Tento den byl pro nás slavnostní. Měli jsme se totiž po 14 dnech cestování potkat s kolegou Honzou. Už když jsme přejížděli na trajektu, tak jsme ho z dálky vyhlíželi, jestli nás vidí. Za chvíli se také vpovzdálí vynořila postava, která nám mávala. Když jsme přejeli necelý kilometr širokou Essequibo river, čekal tam na nás už manžel od Michelle, který dostal instrukce, nás na tento exotický říční ostrov o velikosti Střelečáku převézt loďkou. Shledání bylo opravdu nadšené. S Honzou jsme se totiž už v práci domluvili, že část této cesty provedeme dohromady a jako bod setkání jsme si v kanceláři podle google maps vytyčili místo pro to jako stvořené. Krásný říční ostrov uprostřed guyanské džungle, kde se dát přespat v chatce anebo ve stanu. Místo, které dle strohých informací dostupných z netu není předražené, jako ostatní resorty v jižní Rupununi. Místo, kde se dá pár dní pozorovat leguány, hady anebo říční rejnoky. Vymysleli jsme tedy tento smělý plán, který jak známo v rozvojových zemích nemusí vždy klapnout a ono to vyšlo! Honza nám překotně vyprávěl, co všechno během uplynulých 14 dní zažil. Byla to jeho první velká cesta a tak jsme byli příjemně překvapeni, že je ještě na živusmile

privoz

Následující den byl ve znamení odpočinku, klábosení a objevování okolí. Manžel Michelle prý údajně neměl čas na vícedenní trek v džungli, spokojili jsme se tedy s výjimečně nepohledným průvodcem Rogerem. Jako „ugly“ člověka nám ho totiž představila Michelle ještě před tím, než přišel. Když se pak k jejímu stánku na břehu řeky blížil neznámý člověk, všichni jsme okamžitě věděli, že to musí být onsmile Byl ale hodnej, jak už to v takovýchto případech bývá, což se nedá říct o jeho synovi z protější indiánské vesnice Fairview, který se s Michelliným manželem před pár dny opil jak carskej důstojník a rozbili motor od její lodě.

s rogerem

S Rogerem jsme se tedy domluvili, že brzy ráno ještě před úsvitem vyrazíme na jednodenní poznávací výlet po řece Essequibo. Takový výlet lze provést jenom se znalým průvodcem, protože na řece jsou různé mělčiny anebo peřeje, jedná se tedy zejména za tmy o hodně zrádnou záležitost. Jen jsme se tak projížděli po řece, pozorovali ptáky na obloze a také zvířata na březích. Těch tady moc nebylo, což nás trochu mrzelo. Jak už jsem ale psali tady, Guyana má nyní velký problém s pytláctvím. Taky nás docela štvalo, že jsme se nemohli dostat na Turtle mountain. Takový ten výlet, co známe z Čech, že vlezeme do lesa a navštívíme, co se nám zlíbí, je tady nemožný. I když jsme věděli, kde je vstup i vysekaná stezka, Roger nás tam nevzal, protože tento trek slouží prý jen výhradně pro návštěvníky pralesního resortu Iwokrama lodge. Bratru za pouhých 150 USD / 3 lidi na 2-3 hodiny. To jsme platili Rogerovi za celý den, včetně asi 20 litrů nafty, což je na místní poměry hodně levné.

Naobědvali jsme se na jednom z písčitých náspů v ramenech řeky. Bylo strašné horko, takže i když jsme se snažili pít, co to šlo, stejně jsme měli pořád žízeň. Roger odbočil do jednoho ze slepých ramen a zaškrcených meandrů, kam jsme jeli pozorovat krokodýly. Bohužel jsme ale ani je, ani žádné opice a jiná zvířata neviděli. A to jsme byli opravdu v husté džungli uprostřed pralesa, kde široko daleko nebyla žádná civilizace. Jediná komunikace je tady řeka. Najednou Roger zpozorněl. Vypnul motor a pádlem se přiblížil až do místa, kde jsme i my mohli obdivovat tohoto tvora v celé kráse.

Arapaima!!

Největší sladkovodní ryba na světě, kvůli které směr Guyana lítá třeba Jakub Vágner, ale taky National Geographic. Má nezaměnitelný červený ocas, který je plochý a má takovou sílu, že by nás dokázala z dřevěné kánoe všechny shodit. Majestátně si to šinula klidnou vodou a my měli velkou radost, že jsme viděli vládce těchto vod. Neexistuje větší sladkovodní ryba, nežli Arapaima. A my ji viděli v jejím přirozeném prostředí. Právě kvůli takovýmto momentům cestujeme, odpouštíme si pohodlí, utrácíme obrovskou sumu peněz a riskujeme v nebezpečných situacích.

u michelle island

Večer nás ještě Roger svezl po okolí podívat se na hady. Sice za to chtěl původně asi 10 USD na osobu, ale Peťka nakonec nechtěla kvůli komárům a já už neměl ani dolar, takže se Roger smiloval a vzal nás s Honzou zadarmo. Asi hodinu jsme za tmy pročesávali břehy řeky Essequibo a baterkou svítili do větví nad řekou. Krokodýlům i hadům totiž na velkou dálku svítí oči. Proto je přes den nemožné je vidět, ale v noci je můžete spatřit i na 40 metrů. My jsme takto viděli jednoho kajmana, hady jsme bohužel nezpozorovali. Stejně na tom ale byli i turisti z nedalekého Iwokrama resortu, kteří za to ale zaplatili 25 USD/os.

Náš poslední den jsme na ostrově strávili odpočíváním. Sbírali jsme čerstvé manga spadané na zem. Byly tak dobré, že jsme nikdy tak dobré ovoce v Čechách nejedli. Dokonce i ty, které jsou v Čechách prodávány jako „zralé“ manga (proč prodávají teda nezralé??) nejsou nic proti těm, které si člověk nasbírá na rovníku.

Na Michelle´s island se dá taky parádně koupat, pokud se člověk nebojí krokodýlů. Ty se sice v řece vyskytují, ale ne tak hojně, jako třeba v národním parku Pantanal na jihu Brazílie. Taky jsme někde četli, že jsou krokodýli plachá zvířata, ale teď přesně nevíme, odkud jsme tuto informaci vzalismile Člověk si musí jenom počínat opatrně, aby nešlápnul na říční rejnoky, kteří jsou zavrtání v písku a nejsou vidět. Stejně jako na Maledivách ale vždycky sami odplavou, když cítí, že se k nim člověk blíží. Pro strýčka příhodu jsme si s sebou vždycky vzali klacek a než jsme se dostali do hlubší vody, jsme ten písek před sebou klackem čeřili, abychom je vylekali. Každopádně to byla ale hodně osvěžující koupel na místě, které mělo obrovská charisma.

Po setmění se vždycky vyrojila mračna komárů a to pak člověk radši zalezl pod moskytiéru. Taky jsme tam neměli žádnou elektřinu, takže jsme to vždycky hned po setmění – tedy kolem osmé – zabalili a šli jsme spát. Ráno jsme se pak probudili s úsvitem kolem šesté a jen tak naboso si šli nasbírat čerstvé manga k snídani.

pereje

Na pevninu jsme se z Michelle´s island mohli dostat jenom loďkou. Hned u přívozu, na „georgetownské“ straně řeky Essequibo, se nacházel kiosek, kde Michelle prodávala typické produkty těchto kiosků – coca colu, sušenky, pivo a něco k snědku jako kuře s rýží a tak. Jednou jsme se u ní taky takto navečeřeli, i když žádná láce to nebyla. Michelle, indiánská míšenka podsadité postavy a věčně usměvavého vzezření byla totiž výjimečná obchodnice. Asi jak ten její manžel měl radši láhev než jí, tak jí život naučil, aby se životem dokázala protlouct sama. Byla přesně takový ten typ prodavače, ke kterému jdete pro máslo a odnesete si nejméně 10 dalších věcí a jste bez penězsmile Ve většině navštívených destinací o cenách smlouváme. Vyjednáváme, snažíme se vidět co nejvíce věcí i s naším omezeným rozpočtem. Ještě nikde jsme ale nezažili nikoho, kdo by tak tvrdě a úspěšně vyjednával, jako Michelle. A za to jí patří náš obdiv, i když jsme odjížděli do slova a do písmene s prázdnými kapsami.

