Protože nám po výstupu na Punta la Marmora nebylo dvakrát dobře a začali jsme kašlat, ráno jsme si přispali a vynechali jak Alghero, tak případně nějakou pláž kolem. Vzhledem k tomu, že jsme četli hodně negativních recenzí na levné půjčovny na Sardínii, chtěli jsme auto zevnitř pořádně uklidit, protože teď tam bylo kvantum písku a drobků po sušenkách a tak.

Z Fertilie jsme tedy po nákupu nezbytného oběda dojeli na letiště, kde jsme auto bez problémů vrátili a šli přímo k bráně. Měli jsme totiž v plánu při pauze v Miláně dojet z Malpensy na výstavu EXPO 2015 a využít tak aktivně těch 6,5 hodiny, co jsme tam na přestup měli. Lístek na jeden konkrétní den stál 27 Euro a zpáteční bus (no spíš taxík, seděli jsme tam asi v šesti) eur 16, takže úplně zadarmo to nebylo, ale zájezdy z Čech stály taky až cca 12 000 Kč, takže to za to určitě stálo. Musím uznat, že než jsme tam dojeli, dostali se přes vstup do vlastního jádra k pavilonům a pak zase nazpátek, tak jsme na to měli jenom asi 4 hodiny. Nechtěli jsme riskovat příjezd na letiště až půl hodiny před odletem, jak to u nás dvou bývá obvyklé, protože jsme nevěděli, jak dlouhé vznikají na výjezdech z Milána zácpy a nechtěli jsme riskovat propadnutí letenek. Když to tak zpětně hodnotíme, tak výstava EXPO 2015 je stejně spíš tak na 2 dny, upřímně. Téma toho milánského Expa bylo Uživit planetu, energie pro život, a spousta z těch expozicí byla o tom, že se člověk měl zastavit, zamyslet se a udělat si u některých lehce či více abstraktních děl svůj obrázek. My, neposkvrněni návštěvou takové výstavy z minula, jsme nevěděli, co od toho čekat, a možná ve skrytu duše jsme čekali i nějaké ochutnávky regionálních produktů. Tahle naivita z nás spadla hned u prvního stánku za vstupem – České republiky - kde nám číšník s vyraženými zuby nabídl Plzeň za 6 Eurosmile

expo1

Celkem zde vystavuje asi 140 zemí a některé další pavilony jsou tématické. Vše je až na úplné výjimky orientováno na multimedialitu expozicí, takže typický pavilon vypadal tak, že tam byly obří dotykové obrazovky, takové ty brýle, co je člověk ovládá očima a ono mu to nabízí výběr, a tak podobně. Taky proto tam bylo asi milion italských školáků, pro které to musel být zážitek, navíc, když mají poloviční vstupné.

My jsme to plánovaně načali v českém pavilonu, kde bohužel v pondělí nepremávala Blanka Milfaitová – „marmeládová lady“. Spokojili jsme se tedy s výhledem z horní terasy a s fotkou u bolidu, který měl v sobě nainstalované obrazovky, promítající záběry k tématu. V prvním patře zase byla ukázka z českého lesa. Pamatuju si, když jsem si asi před 30 lety prohlížel „abíčko“ anebo „čtyřlístek“ a byla tam futuroukázka z toho, že jednou lidi budou chodit do muzea na les. Tak asi takhle to tam vypadalo. No nevím, ať si každý udělá obrázek sám. K tomu tam pouštěli reprodukovanou hudbu „českého lesa“, kde zurčil potůček, zpívali ptáčci a pářili se jeleni s laňkama (ne, to jsem si jen představoval smile ). Já jsem po českých luzích už něco nachodil, a můžu kohokoli ujistit, že tato iluze z nočního rovníkového pralesa je naprosto nereálná. Dále tam byly dvě komory, které jsem se snažil pochopit a které slouží k výměně energie. Bohužel to tam nebylo dostatečně a laicky a srozumitelně vysvětleno a slečna, co tam dohlížela, nám to vysvětlit taky nedokázala. Zajímavý exponát, jestli se to takto dá nazvat, byl zavěšený model ze dřeva a skleněných baněk, ve kterých „šlehaly“ jakési výboje a jehož význam asi v letošním století nikdo nepochopí. Dole se u bazénku váleli znudění italští středoškoláci a my jsme kolem výčepu radši rychle prošli, aby nás to nelákalo a nezadlužili sebe a své děti po další generace.

Protože jsme měli omezený čas, rozhodli jsme se udělat plán a navštívit jen některé pavilony. Prošli jsme proto celý areál až na konec a pak se následně vraceli a prohlíželi si jednotlivé pavilony při cestě zpátky. Druhou zastávkou byl slovenský pavilon. Peťka se ještě musela vyfotit s šejkama z protějšího pavilonu. Slováci tam měli velkou obrazovku, kde dokola pouštěli hit Pharella Williamse „I am happy“ z Tater. U vchodu byla sbírka, ani ne tak fujar, jako spíš píšťal a pod obrazovkou měli ty „chytré brýle“, kde se malí „makaróni“ předbíhali v tom, kdo je nesundá dýl z hlavy.

