problémů někdy odpoledne a cesta proti vlnám na dlouhé, motorem poháněné, dřevěné kánoi byla řádně mokrá. Trajekt totiž sice jezdí jen dvakrát denně, nicméně kdykoli mezitím lze najmout za pár Euro soukromou loďku, která Vás přes řeku převeze. Nejprve jsme se museli nahlásit na imigračním, kde sice úředníci uměli anglicky jenom lámaně, nicméně bylo evidentní, že mají také radost, když jednou za čas vidí výletníky z Evropy. V Saint-Laurent-du-Maroni už měl Honza vyhlídnutý „hammock“ hotel. Místo, kde již předtím po cestě k nám spal a kde se dá prostě roztáhnout na dvoře hamaka mezi dvěma trámy za 10 Euro na noc. Na tomto místě bylo ale už tentokrát vyprodáno a ostatní hotely ve městě nás odradili už předem přemrštěnou cenou uvedenou v Lonely Planet. Přešli jsme tedy asi o dvě ulice a pustili se do stopování směrem do obce, která leží asi 15 km za Saint-Laurent-du-Maroni, a o které jsme věděli, že by tam nějaké levné ubytování mohlo být. Tři lidi s krosnama samozřejmě nikdo obratem vzít nechtěl, nicméně zajímavé bylo, že „bílí“ Francouzi nějak komunikovali. Sem tam někdo ukázal, že je plný, někdo zase, že končí ještě v Saint-Laurent. Černoši ale vždy projeli bez toho, aniž by na nás vůbec spočinul jejich zrak... Proto jsem jako cestovatelsky nejstarší (bohužel i podle kalendářesmile) člen výpravy sáhl po triku, který jsme používali při stopech po Evropě ještě na vejšce. Skočil jsem si k Vietnamcům do krámku za rohem (no, možná k Hmongům ), nožem jsem jim tam vyřízl kus kartonu od nudlových polívek a jejich lihovou fixou napsal čitelně na kus kartonu „TOKIO“ . Pan Hmong na mě teda celou tu dobu beze slova zíral, nicméně nám tento stopovací trik vyšel náramně, protože ani ne za 3 minuty nám zastavil týpek v protisměru, který se kvůli nám obrátil nazpátek, aby se opravdu ujistil, že na silnici druhé třídy ze Saint-Laurent-du-Maroni vedoucí do Saint Jean chceme jet do Tokiasurprised Pak nás vzal do auta, a protože mluvil anglicky, tak jsme si začali povídat a také nám brzy nabídl ubytování u něj na zahradě. Jmenoval se Armando a byl to krásný čtyřicátník mexického původu, kterému Francouzská Guyana učarovala asi před 13 lety natolik, že se tady usadil. Učil španělštinu na místní střední škole a byl to velkej pohodář, kterého jsme si všichni obratem zamilovali.

fr gua stop

Saint Jean je vesnice či malé městečko, kde je hlavní dominantou základna francouzské armády a také cizinecké legie. Chatrče, ale i pěkné zděné stavby jsou rozprostřené podél řeky, v centru leží jeden obchůdek, kam se místní chodí večer sdružovat na lahváče a pak ještě jedna restaurace. Protože si Armando neodpustil večerní 2-3 lahváče s jeho kamarády, vzal nás taky k místnímu krámku. Bohužel jsme nemohli pít, takže jsme si zatím hráli s jeho přenádhernou šestiletou dcerou. Bohužel ona nemluvila jinak než francouzsky a trošičku španělsky, takže naše hry se omezovaly na předvádění zvířat, zejména masožravých koňů, útočných žab atp. Na molu měli vojáci několik typicky dlouhých kánoí s motory, které nepřetržitě hlídala několikačlenná hlídka. Občas se totiž stávalo, že jim domorodci lodě ukradli, což pro místní posádku nebyla úplně dobrá vizitka. Kolorit dokreslovalo spousta místňáků, kteří jen tak seděli a civěli před sebe.

Večer jsme si ještě povídali s Armandem i jeho ženou. Armando bavil společnost, což né, že by jeho žena nesla úplně špatně, nicméně to byla asi abstinentka a vědecká pracovnice, čímž byly karty jasně rozdány. Uvařila nám ale perfektní zapékanou čekanku s dýní a sýrem, což po týdnech strávených na velmi nekreativní stravě, byl opravdový balzám pro tělo. Myslím, že bychom s Honzou zvládli sníst tak třikrát tolik...redface Ráno jsme se probudili v sedm a na Armandovi nebylo ani trochu poznat, že předchozí večer míchal pivo s vínem natolik, že se uvolnil a vyprávěl nám, jak jednou s kámošem dali tripa a skončili ráno na kánoi na nějaké řece uprostřed džunglesmile

fr gua dzungle

Nabídl nám, že nás vezme po ránu také na řeku, a že nám ukáže opravdové zákoutí v hustých mangrovových porostech. Z toho jsme byli opravdu nadšení, protože to byla další možnost nebýt jen ve městech a civilizaci, ale podívat se do srdce pralesa, do míst, kde nevíte, co na vás kde vyskočí a taky jaké překvapení si můžete odvézt. Proto jsme i zrušili náš původní plán, pokračovat hned po ránu do Kourou a navštívit francouzské vesmírné centrum, odkud startují družice a rakety vysílané nejen Evropskou unií. Místo toho jsme pluli chvíli proti proudu Maroni, abychom v jednom nenápadném místě vpluli dovnitř hustého porostu. Armando evidentně znal cestu, zpomalil a my jsme všichni oněměli tou krásou. Chvílemi jsme se museli shýbat, jelikož liány a různé větve byly tak nízké, že bychom ani nemohli projet. Kanál se klikatil pralesem, široký byl jen pár metrů a my jsme věděli, že tohle je ta pravá divočina, kvůli které jsme sem jeli. V jeden moment jsme uviděli přístřešek – Anaconda house, který si tady Armando s kamarády postavil, aby sem mohli o víkendu uniknout. Ta cesta na konec a zpátky mohla trvat asi hodinu, a ačkoli jsme kromě jedovatého druhu tarantule neviděli žádné zvíře, užili jsme si tenhle výlet, který by s cestovkou ze Saint-Laurent-du-Maroni stál minimálně 50 Euro na osobu.

Armando nás ještě ze Saint Jean provezl vojenskou základnou, která dříve sloužila právě jako tábor pro galejníky, protože měl „bumážku“ opravňující ke vjezdu. Potom vyzvedl malou princeznu ze školky a nás vysadil v centru Saint-Laurent-du-Maroni, abychom si mohli prohlédnout hlavní lákadlo tohoto hraničního koloniálního města – Camp de la Transportation. Kousek od pěkného nábřeží, jehož dominantou byl vrak lodi obrostlý stromy k nepoznání, se nachází místo, jenž většina z nás zná z knížky či filmu „Motýlek“ od Henri Charrièra. Příběh o touze po svobodě tak silné, že člověk i pod pohrůžkou toho největšího trestu pokouší osud a utíká, se odehrával právě tady a tady byly také mnohé filmové scény natáčeny. Toto místo je dalším z těch nejúžasnějších míst na světě, které jsme znali z našich oblíbených filmů a nyní jsme tam všichni tři stáli a v němém úžasu slyšeli ty slova:          

                   

Vítejte v trestanecké kolonii ve Francouzské Guyaně, jejímiž vězni jste, a z které není žádného úniku! První pokus o útěk znamená dva roky na samotce navíc. Druhý pokus, dalších pět. Avšak vážnější přestupky se řeší gilotinou. Chovejte se podle předpisů a budeme spolu vycházet. Rozchod!“

   

fr gua camp dva                                          

Ten strom, ty budovy, to horko a ta děsivá atmosféra tady zůstaly. Sem se Francie od poloviny 18. století do poloviny 19. století zbavovala lumpů a politicky nežádoucích osob. Nežli se po odkroucení trestu mohli vězňové vrátit zpátky do Evropy, museli ve Francouzské Guyaně zůstat ještě jednou tolik času. Polovina lidí zemřela na špatnou stravu, otřesné hygienické podmínky a potyčky s ostatními vězni. Ten, kdo se chtěl pokusit o útěk, byl posléze přesunut na samotku na Îles du Salut – Ostrovy spásy, odkud už byl útěk zhola nemožný. Byť jsou ostrovy vzdálené pouze 16 km od pevniny, silné proudy odnášejí hluboko na širé moře. Vlny jsou tady tak silné, že i bytelná loď má problém se na nich udržet a kdyby Vás ani toto neodradilo, tak žraloci se už postarají o zbytek. Proto ani v Camp de la Transportation nebylo třeba nějakých obzvlášť velkých bezpečnostních opatření. Těmi jsou zde zrádné mangrovové porosty, které jsou tak hluboké, že by byly neprostupné i s motorovou pilou. Setkání s Indiány, domorodci a pochybnými existencemi typu propuštěných vězňů a prospektorů také nebylo pro uprchlé vězně zrovna výhrou. No a malárie a lepra byla už jen jakási pojistka. To vše si člověk uvědomí, když tady tak na tom prostranství uvnitř káznice stojí.

fr gua camp

Pro prohlídce tohoto úžasného místa jsme ještě nakoupili vodu na cestu a vyrazili na stopa. Francouzská Guyana zrovna není známá dostupností hromadné dopravy. Spoje jsou nepravidelné, řídké, bývají zpožděné, či vynechávají a hlavně, ceny jsou až neskutečně přemrštěné. Na cestu ze Saint-Laurent-du-Maroni do Kourou, která trvá 2 hodiny jízdy, si připravte 40 Eurosad. My jsme byli tři, a tak jsme si těch 120 Euro raději nechali na jiné výdaje a radši jsme šli stopovat. Chvíli jsme čekali na kruhovém objezdu ve stínu, aby na nás nepražilo sluníčko. Pak jsme se přesunuli k benzínové pumpě, kde zas evidentně neměli projíždějící auta kde zastavit. Nakonec Honza zastavil náklaďák, který nás popovezl dál na místo, kde prý stopaři běžně stopují, a které bylo pro nás, stejně ještě jako pro jednoho stopaře,  jako stvořené. Ten další stopař byl mladý Francouz, který nám během té krátké chvíle, než jsme dojeli na místo určení, lámanou angličtinou vysvětloval, že Francouzská Guyana vůbec není tak přívětivá a bezpečná, jak by se nám mohlo na první pohled zdát. Taky hned začal mudrovat, že ve třech určitě nic nestopneme, a že bychom se měli rozdělit. To už moje trpělivost dosahovala svého maxima. Když jsme asi 3 minuty za Saint-Laurent všichni vystoupili z trucku a chystali se na stopa, mladý mudrc začal ještě vytahovat moudra typu, že pakliže nebudeme mávat stoeurovkou, tak že nám nikdo nezastaví a tak. To už ale opravdu nešlo poslouchat a tak jsme mu dali rychle najevo, ať si jde stopovat jinam a nechá nás na pokoji. Byly asi 2 odpoledne a my jsme měli fůru času na to, dostat se do Kourou. Pravda, auta většinou projížděla anebo odbočovala, nicméně asi za hodinu, hodinu a půl nám zastavil pán s velkým autem, kam jsme se vešli všichni tři. A to myslím, že za 120 Euro ta chvíle čekání stála...

Uložit

Uložit