Další den jsem se pustil do prohlídky Tbilisi. To, že je to živé město plné pěkných podniků – od kaváren a ethno barů až po funky vinotéky – jsem zjistil už předchozí den. Nyní jsem chtěl navštívit památky a na konci dne skočit na nějaké masáže, které by mi ulevily od unavených svalů. Jedna z nejnovějších, na první pohled viditelných budov, je úřad veřejných služeb. Budova je dle mého skromného názoru zdařilá a zapadá do konceptu dalších staveb moderního Tbilisi.

tbilisi urad

Od tohoto úřadu vede most pro pěší a tady pro mě nadešel čas se naobědvat. Dal jsem si houbový Stroganoff s rýží a pivko na spravení chutismile

Ulice Shavteli patří k hlavní turistické zóně. Je pěkná, čistá, lemovaná památkami, kostely i příjemnými restauracemi. Jedna z nejpěknějších památek jsou místní „věžní hodiny“. Ty jsou složeny z nepravidelných kvádrů do opravdu prapodivné stavby – takového hybridu mezi pražským orlojem, věží v Pise a středověkými věžemi ze Svanetie.smile Přímo za věžními hodinami se nachází loutkové divadlo, naproti pak vyhlášená restaurace Hangar bar a taky nejstarší kostel v Tbilisi, románská bazilika Anchiskhati. Tak trochu to připomíná Zlatou uličku a tak trochu pražskou Karlovu ulici. O místní zde moc nenarazíte, na druhou stranu by ale byla škoda vynechat místo s opravdu pěknou atmosférou jen proto, že láká i ostatní turisty. Anebo sem vyrazit mimo sezónu, kdy tu není tak narváno.

tbilisi hodiny

Tato ulice vede až na tbiliský Maidan, k jednomu z center tohoto překrásného města. Já jsem ale ještě před ním odbočil doleva na most Míru, kterému se pro svůj tvar přezdívá „Always“. Tento pěší most z kovu a skla totiž nemálo připomíná dámské hygienické pomůckysmile Holt lidová slovní tvořivost je všudypřítomná.

always bridge

Na druhé straně řeky Mtkvari je pěkný Rike park, na který zhlíží Prezidentský palác a pod ním extravagantní budovy Hudebního divadla a výstavního centra. Ty jsem minul a využil lanovky, která z Rike parku vede nahoru na pevnost Narikala. Odsud se nabízí úžasné vyhlídky na město a kolem hradeb vede krátká vyhlídková trasa. Nenáročnou cestou je také možné dojít ke kovové soše Matky Gruzie. Zde byly dle průvodce hlášeny občasné přepadení, nicméně moje návštěva proběhla bez problémů. Dolů na Maidan jsem sešel křivolakými uličkami, abych se co nejvíc přiblížil k lázním Orbeliani. Tam na mou masáž právě neměli čas, takže jsem se objednal asi za dvě hodiny a šel si zatím sednout do příjemného Café Canape, které shlíží právě na tyto krásné budovy lázní. Zde se nabízí klasiky typu cheesecaků a různých druhů kávy, takže čas tady příjemně utíkal.

Když jsem pak do lázní vešel, protivná starší paní na recepci mě svěřila místo do rukou sličných Thajek dvoumetrovému chlupatému Gruzíncismile Už nebyl krok zpátky a tak, když si mě po výstupu na Mt. Kazbek vzal do parády, byl slyšet můj řev přes půlku Gruzieshocked

Vzhledem k tomu, že jsem měl na Gruzii jen něco málo přes týden, nebyl čas ztrácet čas v Tbilisi a nastala chvíle na další zajímavá místa. Hned po ránu jsem se přesunul na stanici metra Isani, odkud měly jet marshrutky do Sighnagi. Chtěl jsem si totiž ušetřit kus cesty taxíkem a dopravit se alespoň do Sagarejo, odkud by taxík vyšel levněji, nežli ze Tbilisi. Na vyhlášené turistické místo David Gareja totiž nejede veřejná doprava. Místní taxíkáři byli neodbytní jak vosy, nicméně marshrutka do Sighnagi nikde. Po dvou hodinách jsem to už nevydržel a s trochou smlouvání podlehl jednomu z taxikářů. Nabrali jsme ještě jednoho chlapa, který neuměl jinak než gruzínsky či rusky, a který byl lehce excentrický.

David Gareja je vlastně takový komplex umělých jeskyní, které si před stoletími vytesali poustevníci do skal, aby zde mohli nerušeně žít a modlit se. Nacházejí se na hranicích s Ázerbájdžánem asi 100 km od Tbilisi a tak trochu připomínají indiánská puebla Mesa Verde v Coloradu. Od parkoviště se jde ještě chvíli pěšky na hřeben a po cestě jsou vidět opuštěné „jeskyně“.

david gareja

V komplexu David Gareja, který se nachází na seznamu světového dědictví UNESCO, jsou ještě i obývané kláštery. Já jsem si u nich koupil mešní víno, které, jak jsem se později dozvěděl, vůbec není vyráběno mnichy, ale dovezeno a z marketingových důvodů přelepeno vinětou s jejich emblémem. Vydlabat všechny ty jeskyně, muselo dát strašně moc práce. Nevím, jestli život bez žen a světských radovánek za to lopotu úplně stálrolleyes Každopádně jsou odtud ale přepychové výhledy do Ázerbájdžánu. Krajina je tady už stepní až polopouštní. Evidentně je zde zoufale málo vody, což pobyt tady měnilo v o ještě jeden řád vyšší řeholi.

Z David Gareja mě taxíkář odvezl do Sighnagi. To je docela neveliké městečko na vyvýšenině ve středu východní Gruzie. Ubytoval jsem se v ospalém Host of Sighnagi hostelu hned na kraji města a přemluvil obsluhu, aby se laskavě přemohla a udělala mi k večeři alespoň chačaphuri. Čekal mě totiž večer plný vína a na ten jsem potřeboval mít v žaludku nějaký základsmile

Nejdřív jsem si prohlédl křivolaké uličky dlážděné dlažebníma kostkama. Fontána na náměstí, bronzové sochy anebo kandelábry s lampami jen umocňují příjemnou atmosféru Sighnagi. Někde v dálce o sobě dával tušit Velký Kavkaz a příjemná procházka po historickém centru nešla zakončit jinde, nežli v jedné z vinoték. Už z Tbilisi jsem pro tento účel měl doporučenou jednu z místních „upmarket“ záležitostí - Pheasant´s Tears. Jedná se o restauraci a vinotéku, kterou vlastní američtí majitelé, a která se nachází ve zrekonstruovaném historickém domě. Interiér je velmi citlivě zařízen, takže je na jednu stranu útulný, na druhou stranu ale není kýčovitý.

sighnagi

Pheasant´s Tears je jeden z nejúžasnějších podniků, který jsem v životě navštívil. Pakliže někdo z Vás má rád víno a jídlo a bude se někde poblíž pohybovat, rozhodně by si návštěvu tohoto podniku neměl nechat ujít. Kvalita je americká a ceny asijské. Co víc si přáttongue

Já jsem si objednal degustační večer plný ochutnávek místních odrůd Saperavi a Tsinandali. V ceně degustace byl i výklad místního sommeliera, což byl místní mladý muž, který studoval v Kalifornii, a který měl tak výtečnou angličtinu, že ani nebylo poznat, že je z Gruzie. Pili jsme spolu víno, ochutnávali ciabatty s olivovým olejem a lokální sýry a debatovali o životě. Bylo to tak příjemné, že po hodině jsem se rozhodl mu zaplatit ještě jednou a celou degustaci si zopakovat.  Pan sommelier byl velice zajímavý člověk a na ten večer, při kterém jsme s úplně cizím člověkem u láhví kvalitního gruzínského vína probírali všemožné témata, nezapomenu. Protože na návštěvu přijel akorát americký majitel, byla mu na jeho počest uspořádána oslava s tanci místní folklórní skupiny. Pozvali mě k nim ke stolu a mohl jsem tak vidět představení z první ruky a nenaaranžované pro turisty. V Gruzii je také zvykem, že se u stolů, které se prohýbají pod nánosy jídla, promlouvají přípitky. Může je pronášet buď jeden člověk anebo se střídat, každopádně ale tyto přípitky představují vizitku člověka a do jisté míry odráží jeho společenský statut. Po každém přípitku je slušnost se napít a tak celý večer pokračuje.

Ráno jsem Sighnagi opustil a přesunul se autobusem do národního parku Lagodekhi, který se nachází podél Dagestánsko-Gruzínsko-Ázerbájdžánských hranic. Ubytování jsem našel lehce těsně před vstupem do parku. Jeden z nenápadných domků podél cesty, který nabízí ubytování i s jídlem. Ještě tentýž den jsem se také vypravil na jednodenní trip do nitra národního parku. Času už moc před setměním nezbývalo, a tak jsem hned od brány (národní park je směrem od města Lagodekhi oplocený) nasadil dost svižné tempo. Chvílemi vedla cesta řečištěm, chvílemi listnatými lesy. K vodopádům to bylo přesně hodinu a půl rychlé chůze a po cestě jsem potkal jen jeden korejský pár. Vodopády to teda nebyly bůhvíjaké, nicméně jsem měl alespoň možnost navštívit další národní park Gruzie bez toho, abych se šplhal do zasněžených vrcholků hor.

lagodekhi

Nazpátek od vodopádů už jsem musel skoro běžet, v lese byla tma už po čtvrté odpoledne. Přespal jsem u místní bábušky. Následující den byl ve znamení přesunů a pro změnu - vinné turistikycool

Uložit

Uložit