expo2

Docela zajímavý byl koutek s, řekl bych, oděvními figurínami ženského pohlaví, na které se mohlo kreslit a psát vzkazy. Abych byl nyní úplně upřímný, nevím, co to co mělo společného s tématem výstavy, ale nechci, aby to vyznělo, že kritizuju vše, čemu nerozumím. Celkově se mi ale slovenská expozice líbila víc, než ta česká, a co jsem se bavil s Petrem, Míšou i Peťkou, tak z toho měli stejný pocit. Osobně mě nejvíc zaujala slovenská restaurace, ani ne tak kvůli předraženýmu Zlatýmu bažantovi, ale spíš kvůli instalované obrazovce, která člověka vyfotí, předělá fotku do stylu sítotisku Andyho Warhola, rozdělí na 4 čtverce a zašle na email, který tam je při registraci na dotykovou obrazovku zadán. Mně nic nepřišlo sad

Další zastávkou byly expozice Ománu, Monaka, které mělo pavilon složený z přepravních kontejnerů a USA. Ten poslední nám přišel trochu bez nápadu. Turecký pavilon jsme jen v rychlosti proběhli, ale docela jsme byli zvědaví na „ropné“ státy z okolí Perského zálivu, kde jsme tušili megalomanské expozice ve stylu Burj-al-Arabu nebo tak něco. Kuvajt byl proto velmi zajímavý, např. pouštění vody v „čůrcích“ dolů a prosvítání skrz to, že to vytvářelo psaní jako na zeď, jsem ještě neviděl.

expo3

Čína měla taky hodně zajímavý stánek, i když některá patra prováděli hromadně a stála se na ně fronta. Myslím ale, že tam měla více pavilonů. V doporučovaném Kazachstánu byla taky velká fronta, tak jsme se přesunuli k Chile, kde jsem stále ještě tajně doufal v ochutnávku pastel del choclo a merlotu. Víno tam šlo koupit, dole v bistru za pěkný ranec, ale jinak se člověk musel „spokojit“ jen se zajímavou expozicí. Vlastně, takhle s odstupem pár dní můžu říct, že se mi líbila jako jedna z nejvíc. Ve skoro půlkruhové místnosti byly na zdi pověšené velké plazmové obrazovky, v každé z nich jiný výjev spojený s Chile a tématem výstavy. Člověk se před obrazovku postavil a přímo nad ním byl reproduktor, který pouštěl zvuky k tomuto tématu takovým způsobem, že metr vedle člověk nebyl rušen a mohl si užívat zase svoje téma. Takto tam bylo třeba rybaření, poušť Atacama, sběr vína a tak. Působivé, opravdu.

expo4

Čas letěl neúprosně a tak po krátké občerstvovací pauze byl čas na další. Izrael jsme přeskočili, i když ke svému technologickému renomé mohl být zajímavý. Hned vedle měl vlastní pavilon Vatikán, na který jsme byli zvědaví. Myslím, že ani nebyl nějak ideologicky vtíravý, naopak, zaujal mě dlouhý stůl, ke kterému, když si člověk stoupnul, tak v různých částech se spustila odlišná projekce. Např. u jednoho konce se na stole, u kterého člověk stál, začali hýbat ruce „úředníka“, který přerovnával lejstra a pracoval s účetnickou kalkulačkou. Na druhé straně stolu zase ženské ruce válely těsto a vykrajovaly z něho formy. Mezi nimi někdo psal na papír a vše vytvářelo dojem, že člověk je součástí tohoto procesu. V Argentině byly neskutečné návaly, takže jsme si to zamířili k tematickému stánku, který tam měl Lindt v klastru s názvem Chocalate & Cocoa. Zde dělali ručně čokoládu do tvaru Mozartových koulí a dávali ochutnávat, proto taky tento pavilon slavil u nás asi největší úspěch. Ve vedlejším kakaovém klastru zase vystavovatelé ze Svatého Tomáše, Pobřeží Slonoviny a ostatních dávali ochutnávat čokoládu s různými příchutěmi a s vysokým podílem kakaa. To bych taky doporučil.

Vietnam měl také zajímavý stánek. Stejně jako Nepál ho vystavěl v jejich architektonickém stylu. Tzn. s efektem bambusu a relaxační atmosférou v jednom případě, v druhém případě s vyřezávanými a zdobenými, dřevěnými stavbami ve stylu pagod z Bhaktapuru. Jen ty středověké pornografické dřevoryty chyběly. Brazilský pavilon byl zase zajímavý v tom, že natáhl obří lanovou síť o délce možná 100 metrů, po které člověk ve výšce asi 10 metrů nad zemí mohl chodit. Když pominu fakt, že pro lodičky na jehle to nebylo určený, a že někdo z toho průhledu dolů mohl mít závratě, zajímavý bylo, že chvíli po došlápnutí na pevnou zem se s člověkem všechno ještě chvíli hýbalo jako „na moři“.

expo5

Nás už čekalo jen opravdu pár posledních stánků, protože nám odjížděl shuttle na Malpensu. Proto jsme si v pavilonu Angoly ani neposlechli nějakou kytarovou skupinu, u které by se se sklenicí ledového piva krásně relaxovalo. Irský pavilon mi připadal, jako jeden z těch méně kreativních. Sice tam ukazovali úžasné záběry moherských útesů a jiných dech beroucích scenérií, chyběl tomu ale takový ten náboj, ta přidaná hodnota, která se prostě za peníze nekoupí. Vedle našich byl ještě pavilon Bahrajnu, který, jak nám naprosto umělá slečna hosteska vysvětlila, znamená rajskou zahradu, která se dle pověstí měla nacházet právě na území tohoto miniaturního království.

To už byl ale opravdu poslední stánek a my, uchození a utrmácení, jsme spěchali, abychom stihli autobus a v pohodě tak ukončili náš krátký trip na Sardínii a na Expo 2015.