Cesta stopem ze Saint-Laurent-du-Maroni do Kourou ubíhala stočtyřicetikilometrovou rychlostí celkem svižněsmile Pán co nás nabral byl geolog a dělal průzkum, ve kterém tipoval lokality vhodné k těžbě zlata a diamantů. Neměl prý rodinu, anebo měl, ale čekala na něj kdesi doma v Kanadě, než on vytipuje ta pravá místa pro založení dolů. Touto rychlostí jsme tak byli v Kourou asi za hodinu a tři čtvrtě. Pravda, mohl nás vysadit blíže k centru, nežli na benzínce na vzdáleném okraji města. To už nám ale až tolik nevadilo, spíše jsme přemýšleli, jak se dostat k molu, odkud odjíždí katamarány na Ostrovy Spásy a kde měly místní společnosti prodejny jízdenek. Neušli jsme do centra Kourou ani 500 metrů, když nás zastavili policajti. Asi spíš jen ze zvyku jsme byli lehce odměřený, protože jsme nevěděli, čím že bychom se měli provinit. Brzy ale vyšlo najevo, že pán policista nás spíš varuje před tím, že je nebezpečné se po městě sami pohybovat, nedej Bože tam třeba někde pospávat načerno. Naložil nás tedy do Berlinga a odvezl do centra. Dokonce pro nás obvolal všechny oba předražené hotely, které se v Kourou nachází, aby nakonec sám uznal, že 90 Euro za noc v této díře je docela pálka. Nakonec nám nezbylo o mnoho víc možností, než jít do internetové kavárny, kterou zde provozoval místní Číňan. Chtěli jsme si jednoduše přes Airbnb sehnat nejlevnější místo na přespání, nicméně za těch 15 minut, za které jsme si zaplatili 1 Euro, jsme nebyli schopni ani rozchodit domovskou stránku. Za chvíli jsme tedy celí frustrovaní rezignovali a přesunuli se radši do vedlejšího „Mekáče“, kde jsme čuli alespoň wi-finu. V té době se už začínalo stmívat a kromě nás tří mohlo být v tomto dvacetitisícovém městě ještě asi tak 5 až 10 bělochů. Honza žhavil mobil ostošest, aby se spojil s jeho kontaktem z Couchsurfingu, který využil po jeho přistání na začátku cesty. To se mu moc nedařilo, protože ta wi-fina byla stabilní asi jako u nás před dvaceti lety. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než si zabookovat třílůžkový pokoj v Hotelu Le Gros Bec za 90 Euro, protože nic jiného tady prostě nebylo a na Ostrovy Spásy se vyjíždí hned po ránu. Dá se říci, že další cestovatelé ani žádnou jinou možnost nemají, leda si den předem půjčit auto, přespat někde rozumně a pak brzy, brzy ráno přejet do Kourou. Nyní ale vyvstal další problém. Kourou nepatří mezi města, kde se prohánějí žluté taxi jako na Manhattanu. To spíš černošští mladíci s kapucemi na hlavě na cyklotrialech. Naštěstí byly slečny v McDonalds docela unešený, že vidí dva bílý kluky a tak zkoušeli rozžhavit všechny linky na jediného místního taxikáře. Když i tato možnost nevyšla, jako vysvobození se nás ujal nějaký mladík, co se jel do „Mekáče“ navečeřet a slíbil nám, že nás ty 2-3 km do hotelu odveze. Možná, že tak vůbec nevypadal, ale jak nám pomohl a byl moc milej, tak nám připadal, že vypadá, jako ten francouzský fotbalista Thiéry Henrysmile

Hotel Le Gros Bec zavírá recepci v 21 hodin. Věděli jsme, že tedy už nesmíme váhat a marnit čas další komunikací s paní z Couchsurfingu, i když by nás ubytovala jen za Euro 40. Když jsme dojeli k hotelu asi v 20,55, klasicky byl obehnaný plotem s ostnatým drátem a byl zavřený. Naštěstí Thiéry Henry zavolal ze svého mobilu na recepci, takže nám laskavě otevřeli a pustili nás dovnitř. Hotel to byl pěkný, to je pravda, i když nám posloužil pouze na přespání. Po dlouhé době jsme si také dali úžasnou, silnou a teplou sprchu. Ten pocit, jak může být sprcha anebo vana luxusní záležitost zažije jen člověk, který se nemyl tak dlouho, že by jí vyměnil za cokoli jiného na světěsmile

Večer jsme si už jen přeprali prádlo na ráno a šli spát. Honzu totiž čekal stop do Cayenne a nás jeden z vrcholů naší cesty – Ostrovy Spásy.

Ráno po probuzení jsme si šli koupit jídlo na místní trh. Ten už připomíná svým sortimentem Francii, akorát ceny jsou tak o 40 % dražší. Také jsme navštívili nedalekou boulangerie, kde jsme se na Ostrovy Spásy vybavili čerstvou bagetou a také výtečnými sladkými pletenci. Nástupní místo na Ostrovy Spásy je na poměrně nevýrazném místě, které není shodné s centrem Kourou. O víkendech je lepší mít už provedenou rezervaci alespoň u té nejlevnější společnosti, protože ta se vyprodá vždy jako první. Na ostatní pasažéry potom zbyde jízdenka jen u některé z dalších společností, ale asi o 20 Euro dražší. Nás odvážel katamarán ráno v 08,30 za 42 Euro a cesta trvala asi hodinu, hodinu a půl. Vlny, které tady vládnou, jsou tak silné, že slabší jedinci a ti, co nedávno snídali, nakrmili rybičky. Na druhou stranu to je ale docela adrenalinový zážitek, protože u některých větších vln to bylo opravdu jak na horské dráze a taky sprcha z vln smočila člověka od hlavy až k patě. Akorát chodit či stát na palubě se v tom moc nedá.

fr gua ostrovy spasy

Ostrovy Spásy – francouzsky Îles du Salut - se skládají ze tří ostrovů – Île Royale, Île du Diable a Île Saint-Joseph. Královský ostrov je vlastně ten hlavní a největší, kde se nachází většina z původních staveb. My jsme si po příjezdu nechali krosnu u jedné z ubikací a s malým baťůžkem jsme si procházeli ostrov na pohodu. Koupat se v moři dá, ale člověk by měl vědět kde. Jsou tam totiž natažené protižraločí sítě a taky proudy jsou zde velmi zrádné. Je zde možné také přespat. Buď v jednom z pokojů, který zde lze za neobvykle nízký peníz pronajmout, anebo normálně v hamace či ve stanu. Žádné nebezpečné potvory tady nežijí, takže stačí si přivést dostatek vody, protože ceny v restauraci už přemrštěné jsou. Koneckonců, musí se sem složitě dovážet z Kourou

.Na Ďábelský ostrov se běžně dostat nedá, leda, že by si člověk najmul loď. Ta se ale naopak pravidelně vypravuje na ostrov sv. Pepy a to za 5 Euro za zpáteční lístek. Jede se nafukovacím člunem a cesta trvá jen asi minutu či dvě, tak je to blízko. Tady nás člun vysadil, bohužel jsme na prohlídku měli jen necelých 40 minut. Ve 13 hodin totiž odvezl první várku turistů, nás však vzal až ve várce třetí, takže mezi tím uteklo 15 minut. K odjezdu jsme ale už museli být připraveni 5 minut před druhou. Ostrov sv. Josefa jsme tedy proběhli „po japonsku“, přesto ale na nás zanechal velký dojem. Kromě hřbitova se zde nacházejí samotky. To jsou ty cely, které měly místo stropů mříže a po jejichž obvodních zdech chodila stráž a hlídala vězně. Cely byly opravdu tak malé, že jsem v nich stejně jako Steve McQueen ve filmu Motýlek stěží udělal pět malých kroků. Toto je místo, které má jednu z nejsilnějších atmosfér, které jsme kdy viděli. Celé je prorostlé tropickými náletovými dřevinami, zdi jsou polorozpadlé a mříže natolik zrezivělé, až se při dotyku drolí. Cel bych tady odhadoval asi tak 200 a vzhledem k tomu, že zde panoval zákaz komunikace, vůbec jsme nechápali, jak tady někdo mohl přežít 2 a posléze ještě 5 let...

