Telavi je docela příjemné městečko s kamennými stavbami, pár širokými bulváry a prostými domky obklopujícími historické centrum. Na severu se majestátně rozpíná Kavkaz, který se zasněženými vrcholky působí prostě úžasně.

telavi

V okolí Telavi jsem nejprve navštívil komplex klášterů v Ikalto. Sem jezdí mj. i autobusy s turisty, jelikož Gruzínci jsou na svoji historii jaksepatří hrdí. Klášter pochází z 6. století, později zde dle legendy pobýval i známý gruzínský básník Shota Rustaveli. Kromě kostela a pozůstatků přilehlých staveb ve formě rozpadajících se zdí mě zaujaly velké keramické nádoby na víno kvevri, které se dochovaly zakopané v zemi (už bohužel bez vínasmile ). Po krátké procházce jsme si zajeli k jinému ze středověkých opevněných klášterů, a to k Alaverdi. To je taky moc pěkné místo, které se vyjímá obzvláště na pozadí zasněženého Kavkazu. Takhle zpětně to vlastně hodnotím jako dobře naplánovaný - střídat vysokohorskou turistiku s vinnou a následně památkami, to aby tam člověk jenom nepilsmile Přes to všechno ale musím napsat, že kvalita gruzínských vín teprve roste. Jestli někdo uvažuje nad zahraniční investicí a nebojí se, že Putin dostane náladu si zase kousek Gruzie ukrojit, doporučuju právě toto „gruzínské zlato“, které má všechny předpoklady pro to, aby dosáhlo mnohem větších úspěchů a věhlasu.

alaverdi

Na prohlídku vinařství jsem se také stavil v Kvareli, i když po ochutnávce jsem se ke koupi žádné láhve nerozhoupal. Zdejší vinařství jsou totiž „kolchoznické“ a svážejí vinnou révu z dalekého okolí, aby ji společně vylisovali a poté po vzoru sovětských zvyků dosladilismile Přesto to byl ale docela zajímavý zážitek. Po cestě jsem pak navštívil opevněný klášter Gremi, a celodenní výlet jsem dokončil v parcích kláštera Tsinandali. Tento celý den mě vyšel asi na 400 Kč, což by, objet hromadnou dopravou, bylo zhola nemožné. Taxikář byl navíc moc milý člověk, který se i trochu snažil mluvit anglicky, a tak jsem strávil další krásný den ve společnosti milého a zajímavého člověka. A to je další věc, pro kterou je Gruzie úplně úžasná – zajímaví lidé.

Z Telavi jsem si vzal autobus, který mě dovezl do Tbilisi. Tady mě čekalo milé setkání s kamarádkou Katkou, která tady pracovala pro neziskovku. Měl jsem čas tak akorát na krátkou procházku a dvě dvojky Saperavi, než jsem se musel přesunout na vlakové nádraží a najít lehátkový vůz do mé další destinace – Batumi.

Poslední fáze výletu do Gruzie tedy směřovala nočním vlakem z Tbilisi do Batumi. Vlak není z nejrychlejších, ale jede přes noc, takže se jedná o pohodlný způsob přepravy a ještě člověk ušetří čas a peníze za ubytování. V Batumi na nádraží se mi po výstupu hned nabídl taxikář, takže i s ohledem na fakt, že jsem měl na návštěvu národního parku Mtirala jen jeden den, nebylo na co čekat. Cesta vede nejprve po pobřeží Černého moře do Chakvi, kde jsem si brzy ráno koupil chačaphuri k snídani, a pak jsme pokračovali mírným kopcem do vnitrozemí. Jakmile jsme se dostali ze zastavěného území, taxikář mě polospícího vyhodil, že dál už se po nezpevněné silnici nedostane, a že jsem údajně při vstupu do parku.

Nechtěl jsem se s ním hádat a taky jsem byl po nočním přesunu zpomalenej, vyrazil jsem tedy poslední kilometry pěšky po šotolinové cestě směrem, kde jsem tušil národní park Mtirala. Takhle v zimě listnaté lesy a rododendronové háje Malého Kavkazu nevynikly, nicméně cesta se docela hezky klikatila podél horské říčky a odpůrci mainstreamu by stejně jako já ocenili, že nikde nebyla ani noha.

mterali

Asi po 6 km jsem došel k zavřenému informačnímu centru, kam je evidentně možné dojet autem, a místňáci tak v sezóně evidentně činí. Nikdo nikde, a tak jsem se tady v klidu nasvačil, pokochal se divočinou Malého Kavkazu a spokojeně štrádoval zpátky do míst, odkud jsem přišel. Tam, kde byla po cestě civilizace, se tísnily farmy se zralými mandarinkami. Stromy byly natolik obsypány, že to částečně vypadalo, že poměr zelených listů a oranžových plodů byl 1 : 1. Několik jsem jich utrhl, ale byly kyselé. Počítám tedy, že mandarinka dostane pěknou barvu ještě předtím, než uzraje, sklidí se a než k nám doputuje k mikulášské nadílce, alespoň trochu dosládne.

Od vstupu do parku odjížděl autobus, a během té půlhodiny než vyrazil, jsem se mohl alespoň trochu dospat na sedačce. Do Batumi jsme dojeli asi po hodině jízdy. Toto černomořské letovisko je taková směska všeho. Najdete tu doky a silnou průmyslovou základnu. Jsou tu také kamínkové pláže pro ty, kteří v létě nechtějí vyjíždět daleko za město. Město má pěkné historické centrum s kavárnami, které nabízí příjemné posezení nejen studentům, zároveň však v Batumi najdete spoustu megalomanských, futuristicko-postsovětských staveb.

batumi

Kolorit Batumi dokresluje docela zajímavé pouliční umění. Zaujaly mě např. bronzové boty, které jsou zde jen tak ledabyle připevněny k chodníku. Jinou zajímavostí je Ali a Nino, kovové sochy mužského a ženského pohlaví, které mají jednotlivé vrstvy těla poskládány podobně, jako socha Franze Kafky od Davida Černého za pražským Quadriem. Ali a Nino nejsou jen kus neživé hmoty, vidím v tom ale i odkaz na křesťansko – muslimské příběhy lásky, které se k tomuto regionu váží. Toto všechno můžete vidět na přímořské promenádě, na které nechybí palmy, lavičky a obří ruské kolo. Centrum města se nachází pár set metrů směrem do vnitrozemí, kde jsou jak reprezentativní náměstí s kašnami a pozlacenými sloupy, tak docela pohledné budovy, od velkých vládních, až po skromnější měšťanské, ale neméně autentické.

Na kafe jsem se stavil v literární kavárně nedaleko Chavchavadzeho divadla. S Tbilisi se to úplně srovnávat nedá, ale kriticky bych Batumi také nehodnotil. Prohlédl jsem si ještě pár památek, než jsem se přemístil na stanoviště marshrutek a ještě totéž odpoledne vyrazil do Kutaisi. Na tuhle cestu ale do smrti nezapomenu. Ze všech těch řidičů marshrutek, ze všech těch šílených autobusáků a sebevražedných tuk-tuků tahle byla nejhorší. Řidič byl naprosto šílený a už od začátku svojí nervozitou trumfnulvšechny šoféry, se kterýma jsem kdy jel. Ve městě i mimo jel pořád na plný plyn, prostě co to dá. Předjížděl nejen na dvojitý plný čáře, ale i na místech, kde prostě nebylo vůbec nic vidět, anebo kde jeli v protisměru auta a nebylo tam místo pro tři. Jeho otáčkoměr nikdy nespadnul pod 3 tisíce a to bez ohledu, jaký měl zařazený rychlostní stupeň a jak zrovna vypadala situace na silnici. Když se pak setmělo, moje obavy o život se změnily v regulérní obavu, že tohle nemůžeme přežít. Ostatní spolucestující v marshrutce začali také vypadat nervózněji, což mě v zemi jako Gruzie, vydeptalo ještě víc. Tenhle pocit se přelil do přesvědčení, že je to moje poslední chvilka. Nějak tak se cítili vojáci v první světové, když je velitelé vyhnali ze zákopů k útoku na bodák proti kulometným hnízdům. Po určitém čase jsem se se zvláštním pocitem se smrtí smířil, pustil si do uší System Of A Down a čekal, až to přijde. Protože píšu tyto řádky – ano, uhádli jste tosmile – tak jsem se z toho dostal, nicméně už když jsem viděl záři Kutaisi na dohled, nechal jsem se vysadit s tím, že to dojedu taxíkem. První jsem šel ale na panáka. Asi jsem se u toho klepal, nicméně další šok přišel, když mi paní nalila vodku do dvoudecilitrové skleničky. Takové té vroubkované z Ukrajiny, ze které jsme pívávali ve školních jídelnách čaj. Vypil jsem radši jen půlku, což byl stejně dvojitej panák, abych přeživší po té jízdě smrti nakonec neoslepl u toho pochybného stánku na předměstí Kutaisi.

panacek vodenky

Taxikář v žigulíku mě odvezl kamsi do vilové čtvrti, kde se měl nacházet můj hotel Beka. Žádný luxus ani styl, prostě jen místo na přespání. Taxík jsem nechal čekat venku, hodil si krosnu na pokoj a šel spláchnout přežití vlastní smrti něčím lepším než stakanem nekvalitní vodky. To jsem ještě netušil, že Kutaisi je horký favorit na nejnudnější město světa. Svoji večerní prohlídku města jsem načal na prospektu Rustaveli, kde však podnik nedosahoval valné úrovně. Pak jsem se šel projít na Kutaisi bulvár, což je vlastně náměstí, ke kterému přiléhá budova opery, muzea a divadla. Ulice byly prázdné, sem tam se jen prohnal nějaký žigulík s černými skly. Já jsem navštívil ještě jeden podnik, který se nacházel v přízemí nějaké panelové stavby. Bylo to něco mezi diskotékou a lounge barem z Kaprovky, akorát takový víc „east style“. Po rozích seděli typové se zlatými řetězy a s rukama kolem ramen dvou a více děvčat. Venku byly zaparkovaný BMW roků výroby 1995 a starší a z repráků vyřvávala hudba, počítám místních popových hvězd. Poté, co mě vyhazovač důkladně prohlédl, jsem si dal Tullamorku za přemrštěnou (tedy evropskou) cenu a šel se radši nudit na pokoj. Ráno mě totiž čekal přesun na letiště, odkud jsem byl za pár hodin v Katovicích a ještě týž den večer v Praze.

Uložit

Uložit