Tři dny na ostrově utekly jako voda. Když nad tím takhle zpětně vzpomínáme, tak je to vlastně strašně neobvyklé, vybrat si pro místo pasivního odpočinku říční ostrov kdesi v pralese v Guyaně, ale všichni tři, jak jsme tam byli, jsme to cítili stejně pozitivně. A navíc to stálo jen desetinu peněz, co by to stálo jenom o pár kilometrů po proudu anebo v jiných resortech. Místo pozorování televize jsme krmili leguány. Místo zabíjení času na netu jsme si prohlíželi nedaleké petroglyfy. Při občasných procházkách jsme pozorovali papoušky a tukany. Prostě takový ráj na Zemi.

Když jsme druhý den dorazili do Georgetownu, přesunuli jsme se taxíkem do Rima guesthouse, koloniálního dřevěného domu, který se nacházel přímo v centru. Georgetown má reputaci jednoho z nejnebezpečnějších měst na světě. Kromě vysoké míry vražd zde docházelo k únosům diplomatů, útokům na ambasády atp. a to do takové míry, že sem mírové jednotky poslali i OSN, jelikož místní policie je zkorumpovaná a taky to nezvládá. Od té doby se toho ale už hodně změnilo a i pro evidentní turisty je v době psaní tohoto textu možné se normálně pohybovat po ulici, při dodržování určitých pravidel. Jedním z nich je, být za každých okolností do setmění na hotelu.

georgetown

My jsme hned po příjezdu kolem 13 hodiny jeli na letiště zkontrolovat, zdali letecká společnost obdržela platbu ještě z Česka za pronájem letadla, kterým jsme pozítří měli letět do srdce pralesa na Kaieteurské vodopády. Slečna nám potvrdila, že platbu opravdu obdrželi, a že je tedy naše rezervace platná. Po cestě z letiště jsme se také zastavili na něco k snědku. Dvě milé slečny v místním fast foodu nám prodali nějaký blivajz s rýží, zatímco taxík na nás čekal venku, radši s nastartovaným motoremsmile Potom jsme si také ještě jeli vyřídit turistickou kartu do Surinamu, kterou vydávali na jejich ambasádě v Georgetownu. To by ale nesměla být Guyana, aby ve všem nebyl nějaký háček. Nejdřív jsme si museli jít nechat okopírovat guyanská víza. Nevím, proč si to nemohli udělat sami, ale budiž. Nejbližší kopírka byla jen o blok dál v nějaké jiné oficiální instituci. Tady dokonce zavírali až ve 14 hodin, takže jsme se zaradovali a kromě pár kopií jsme paní udělali kšeft výměnou guyanských dolarů. Turistická karta ale nestála 20 USD, jak jsme si zjistili předem, ale už 30 USD. Zajímavý bylo, že Honza ještě před 10 dny platil stále jen těch 20 USD. Co jsme ale nevěděli bylo, že během těch deseti dní cena takové oficiální věci, jako kolku - turistické karty potřebné pro vstup do země - vylétla na neuvěřitelných 100 USD, aby pak surinamští úředníci zjistili, že tohle opravdu přestřelili a vzápětí cenu snížili zpátky na přijatelných 30 USD. To jen tak k tomu, jak asi může vypadat aktuálnost informací ze zemí jako Guyana anebo Surinamsmile

georgetown ze vzduchu

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit