Naše další cesta směřovala do Teheránu. Hodně lidí se nás ptalo, proč v rámci Íránu jen Teherán a proč jen na 3 dny. Hlavním důvodem je, že jezdíme s Kubou, který je na invalidním vozíku, vždy v zimě někam za teplem a ty tři dny jsou tak akorát, abychom poznali nějaké město. Cestování do hor je samozřejmě tabu a navíc už mám dáávno vyčerpanou všechnu dovolenou. Dalším lokalizačním faktorem byla i akce od FlyPegasus, takže naše cesta do Teheránu směřovala přes Istanbul.

Po příletu nás čekali, jako všechny ostatní, formality spojené s vyřízením turistických víz. Ještě než se projde přes imigrační, je nutné si vzít lejstro, vyplnit ho a odevzdat spolu s pasy a referenčními čísly. Postup vyvěšený žádný, fronta žádná, prostě klasický asijský chaos. Po zadání čísel pasů a referenčních čísel úředník napíše na kus lepícího papírku částku a s tímto papírkem si člověk zajde o dvě okýnka dál, aby zaplatil vízový poplatek. Teprve pak toto potvrzení odevzdá u prvního okýnka a následně relativně brzy dostane klasický víza do pasu.

Při průchodu pasovou kontrolou mi trochu zatrnulo, když se úředník zdůrazněně ptal na Jakubovo křestní jméno. Přeci jenom asi Íránci nebudou mít v oblibě zemi původu tohoto jména smile

Letiště Imáma Chomejního v Teheránu není nijak velké, svým způsobem mi nepřišlo o moc větší, nežli třeba pražské Hlavní nádraží. Peníze v přízemí Vám v bance nevymění a rovněž bankomaty fungují pouze pro karty vydané místními bankami. No uvidíme, jak dlouho tento stav vydrží… Když jsme u peněz, tak úřední měnou je v Íránu riál. Ten má nyní podle ČNB kurz 0,80 Kč za 1000 riálů, ale ve směnárně ve městě mění za 0,69 Kč za 1000 riálů. Protože ve směnárnách nám nechtěli vyměnit 100 Euro s tím, že to je na ně moc málo, tak jsme měnili venku u veksláků, a to za lehce menší kurz 0,71 Kč za 1000 Riálů. Na letišti hned po příjezdu, abychom měli na taxíka, jsme měnili za těch 0,81 Kč.

Banky valuty nemění, a aby toho nebylo málo, Íránci používají pro měnu výraz Tuman. Nejedná se o nic jiného, než o měnu, kde je o jednu nulu méně. Jak jsem to pochopil já, tak jak už měli velké bankovky včetně milionu (ekvivalent naší „sedmistovky“), tak prostě škrtli nulu, ale neměli zdroje na výměnu a přetisk bankovek. Proto jsou v oběhu stále Riály, ale v běžné mluvě se používají Tumany. Taxík stojí teda třeba 20 000 Tumanů, vy platíte 500 000 Riálů a dostanete zpátky 30 000 Tumanů, tedy 3 stotisícové bankovky, teda 3 „Chomejní“ smile Ideální pro to, aby člověka natáhli smile

Taxík z letiště do centra nás stál 600 000 riálů s tím, že jsem 100 000 ukecal dolů. Po cestě z letiště, která mimo špičku trvá asi hodinu, byl vidět krásný východ slunce a taky mnoho vojenských budov, které lemují dálnici. Cestou jsme si ještě koupili íránský chléb se salámem k snídani a ubytovali se kousek od ulice Dampezeshki.

Naši prohlídku jsme začali přesunem k íránskému muzeu klenotů. Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali mít všude bezbariérový přístup kvůli Kubovi, se nám ale dovnitř dostat nepodařilo. Malé otočné dveře a schody nám vystavily stopku hned po tom, co jsme se vůbec po velkém úsilí dostali ke vchodu do muzea. Teherán má totiž jednu velkou nevýhodu, a tou jsou všude přítomné překážky, zábrany a bariéry. O nájezdech na chodník si člověk většinou může nechat jenom zdát, to je jasné. Na konci chodníků jsou ale často takové sloupy, které mají bránit průjezd všudypřítomným motorkám. O tom, že jsou rozmístěný tak nešikovně, že motorky projedou, ale invalidní vozík už ne, se ani

teheran den prvni1

nemusím rozepisovat smile Ten první den to bylo taky nejtěžší, často totiž člověk musí sjet z chodníku a proplejtat se dopravou, která svou disciplínou připomíná Indii. Často jsou také rozkopané chodníky anebo najednou štěrk místo dlažby. Na druhou stranu jsou ale lidé tak přátelští, že často, když viděli, že jsem s Kubou zápasil, se sami nabídli, a buď zastavili dopravu, abychom mohli projet, anebo přímo fyzicky pomohli. Vrchol byl, když jsme dorazili k dlaždičům, kteří právě čerstvě vybetonovali chodník, ale my nemohli projet jinudy. Normálně nám zvednuli pásky, které byly kolem staveniště, a nechali nás to projet. A od té doby má Kuba kousek od Ferdowsi square svůj chodník slávy smile

Protože nám vyhládlo, tak jsme taky koukali, kam skočit na jídlo. Nechtěli jsme dlouho hledat něco bezbariérového, tak jsme fakt vzali s povděkem, že jsme natrefili na fast food s klasickým tureckým kebabem. Menu klasicky ve farsí, takže 3 bagety s kuřecím masem to jistili, radost nám ale udělalo nealkoholický pivo, které tam točili, a které jsme mohli porovnat s tím naším.

My jsme ještě pokračovali směrem na sever, vyfotit si náměstí Ferdowsi, pojmenované po slavném íránském básníkovi, a dále směrem k bývalé americké ambasádě, známe mj. z filmu Argo - U.S. Espionage Den. Je to klasická velká rezidence s honosnou budovou uprostřed a rozsáhlými zahradami kolem ní – něco jak ruská ambasáda v Dejvicích. Na zdech jsou propagandistické grafitti ve stylu „Down with USA“ nebo socha svobody, která má místo obličeje lebku. Náš hostitel přes couchsurfing měl kanceláře přímo naproti, v prvním poschodí, kam nás pozval na šálek čaje a taky se s námi pochlubit. Měli jsme z toho ale fakt divný pocit, protože ze zpravodajského hlediska by se asi těžko našlo strategičtější místo na sledování okolí (ale třeba i interiérů) ambasády.

teheran den prvni2

Domů jsme jeli opět taxíkem, což nám ve večerní zácpě vzalo asi 1 a ¼ hodiny, ale to, co nám Foroozah připravila k večeři, nám strastiplnou cestu a náročný den zdaleka vynahradilo.