Do Guyany jsme přijeli od jihu z Brazílie přes hraniční přechod Bonfim – Lethem. Hned na celnici jsme si zamluvili dodávku do Lethemu a také jsme potkali sympatický australský pár, který jel opačným směrem. Nejdřív jsme rutinně navštívili výstupní pasovou kontrolu, kde jsme si nechali obouchat pasy výstupními razítky. Guyana nás nejdřív přivítala veterinární kontrolou. Museli jsme vyplnit protokol, že si nevezeme žádné jídlo a poslézejít na imigrační, na kterém celníci svou nepředstíranou laxností a arogancí jasně dávali najevo, že se dostáváme do banánové republikysmile

Na tomto hraničním přechodu je velmi zajímavé „zařízení“ sloužící k přejezdu z pravého do levého pruhu a naopak. V Brazílii se totiž jezdí vpravo, kdežto v Guyaně, jakožto bývalé britské kolonii, se jezdí vlevo. V ostatních státech, kde se jezdí vlevo (jako třeba Anglie, Japonsko, Nový Zéland) není potřeba „prohazovač“ pruhů instalovat, jelikož jsou na ostrovech, nicméně tady se musí provoz prohodit přímo na komunikaci a k tomu slouží úplně úžasné zařízení, ze kterého musí mít obrovskou radost nejen architekti. Pravý pruh silnice se oddělí, vyjede nahoru a stočí doleva přes ten původně levý. Přemostěním se vlastně dostane na levou stranu, kde potom klesne na původní úroveň a z levé strany se připojí k pruhu pravému. Vychytanýsmile

lethem

Dodávka z hraničního přechodu nás odvezla rovnou do Lethemu, který se nachází jen pár kilometrů za hranicemi. Zde nás vysadila v „sídle“ místní přepravní společnosti, která sestávala z garáže, betonové stavby toho nejzrůdnějšího vzezření a tun ostnatého drátu omotaného všude kolem. Za stolkem seděla slečna s tím nejčernějším odstínem kůže, jejíž znuděnost dosahovala svého extrému. Nepodívala se nám ani do očí a přežvykovala stylem dobytka pochutnávajícího si na kvalitní šumavské trávě.

„Dobrý den, my bychom chtěli 2 lístky“.
„Hmm“. „Pět tisíc (guyanských) dolarů.“
„Ale my nechceme jet celou cestu až do Georgetownu, potřebujeme vysadit v místě, kde je Iwokrama Canopy Tour.“
„Čtyři a půl tisíce“.
Slečně jsme dali ekvivalent 90 amerických dolarů za půl cesty, i když celá cesta stála 100 USD/2 osoby. Pak přišel majitel indického původu, který se ptá: „Kam jedete“? A my: „Jen k Iwokrama Canopy tour“. A on: „No, tak to bude tři tisíce pětset“. Slečna, jejíž jediné pracovní náčiní byla propiska a deset papírků, přeškrtla sumu za cestu na naší „jízdence“ a nákup lístků byl hotov.

lethem hnusnej dum

Odjezd z Lethemu do Georgetownu je vždycky cca v 18 hodin. Dodávky jedou nejdříve přes Annai před samou hranici národního parku Iwokrama forest, který je přes noc zavřený. Zde se spí na místě zvaném Surama Junction. Zhruba ve 3 v noci se pak pokračuje, aby ve 4 ráno, když se park otevírá, byly dodávky (kterých tady jezdí spousty) připraveny a mohly ho profrčet až k trajektu na řece Esequibo, který začíná být v provozu v pět ráno.

My jsme tedy měli čas celé odpoledne a tak jsme si šli nakoupit nějaké věci jak na cestu, tak na Michelle island, kde jsme měli sraz s Honzou. V místní restauraci jsme si dali studený drink a obalovanou rybu s bramborovým salátem. V obchodě jsme nakoupili džusy na cestu do dodávky, nějaké konzervy a čínské polévky pro případ, že bychom se vydali do pralesa. Lethem je zajímavé pohraniční město. Tak trochu Latinská Amerika, tak trochu už Karibik. Červená půda evokuje Afriku a všudypřítomné čínské velkoobchody zase Asii. A do toho rodeo a koně, které tomuto hraničnímu městu dávají nádech Divokého západu. Ceny jsou zde přijatelnější nežli v Brazílii, ale v nabídce jsou jen levné hadry a cetky, které známe i od nás z vietnamských tržišť.

Cesta z Lethemu nezačíná úplně jednoduše, jak by si člověk zvyklý našich poměrů mohl představit. Nejdřív se zavazadla musí naházet na střechu dodávky. Ačkoli jsme byli domluveni se štíplístkem, že nás posadí do první řady za řidiče, našla se babka, která to tam zabrala a začala se hádat, že se odtamtud nehnesmile Na zadní nápravě samozřejmě nikdo nechtěl sedět, protože cesta je dlouhá a plná výmolů. Řidiči se snaží tyto výmoly přeskočit extrémně rychlou a nebezpečnou jízdou, ale nezdálo se nám, že by to fungovalo... Potom jsme se museli stavit na místní policejní stanici. Tam jsme jim ukázali pasy s vízy a sáhodlouze vysvětlovali, jak je možné, že jsme si o víza žádali již předem na vzdáleném a neznámém konzulátu s divným názvem „Londýn“. Do již tak přeplněné dodávky jsme nabrali ještě policajta v civilu. Rádio hrálo Justina Biebera a klimatizace běžela samozřejmě na plné obrátkysmile Do Annai jsme dorazili asi po třech hodinách. Byla už tma. Nejdříve jsme vyhodili muže zákona u jeho chýše a posléze jsme zastavili v Surama village na večeři. My jsme tam ani nic nejedli, páč jsme se si koupili jídlo před tím už v obchodě. Né, že by to bylo o tolik dražší, nicméně v těchto končinách nelze nikdy spoléhat na to, že vám na jídlo zastaví. Když bychom si tedy jídlo předem nekoupili, tak bychom taky nemuseli jíst. Místňáci to už znají, případně nejedí a nepijou, ale my jsme chtěli být připravení... Když jsme dorazili do Surama Junction, je tam hostinec, který nabízí jak místo na houpací sítě, tak pár pokojů. Nám se nechtělo v 11 večer rozbalovat stan, tak jsme si pronajali pokoj ucházející kvality a bez hadů pod postelí. Stál asi 35 USD. Štíplístek nám řekl, ať si dáme budíka na 3. ranní, ve 4 se vyjíždí a kdyby něco, tak že nás v půl čtvrtý vzbudí.

V 2,50 bouchání. "Vstávejte!". Říkáme si: “Hrome, hoří, nebo co“? Během chvíle se sbalíme a jdeme k dodávce. Tady ještě klid, pár lidí vzhůru, jinak ospalá atmosféra. Odskočili jsme si tedy ještě na záchod, ale neuběhla ani minuta a řidič dodávky už na nás troubil smile Guyana smile Kolikrát jsme tohle zažili v Indii... U brány k národnímu parku jsme byli asi za 10 minut jízdy. Všude jenom prales a tma tmoucí. Chvíli jsme čekali, nežli se strážci vykecají, a pak jsme všichni museli vystoupit a jít jim ukázat pasy či jiné dokumenty. Když jsme vyjeli, k Iwokrama Canopy tour to bylo asi půl hodiny jízdy a venku fakt šílená tma. Od hlavní silnice, kde nás chtěl řidič vyhodit, to bylo po blátivé cestě hustým pralesem asi 800 metrů. V Čechách to nic není, ale tam se nám začala strachy podlamovat kolena smile Všude hadi, divoká zvířata včetně jaguárů či pum. To by byl ten pravý bobřík odvahy. Nakonec šoférovi asi došlo, že kdyby nás tam něco sežralo, že by to asi odskákal asi i on, protože by se začalo vyšetřovat, jakej maňas vyhodil dva bílý turisty v noci uprostřed pralesa. Slitoval se tedy nad námi a udělal si těch 800 metrů zajížďku, za což mu ještě jednou děkujeme.

canopy tour

Iwokrama Canopy tour je vlastně jedna z hlavních atrakcí, které Guyana ve vnitrozemí nabízí. Je to stezka v korunách stromů, která se skládá z visutých mostů, plošin a lan, natažených mezi sebou. Je to skvělé místo pro pozorování zvěře v jejím původním prostředí, a to včetně té, která žije běžně v pásmu 30 metru nad zemí (hadi, opice a tak). U této atrakce je samozřejmě tzv. jungle resort, tedy místo, kam se vydávají bohatí západní turisté, kterým je nabídnut plný komfort a zároveň se probouzí za řevu vřešťanů. Nejedná se tedy o klasickou polorozpadlou chýši, ale o krásné místo na travnaté louce uprostřed pralesa, za které si ale turista patřičně zaplatí. Noc tady stojí 360 USD za dvojlůžkový pokoj v chatce, dvě hamaky lze rozložit na stromě za 150 USD na noc a vstup na vlastní lanové mosty stojí dalších 50 USD pro dva. K tomu je potřeba připočíst poplatek 30 USD za přenocování. Taky jsme tady byli první Češi v historii. Od svého otevření sem jezdí jenom bohatí Amíci v klidu pozorovat zvířata. My jsme to vychytali, jelikož tím, že jsme přijeli v noci, tak jsme neplatili ubytování, ani ten poplatek za přespání a mohli jsme navštívit pouze jen vlastní atrakci za 25 USD na hlavu smile Nejdřív jsme si tam dali ještě jejich kafe a vytáhli vlastní snídanismile Zvířata je totiž nejlepší pozorovat buď za úsvitu anebo při setmění, kdy jsou nejaktivnější. Stejně tak i komáři, proto jsme použili náš nový deodorant – repelent se 100 procenty DEETu.cry Samotná procházka trvá asi hodinu s tím, že těch 25 USD je tak maximum, které bychom za to dali. V Kostarice jsou tato lanová centra mnohem lepší.

iwokrama canopy tour

I když jsme žádná zvířata neviděli, byla to fajn procházka v hustém pralese, na kterou člověk jen tak nezapomene. Jenom ti průvodci mohli být za ty peníze méně otrávení. Ale bylo pět ráno, tak byli asi jen ospalí...

Po cestě nazpátek jsme potkali americkou rodinku. Vzhledem k tomu, že tady žádná doprava neexistuje a k našemu cíli – Essequibo river a Michelle island to bylo asi ještě 60 km, museli bychom bývali ten zbytek dostopovat, což by asi nebyl problém, nicméně tam jezdí jen pár aut denně a přeci jenom je člověk sám v horku uprostřed džungle. Využili jsme tedy situace a vetřeli se na korbu jejich Toyoty, jelikož jeli skoro až na místo, kam jsme mířili my. Těsně před Essequibo river je totiž konec národního parku Iwokrama a taky odbočka na Iwokrama lodge – další z luxusních pralesních resortů. Po cestě jsme viděli papoušky, tukany a jiné ptáky. Bohužel žádná jiná zvířata ne, což nám bylo později vysvětleno tím, že pytláci z Georgetownu už bohužel zvířata v pralese hodně vyplenili. Poslední kilometr jsme došli pěšky a počkali si na trajekt, který akorát přijížděl pro nějakého týpka v džípu z Georgetownu.

petka na korbe trucku

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit