Túra Sentier du Molocoi je jungle trek, který vede z hmongské vesničky Cacao k hostinci L'auberge des orpailleurs. Tento trek je možné jít oběma směry, nicméně je lepší jej rozdělit do dvou dnů. Navíc je cesta plná hadů a jiné havěti, takže jistá obezřetnost je jistě na místě. Vzhledem k vytrvalým dešťům a bahnitému terénu jsme si už nebyli jistí, zdali je to vůbec během jednoho dne stíhatelné. Navíc v nás noční historka s hadem vyvolala různé představy (během treku se brodí močály, prosekává pralesem a taksmile ), takže jsme vyměkli a radši jsme se rozhodli jen pro jednodenní trek, a to z Cacaa, kde, jak nám navrhla paní domácí, je cesta přeci jen o něco schůdnější.

Začátek treku Sentier du Molocoi se nachází přímo v městečku Cacao. Žádná hromadná doprava sem nejezdí, a tak si sem člověk musí buď dostopovat anebo dojet půjčeným autem, jako jsme to udělali my. Citroena jsme zaparkovali u nějakého sadu plného zralých rambutanů, několik si jich natrhali a vyrazili na trek. Déšť na chvíli ustál a my se plni odhodlání „opřeli do bot“. Stejně odhodlaně jsme to po kilometru otočili, když nám místňáci sdělili, že jdeme špatnou cestousmile To už bylo další zdržení, stále jsme ale ještě doufali, že ten trek projdeme alespoň do jedné poloviny a pak nazpátek. Hned napodruhé jsme stezku našli a tím začalo naše pravé, nefalšované dobrodružství, kterým nás Francouzská Guyana lákala již nějakou dobu. Už od začátku byla cesta pěkně úzká, plná kořenů, lián a epifytů.

fr gua prales spolecna

Sem tam bylo potřeba přebrodit potok, nebo přelézt popadané stromy. Trek byl značený jen sporadicky, nicméně jakmile se jednou našel jeho začátek, v pralese už nebylo kam uhnout. Honza se ukázal jako pravý leader a jelikož měl na nohou kanady, šel jako první, aby dal všanc svůj život a vystrašil všechny hady. Až později jsme si všimli, že vlastně pod nohy vůbec nekoukáunsure Cesta ubíhala pomalu a i když jsme šli velmi svižným tempem, pořád jsme se nemohli dostat do sedla, které bylo jen nějakých 500 výškových metrů výš. Do toho začalo pršet, ale to takovým stylem, že to bylo, jak kdyby nám někdo 2,5 hodiny lil kýbl vody na hlavu. Až poté, co jsme přešli sedlo, které bychom normálně asi vyběhli, jsme se rozhodli, že dál už pokračovat nebudeme. „Carbety“, které značí půlku trasy, byly ještě v nedohlednu a sestup bychom pak museli pracně zase vystoupat. Byly dvě odpoledne, my jsme byli promáčení od hlavy k patě, a v pralese je tma ještě mnohem dřív před setměním. Honza se ještě chvíli zdráhal to vzdát, Peťka ale byla z nás ta nejrozumnější a potom, co jsme poobědvali Paté de Canard s chlebem, jsme to otočili. Nazpátek jsme to šli stejně rychlým tempem a dostat se na začátek nám trvalo přesně 2,5 hodiny. Otázkou tedy je, jak dlouhý ten trek vlastně byl. Carbety v půlce byly značeny 3 - 5 hodin chůze, ale my jsme šli nalehko jen s láhví vody a trochou jídla, takže jsme určitě 4 km/h uháněli. Buď tedy ta pomyslná půlka treku byla mnohem dál anebo nevíme...smile Každopádně je ale lepší to rozdělit do dvou dnů anebo vyrazit brzy ráno a najít stezku na první dobrou. Stejně to byl ale rovníkový zážitek par excellence a každý, kdo vyrazí směr Francouzská Guyana, by si ho neměl nechat ujít.

K autu jsme dorazili totálně promočený. Ale tak, že takhle promočený jsme ještě nebyli. Převlékli jsme se sice do nového (rozuměj jiného, ale špinavého), nicméně pouze vlhkého prádla. Bylo asi 5 navečer a my jsme se přesunuli k dalšímu cíli, který měla expedice Francouzská Guyana na itineráři – naučná stezka v rezervaci Trésor. Nachází se přesně 17 km za Rourou, což je taková poslední výspa jakés takés civilizace mezi Cayenne a Kaw. Chvílemi pršelo jako z konve, chvílemi zase přestalo a to pak vznikla mlha jako z hororu. Dlouhé kilometry nikde ani živáčka, a tak jsme se chtěli radši ubytovat v carbetu u Caiman kempu, který je dalších 10 km dále. Tady ale měli úplně plno (o Velikonocích opustil Cayenne, kdo mohl) a nám nabídli k přespání jen malý carbet někde daleko za domem a to ještě asi za 45 Euro. To nám přišlo jako přílišné plýtvání penězi, takže jsme překonali pocit strachu a nejistoty a rozhodli se vrátit zpátky k rezervaci Trésor, kde jsme přespali. Při vstupu na naučnou stezku je něco jako informační centrum, což vlastně byla zamčená budova, která měla střechu a betonové základy a ta střecha přesahovala tolik, že se nám tam akorát vešel stan. Honza chudák spal opět v autě, za což jsme ho upřímně litovali. Hamaka tam ale nikde venku rozvěsit nešla a taky přeci jenom by to bylo opravdu jen pro extra odvážné. Honza ale akorát četl Solženicyna, takže vlastně všechny tyhle nástrahy pralesa, které nám Francouzská Guyana přinášela, zvládal s pokorou a skromností, kterou může vykazovat jen čtenář příběhů o gulagusmile

Ráno jsme se probudili do nového dne, a i když celou noc zase mohutně pršelo, přeci jen to na chvíli ustalo a my jsme mohli vyjít na 1,75 km dlouhý okruh. Peťka se už necítila, a protože už neměla vůbec, ale vůbec nic suchého, rozhodla se na nás počkat v autě. Stezka je nenáročná a pro získání pocitu z pralesní túry mnohem vhodnější nežli Sentier du Molocoi. Honza šel první a asi po 300 metrech chůze překročil krásnou suchozemskou želvu. Byla to krasavice a měřila si 30 cm. Najednou mi došlo, že Honza, aby neměl strach, tak prostě pod nohy nekouká vůbec a radši prostě normálně jde. To je ale hodně nebezpečný, protože často se pak stane, že hada překročí první i druhý a nakonec na něj šlápne ten třetí, který již pod nohy tolik nekouká v domnění, že si ho všimli ti před ním. A že se to tady hady jenom hemží. Neuběhlo ani dalších 200 metrů a Honza vyskočil do vzduchu a zařval: „Hááááááááááááááááád“. Tím byl opravdu zde velmi hojně se vyskytující křovinář. Nejčetnější had Jižní Ameriky, co se týče uštknutí i úmrtí. Nazývá se Fer-de-lance a když se dostane do úzkých, může být agresivní. Dalším místním jedovatým hadem je Bushmaster. Do češtiny je překládán jako Křovinář němý (Lachesis Muta), nicméně na rozdíl od jiných hadů, do češtiny překládaných jako křovináři (Fer-de-Lance, Bothrops) se jedná o jiný druh z podčeledi chřestýšovitých. Bushmaster je vlastně největší jedovatý had na západní polokouli a často dosahuje tloušťky mužské paže. Je neagresivní a někdy se stane, že na něj člověk šlápne a ani ho neprobudí. Jeho jed je ale velmi silný a v případě podráždění se dokáže rovněž vzpřímit. Podobně jako kobra, zvedne hlavu a v závislosti na své velikosti je schopný uštknout i do hrudníku. To pak mají následky rychlý spádsmile Fer-de-lance bývá naproti tomu mnohem menší. Dosahuje velikosti (samozřejmě v závislosti na pohlaví, poddruhu i mikropodmínkám) do 1 metru. Obecně tento druh nedisponuje neurotoxiny, po uštknutí ale dochází k ošklivým nekrózám, a proto jsme byli opravdu rádi, že se před Honzou odplazil pryč a nechtěl kousat. Byl to ale krasavec, hubený a asi metr dlouhý. Škoda, že jsme ho nevyfotili.

fr gua prales

Cesta zpátky do Cayenne trvala asi hodinu a půl. I bez mapy jsme docela intuitivně dorazili do centra, a poněvadž byla Velikonoční neděle, nebyl problém kdekoli zaparkovat. Po měsíci cestování jsme měli už dost špinavé oblečení, jehož odér zvyšovala všudypřítomná vlhkost a lehký náznak plísnělol Měli jsme velké štěstí, že jsme měli dostatek času a taky, že jsme natrefili přímo v centru na veřejnou prádelnu. Sundali jsme ze sebe všechno oblečení až na trenky, hodili to do pračky a Peťka zůstala jen v podvlíkačkách a triku na spaní. Protože i boty byly plné špíny, parazitů a bahna, hodili jsme je taky do toho největšího bubnu, co tam asi na 15 kg byl. Prací prášek šel asi za půl eura dokoupit a taky jsme vymačkali do posledního kousku z tuby tu prací pastu, co jsme celou dobu nosili s sebou. Honza ještě přišel i na nápad, že do některých praček se všechen prášek nevypustil, takže jsme vyvágusili i ty zbytky z ostatních zásobníků a pro jistotu tam ještě přidalismileTak odporný naše oblečení bylo.

Wi-fina tady bohužel nebyla, nicméně ve výšce asi 3 metrů nad zemí našel Honza zašitou zásuvku. Vzal jsem tedy Peťku na ramena a ještě jsme si dobili mobily, abychom tu hodinku a půl tady využili opravdu na maximum. Honza skočil do obchodu pro PETku vody a vytáhli jsme tam na zemi vařič a na plynu si udělali odpolední kafe. Když tam v ten moment přišla paní, aby si vyprala, musel to pro ní být asi opravdu šokující pohled na 2 naháče a ženskou v pyžamu, co si na zemi vaří v ešusu kafelaugh

fr gua pradelna

Prádlo jsme ještě maximálně dosušili v těch velkých průmyslových sušičkách, které v těchto prádelnách bývají. Celkem nás to stálo asi 14 Euro, ale tady musíme bez okolků přiznat, že ten pocit čistoty stál za to. To prostě v Řecku na hotelu nezažijetesmile

Francouzská Guyana nepatří mezi země s velkými aglomeracemi. Cayenne má pouze 58 000 obyvatel a ani centrum není nikterak rozlehlé. Docela pěkný park přímo u moře je Place August Horth, který skýtá rezivějící lavičky a neupravené okolí. Je zde jednoduché zaparkovat a jít se podívat na moře, které tady má, stejně jako jinde v regionu šedivou barvu. I ve dny, kdy je centrum vylidněné, to nepůsobí nebezpečně. Sem tam sice leží bezdomovci, ale v Kourou nám to připadalo horší. My jsme odtud jen tak bloumali městem směrem ke staré pevnosti, která pamatovala časy, kdy Francouzská Guyana byla především vojenskou državou. Náměstí Félixe Éboué je upravené a pěkné. Je plné palem a zbytky montovaných tribun věstí, že sem a tam se tady konají průvody. Pevnost na kopci prý přístupná není, ačkoli žádné extra ploty jsme tam neviděli. Radši jsme ale udělali pár fotek „na tajnačku“ a neriskovali střet s místními vojáky, než jsme sešli dolů do města. Město bylo zahalené do ospalé atmosféry, a na tom nic nezměnilo ani tržiště, která normálně bývají v Jižní Americe tepnou života.

fr gua cayenne

Oklikou, kolem katedrály Saint-Sauveur, jsme se vrátili k autu. Byla neděle odpoledne a celé Cayenne bylo naprosto vylidněné. I ten obchůdek, kde jsme si v poledne kupovali vodu, byl zavřený. Nám letělo letadlo, a tak jsme se vydali na letiště. Peníze už jsme měli spotřebované do posledního Eura, takže jsme museli najít místo, kde si něco budeme moci koupit kartou. Carrefour na výpadovce byl už nedobytně zavřený. My jsme ale měli už docela ukrutný hlad, takže kromě letiště, kde vlastně ani nevíme, jestli bylo něco k občerstvení, bylo otevřeno už jen v shopping centru Familly Plazza. Honza, který to tady už navštívil, věděl, že kromě kina je tady otevřený fast food v přízemí. Museli jsme vypadat asi hodně sešle, když nám slečna ke kuřeti s rýží přibalila kolu zadarmo, i když to v nabídce neměliunsure Pak už jen zbývalo odjet za Cayenne na miniaturní letiště a doufat, že cesta proběhne bez komplikací, jak už to v těchto zemích bývá zvykem. Přesto na nás ale Francouzská Guyana zanechala velký dojem a takhle zpětně vlastně můžeme říct, že byla jedním z těch nejzajímavějších míst, které jsme navštívili. Jen pršet by mohlo o kapánek méně.

Uložit

Uložit

Uložit