 Na Ďábelský ostrov se běžně dostat nedá, leda, že by si člověk najmul loď. Ta se ale naopak pravidelně vypravuje na ostrov sv. Pepy a to za 5 Euro za zpáteční lístek. Jede se nafukovacím člunem a cesta trvá jen asi minutu či dvě, tak je to blízko. Tady nás člun vysadil, bohužel jsme na prohlídku měli jen necelých 40 minut. Ve 13 hodin totiž odvezl první várku turistů, nás však vzal až ve várce třetí, takže mezi tím uteklo 15 minut. K odjezdu jsme ale už museli být připraveni 5 minut před druhou. Ostrov sv. Josefa jsme tedy proběhli „po japonsku“, přesto ale na nás zanechal velký dojem. Kromě hřbitova se zde nacházejí samotky. To jsou ty cely, které měly místo stropů mříže a po jejichž obvodních zdech chodila stráž a hlídala vězně. Cely byly opravdu tak malé, že jsem v nich stejně jako Steve McQueen stěží udělal pět malých kroků. Toto je místo, které má jednu z nejsilnějších atmosfér, které jsme kdy viděli. Celé je prorostlé tropickými náletovými dřevinami, zdi jsou polorozpadlé a mříže natolik zrezivělé, až se při dotyku drolí. Cel bych tady odhadoval asi tak 200 a vzhledem k tomu, že zde panoval zákaz komunikace, vůbec jsme nechápali, jak tady někdo mohl přežít 2 a posléze ještě 5 let...fr gua samotkafr gua samotka

 Stejně jako ostatní lidé jsme to tedy rychle proběhli a ještě obešli ostrov, abychom drze přišli asi o pět minut pozdě. Nikdo to tady ale neřešil a rychleji to opravdu stihnout nešlo. Za chvíli jsme byli zpátky na Île Royale, kde jsme si chtěli ještě prohlédnout muzeum. To už bylo zavřené, nicméně jsme do odjezdu měli ještě asi 2 hodiny a ty jsme chtěli strávit nahoře na vrcholku, v místě, kde byly poměrně zachované budovy typu kostela, bývalé pošty či nemocnice (ta už tak zachovalá nebyla). Kromě restaurace je zde také obchod se suvenýry, ale obyčejná A4 s mapkou zde stojí 5 Euro, oběd 22 Euro a prý za moc ani nestojí. Z terasy restaurace je ale báječný výhled. Za pozornost rovněž stojí interiér restaurace, která je celá obložená v mahagonu a jejíž styl zapadá někdy do přelomu 19. a 20. století. Ve vyschlé nádrži před hlavní budovou se sluní leguáni, opice doráží na pávy a přehlídnout nejde množství hlodavců aguti, které se bezelstně pasou všude po okolí. Nám se poštěstilo užít si i překrásného divokého papouška ara, který slétl z palmy, aby se trochu poexhiboval.Stejně jako ostatní lidé jsme to tedy rychle proběhli a ještě obešli ostrov, abychom drze přišli asi o pět minut pozdě. Nikdo to tady ale neřešil a rychleji to opravdu stihnout nešlo. Za chvíli jsme byli zpátky na Île Royale, kde jsme si chtěli ještě prohlédnout muzeum. To už bylo zavřené, nicméně jsme do odjezdu měli ještě asi 2 hodiny a ty jsme chtěli strávit nahoře na vrcholku, v místě, kde byly poměrně zachované budovy typu kostela, bývalé pošty či nemocnice (ta už tak zachovalá nebyla). Kromě restaurace je zde také obchod se suvenýry, ale obyčejná A4 s mapkou zde stojí 5 Euro, oběd 22 Euro a prý za moc ani nestojí. Z terasy restaurace je ale báječný výhled. Za pozornost rovněž stojí interiér restaurace, která je celá obložená v mahagonu a jejíž styl zapadá někdy do přelomu 19. a 20. století. Ve vyschlé nádrži před hlavní budovou se sluní leguáni, opice doráží na pávy a přehlídnout nejde množství hlodavců aguti, které se bezelstně pasou všude po okolí. Nám se poštěstilo užít si i překrásného divokého papouška ara, který slétl z palmy, aby se trochu poexhiboval.

Stejně jako ostatní lidé jsme to tedy rychle proběhli a ještě obešli ostrov, abychom drze přišli asi o pět minut pozdě. Nikdo to tady ale neřešil a rychleji to opravdu stihnout nešlo. Za chvíli jsme byli zpátky na Île Royale, kde jsme si chtěli ještě prohlédnout muzeum. To už bylo zavřené, nicméně jsme do odjezdu měli ještě asi 2 hodiny a ty jsme chtěli strávit nahoře na vrcholku, v místě, kde byly poměrně zachované budovy typu kostela, bývalé pošty či nemocnice (ta už tak zachovalá nebylasmile). Kromě restaurace je zde také obchod se suvenýry, ale obyčejná A4 s mapkou zde stojí 5 Euro, oběd 22 Euro a prý za moc ani nestojí. Z terasy restaurace je ale báječný výhled. Za pozornost rovněž stojí interiér restaurace, která je celá obložená v mahagonu a jejíž styl zapadá někdy do přelomu 19. a 20. století. Ve vyschlé nádrži před hlavní budovou se sluní leguáni, opice doráží na pávy a přehlídnout nejde množství hlodavců aguti, které se bezelstně pasou všude po okolí. Nám se poštěstilo užít si i překrásného divokého papouška ara, který slétl z palmy, aby se trochu poexhiboval.

fr gua ara

Při zpáteční cestě jsem se zase těšil na vlny, ale naposledy si pamatuju, že jsem si na palubě lehnul a probudil se za hodinu a půl, když jsme kotvili. Šel jsem za Peťkou do podpalubí a ta na tom byla úplně stejně, tvrdě prospala celou cestu.

Protože měl Honza nějaké problémy s půjčením auta, tak jsme na něj šli čekat před nedaleký čínský obchod s potravinami. Takto zpětně si vybavuju, že to bylo vlastně poprvé, co jsme navštívili vůbec nějaký obchod s evropským sortimentem. Na to je zase Francouzská Guyana super. S radostí jsme se odměnili plechovkou Cassouletu (párek s fazolemi a jako tomatovou omáčkou) a Magnumem. Pekelná kombinace, ale takto to míchá asi každý, kdo se po několika dnech vrátí do civilizacesmile

Honza dorazil „cé trojkou“ akorát tak včas, než padla tma. Kolem na náš vkus kroužilo až moc divných existencí, takže jsme si nastoupili a přejeli kolem Cayenne až k místu, odkud začínal náš trek do hmongské vesnice Kakao – L'auberge des orpailleurs. Je to asi hodinu cesty po pěkné asfaltové silnici za Cayenne. Nám pršelo a byla tma, takže cesta byla nebezpečnější, než obvykle. Aspoň, že Francouzská Guyana patří mezi země, kde se jezdí vpravo. Někde uprostřed této silnice, v místě, kde kromě občasných farem byl jen a jen prales, na nás z dálky blikalo auto. Honza přibrzdil, aby viděl, co se stalo. Stojící auto v protisměru pořád blikalo, ale to auto před námi kolem nich projelo, aniž by přibrzdilo. To nám přišlo docela divný, takže když se k nám vydalo to podezřele vypadající individuum, tak jsme mu všichni pozorovali ruce, jestli v nich náhodou něco nemá. On na nás mluvil francouzsky, a tak jsme byli docela rádi, když Honza šlápnul na plyn a vyrazil pryč... K místu na spaní jsme dojeli až asi v půl desátý. L'auberge des orpailleurs se nacházela přímo u silnice, takže přespat u někoho u brány nám přišlo natolik hloupý, že jsme se šli ubytovat přímo k nim. Francouzská Guyana je plná tzv. „carbets“, tedy přístřešků, které jsou na nevysokých pilotech, se střechou a otevřenými zdmi. Po pár schodech nahoru se člověk ocitne na dřevěné podlaze, kde si může rozdělat svou hamaku a zároveň na něho neprší. Za 10 Euro na osobu jsme si tedy rozbalili stan na podlaze „carbetu“, v ceně jsme měli ještě sprchu. Otylá, ale sympatická paní domácí nám ještě řekla něco o ranním treku a Honza se jal přespat v autě sám opodál.

fr gua carbet

Celou noc pršelo. Ostatně celá Francouzská Guyana nám propršela. V 5 ráno mě probudilo nutkání jít na záchod. Nasadil jsem si tedy čelovku a vylezl ze stanu. Nahoře pod střechou, asi 3 metry od mé hlavy jsem jakoby zahlédl 2 malá oranžová světýlka. Myslel jsem si, že to byl pavouk, kterému ve tmě taky po nasvícení svítí oči, ale po návratu jsem zjistil, že to byl had. Jak totiž celou noc lilo jak z konve, hadi samozřejmě vylézali z děr a schovávali se všude možně. Do stanu už jsem se vrátit nechtěl, udělal jsem pár fotek jak jeho, tak tisícinožky, která se k němu blížila. Paní domácí nám potom říkala, že to je prý jenom hroznýš, nicméně si doteď nejsem jistý, zdali to nebyl Fer-de-lance, tedy křovinář, kterými se Francouzská Guyana jen hemží.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit