Tenhle starší trip do Gruzie jsem provedl sám v prosinci 2014. V Čechách sychravý podzim a do toho akce od Wizzairu z Katowic do Kutaisi, to byla hodně lákavá kombinace. Vlakem jsem po práci dojel do Ostravy na Svinov, kde už čekala dodávka Tiger Express, která mě pohodlně vyhodila v Katovicích přímo před letištěm. Noční let jsem spolu s několika Čechy prospal a ráno tak mohl na miniaturním letišti vyměnit nezbytné Lari a chytnout marshrutku do Tbilisi.

V Tbilisi nás marshrutka vysadila na autobusovém stanovišti (záměrně nepíšu nádraží) Didube, odkud se dá do centra dojet pohodlně, notoricky známými vagóny metra ruské výroby. Zpočátku je metro nadzemní, ale blíže k centru se ponoří hluboko pod zem a člověk tak nepřijde o dlouhou jízdu eskalátory. Ubytovaný jsem byl v pohodovém hostelu Why not? v ulici Tabukashvili, nedaleko od středobodu dění Tbilisi – prospektu Rustaveli. Hned ten večer jsem se také setkal s mým horským vůdcem Lashou, se kterým jsme plánovali společně highlight mého výletu do Gruzie – výstup na Mt. Kazbek. Ve stejnojmenné ulici se i nachází podnik s krkolomným jménem Sofia Melnikovas Fantastiuri Duqani, který byl však více než příjemný a každému, kdo Tbilisi navštíví, bych ho doporučil. Ono ostatně Tbilisi nabízí hodně příjemnou kavárenskou a alternativní scénu a je velká škoda ho minout a zůstat jen a pouze v horách.

Vyzbrojeni večerním briefingem jsme ráno nakoupili nezbytné potraviny a ze stejného autobusáku – tedy z Didube – jsme vyjeli taxíkem do poslední vesnice před ruskými hranicemi a zároveň základny pro výstup na Mt. Kazbek – vesnice Kazbegi, která se také nazývá Stepantsminda. Protože je v prosinci bývalá meteorologická stanice Betlemi hut na úpatí Mt. Kazbek zavřená, v Kazbegi jsme si od správce půjčili klíče a vyjeli ještě pár set metrů výše, k ikoně celé Gruzie na úpatí Kavkazu, kostelu svaté trojice v Gergeti.

gergeti

Odsud jsou úchvatné výhledy jak do údolí, do míst, kde se nachází Stepantsminda, tak na protější svah a stejně tak na majestátní horu Mt. Kazbegi. Ta je s výškou 5 033 m.n.m. třetí nejvyšší horou Gruzie a šestou celého Kavkazu a při správné výbavě, aklimatizaci a dobrém počasí, schůdná i vysokohorské turisty. Je pravda, že vzhledem k nevyzpytatelnému a často se měnícímu počasí se rozhodně nejedná o horu jednoduchou. Velkým problémem jsou také nízké teploty, které se v prosinci pohybovaly kolem mínus 20 stupňů Celsia, a které i při dobré výbavě nutí člověka spíše spěchat, nežli si užívat tří či čtyřdenní aklimatizaci na Betlemi hut. Největším úskalím jsou ale dle mého názoru trhliny. Proto jsem si také najal horského vůdce, který sice stál nějakých 400 USD na 3 dny, v ceně byly ale půjčené mačky, lano, sedák atp. a hlavně, bezpečí, které za tuto částku rozhodně stojí. Každý rok totiž v trhlinách na Mt. Kazbek umírají lidé, včetně Češky, od jíž úmrtí právě 4. srpna uplynul 1 rok.

Výstup na Mt. Kazbek od Gergeti zpočátku vede travnatým žlabem, který byl sem tam lemován kusy sněhu. Od kostelu Svaté trojice v Gergeti je to k vyhlídce 800 výškových metrů a už zde začíná být cítit řidší vzduch pod tíhou krosny. Vyhlídka je ale nádherná. Je to místo, na kterém je odměna posvačit a pokochat se výhledy na okolní svahy, na ledovec i na horu Kazbek samotnou. Jen samotná Betlemi hut není vidět a člověk spíš musí hádat, kde asi tak leží.

kazbek

Cesta obloukem zleva po moréně je hodně příjemná. K ledovci pod Mt. Kazbek je to asi 450 výškových metrů, k Betlemi hut pak dalších 200 výškových. My jsme ale neměli sněžnice a zmrzlá krusta na zasněženém ledovci se propadala, takže i vzhledem k nadmořské výšce, to začínal být v tomto momentě boj. Na chatu jsme došli brzy po poledni po 5 hodinách chůze a našli ji v neskutečně zabordeleném stavu. Evidentně tam nikdo na nic nesáhl a tak, jak skončila sezóna, prostě chatař chatu zamkl a opustil přesně v tom stavu, v jakém se právě nacházela. Věci poházené všude možně, nevysypané koše, zbytky plesnivého jídla na talířích...

Na chatě je několik místností, na kterých se nacházejí postele. Postele jsou možná silný výraz, poněvadž matrace byly tak proležené, že člověk vlastně spal v poloze, jako by byl v houpací sítismile Zatímco venku se teplota pohybovala kolem mínus dvaceti, vevnitř místností bylo přesně na nule. Vzhledem k tomu, že nám na druhý den vycházela předpověď jasného počasí a cítil jsem se docela dobře, rozhodli jsme se vynechat aklimatizační den a vyrazit hned druhý den ráno. Teď už vím, že to byla chyba... Večer jsme povečeřeli polévku z pytlíku, prohlédli si nádherně hvězdnatou oblohu a šli mrznout každý do svého spacáku. Čekal start o třetí ráno.

betlemi

Brzké ranní vstávání vstříc nehorázné zimě patří k takové té klasice lezení hor. Na Mt. Kazbek tomu bylo nejinak a tak jsme museli nasadit kukly a vyjít chtě nechtě vstříc třeskutému mrazu. Cesta vede nejdříve po suti po pravém úbočí. Nějak jsem se nemohl dostat do tempa, nicméně po hodině jsme se dostali na ledovec, kde jsme se navázali a Lasha šel jako první. Výstup sleduje ledovec nahoru a posléze se dojde k takovému plateau, které se nachází ve výšce 4 300 m.n.m. Tady se už začínají otevírat nádherné výhledy, jelikož většina okolních vrcholů leží ve stejné či nižší výšce. Při pěkném počasí jako jsme měli my to tak nevypadalo, nicméně jakmile by padla mlha, bylo by toto místo obzvláště nepříjemné, jelikož zde není orientační bod, kterého se chytnout. I to je důvod, proč bych na této hoře nešetřil a radši si vzal zkušeného průvodce. Trasa se odtud začíná klikatit zig-zagy a obchází Mt. Kazbek „zezadu“. Technicky vzato se člověk nyní dostane přes hranice na území Ruska. Odtud začíná strmější výstup. To už mi ale docházely síly a kvůli nedostatečné aklimatizaci jsem se už dostal do bodu, kdy jsem prostě nemohl dál. Počasí bylo ideální, čas jsme měli taky dobrý, dokonce už i přestaly třeskuté mrazy, ale prostě a jednoduše už mě hora výš nepustila. Samozřejmě jsem byl zklamaný, už i vzhledem k penězům, které jsem do toho investoval. Nedostatečná aklimatizace ale zapříčinila, že zvednout nohu a udělat malý krůček byl fyzický výkon nad moje síly. Pouhých 230 výškových metrů pod vrcholemcry

kazbek top

Cestou dolů jsem šel první já. Lasha si mě chytnul nakrátko a moc dobře věděl, proč to dělá. Sníh mezitím změkl a netrvalo dlouho a já se poprvé propadl. Trhlina to nebyla velká, takže jsem prošlápl sníh a zalehl na zem. Přesto mě to ale silně vylekalo, prostě ten pocit nemám rád. Za chvíli se situace znovu opakovala a já na té samé cestě, kterou jsme před pár hodinami šli nahoru, propadl jednou nohou do trhliny. Byl jsem v tuto chvíli opravdu vděčný, že mám s sebou jednoho z top horolezců Gruzie, který i když byl poloviční, tak na něho bylo spolehnutí. To jsem ocenil zejména v momentě, kdy jsem se propadl celý. Aniž bych řekl „švec“ jsem se propadl do trhliny, ve které byl zapříčen kámen asi v hloubce dvou metrů. Měl jsem obrovské štěstí, že byl navrchu placatý a já nedopadl nakřivo, protože tohle by bylo dozajista na úraz kotníku. Každopádně si na ten pocit doteď pamatuju a dobře po žaludku mi z toho není. Když jsem se dostal z ledovce, byl jsem opravdu, ale opravdu rád, že už to mám za sebou. Ten den už jsme nic nevymysleli a já kolem poledne ulehl úplně vyčerpaný na Betlemi hut.

from kazbek

Další den brzy ráno jsme se vydali dolů. Nebyl důvod dále trpět v zimě a na nepříjemných postelích, takže jsme zahájili sestup v pět ráno. Ve Stepantsminda jsme vrátili klíče od chaty a vzali si první marshrutku do Tbilisi. Lasha, který celou dobu nemluvil, se najednou stal více společenským a chvíli před Tbilisi přijal mojí pozvánku na pivo. Byť jsme vrcholu nedosáhli, jednalo se o krásný výstup ve vysokohorském terénu, a to si pivko zasloužilo. Nejdřív jsme se nedaleko Rustaveli zastavili u Lashovi maminky, aby si Lasha doma nechal všechno vybavení, které tahal s sebou. Žili v krásném činžovním domě s oprýskanými zdmi a bez ústředního topení. Tak nějak jsem si představoval Petrohrad v 19. století. Nedokonale dokonalýsmile

Následovala Tour de pub de Tbilisi s Lashou i jeho kámošema. Začali jsme to na pivku a chinkali, přesunuli se do ulice Kiacheli, která se jen hemží trendy podniky. Pivko jsme si myslím dávali v nějaké irské hospodě s live jazzem a pak následoval hodně příjemný podnik Canudos. Ne všichni Lashovi kámoši mluvili anglicky, nicméně všichni mě vzali mezi sebe a i proto to byl hodně příjemný večer. Když jsem se dostal domu, bylo už hodně k půlnoci a byl jsem i po náročném sestupu úplně grogy. Spal jsem na stejném místě, tedy ve Why not hostelu, a to až do poledne.

Uložit

Uložit