Nejlepší den nás čekal v pondělí. Ráno jsme se rozumně vykopali a naším prvním cílem bylo najít kešku s názvem Persien parking lot cache v severním Teheránu. Tady, i přes přípravu v podobě vytisklých fotohintů a našprtaných logů, se nám kešku najít nepodařilo. Čert vem cestu taxíkem přes celý Teherán, zas až tolik nestojí, nicméně jsme přišli o zajímavý úlovek z docela netradiční destinace.

Nedaleko odtud bylo nově otevřené nákupní centrum pro místních horních deset tisíc – Palladium. Cestou jsme stihli taxíkem jednu menší bouračku a pak hurá si udělat selfíčko před celosvětovým symbolem konzumu a komerce. Tady, na rozdíl od jižního Teheránu, byly už vidět i BMW a podobné značky. Další štací byl symbol nejen pro Teherán, ale snad i pro celý Írán – Milad tower. Jedná se o moderní televizní vysílač, který je svou výškou 435 metrů 6. nejvyšší věží na světě. Dole v pokladně jsou na výběr lístky buď do otevřeného patra za 120 000 riálů anebo nahoru (ale jen o pár metrů) do luxusnějšího patra za 360 000 Riálů. Výhled byl, pevně věřím, identický, snad jedině nahoře byla navíc expozice spojená se stavbou věže a historií Íránu. Po koupi vstupenek jsme se pokochali imitací amerického bagetového řetězce s názvem „Freshway“ a pak použili prosklený rychlovýtah, který nás rychlostí 10 m/s vyvezl nahoru.

teheran milad azadi1

Rázem jsme se dostali nad neprostupnou přízemní vrstvu smogu a mohli si užít ty nejkrásnější výhledy. Teherán je totiž město a s největším znečištěním smogu, jaký jsem kdy viděl. Zejména během dopoledne jsme viděli viditelnou nažloutlou přízemní vrstvu, kvůli které je jogging značně limitován.

Celý prostor je maximálně bezbariérový a dokonce Kuba využil takové ty přimontované dalekohledy ve výšce pro děti. Toto patro je chráněné pletivem proti přelezení a nám i tak chvíli trvalo, nežli jsme překonali závrať. Výška je to obrovská!

Bylo fajn, že jsme tady byli skoro sami. Na to, že cena byla jen lehce víc, než jeden Chomejní, tak tam skoro nikdo nebyl. Taky proto jsme tady strávili asi hodinu a půl a kochali se výhledy na všechny strany, dělali všelijaké fotky od černobílých po sépii, sledovali, jakým směrem je Mekka anebo významná Azadi tower.

teheran milad azadi2

Taky jsme si dali nahoře kafe z automatu, jelikož není možné sjet o patro, dvě, dolů do cafeterie a pak se vrátit zpátky. Kromě zmatený obsluhy automatu!! ale mělo ještě jeden primát – bylo to nejhnusnější kafe, které jsem si kdy dal. Ještě chvíli jsme si užívali výhledů na masív Damavand a teprve pak se přesunuli do cafeterie v Milad tower, kde jsme si pochutnali na tiramisu a panini. Na to, že to bylo na vrcholu takové úžasné stavby, jakou bezesporu Milad tower je, to nebylo ani moc předražený. Po sjetí rychlovýtahem dolů bylo ještě chvíli fajn si užívat okolí, nežli jsme nasedli to taxíku a jeli k Azadi tower, která je jakýmsi místem národní hrdosti a pospolitosti, něco jako třeba Václavské náměstí v Praze. Jedná se vlastně o velikou betonovou stavbu uprostřed obrovskýho kruhovýho objezdu. Možná se dá i dostat dovnitř, či na ní, ale my jsme viděli plot kolem a taky vzhledem k náročnosti každého výstupu a nástupu z auta jsme se spokojili s fotkami zvenčí.

teheran milad azadi3