Na letišti jsme se potkali s Míšou a Petrem asi hodinu před odletem. Airport Express bohužel nepremává na Opencard, takže nezbylo než si vynést příruční baťůžek stanicí Veleslavín, popojet autobusem směr Letiště Václava Havla, dopít zásoby tekutin a odlovit jednoduchou kešku před tím, než jsme se odebrali do letadla.

Přestup v Miláně proběhl bez komplikací, a tak jsme v 21,35 dosedli v Algheru a vydali se ke stánku Sicilybycar, kde jsme měli objednaný auto. Před náma 2 páry, z toho jedni Češi, u „zavedených“ autopůjčoven nikde ani noha a poté, co jsem porovnával ceny, se ani nedivím. Dostali jsme Citroen Picasso, kam jsme se pohodlně vešli, po přečtení recenzí na netu jsme vyfotili auto snad tisíckrát a poprvé a naposledy jsme dodržovanou rychostí 50 km/h odjeli na Hostel Alghero ve Fertilii, což je obyč místo na okraji Alghera, asi 7 km od letiště.

Ubytko stálo 55 Euro se snídaní/4 lidi, i když snídaně žádný superluxus. Abych ale nepředbíhal událostem, Peťka měla 6.5. narozeniny, takže jsme ještě vyrazili do “mikrocentra” na dvojčičku a podívat se na moře smile V restauraci byla “funny” domluva, páč majitel chvíli udával ceny za sklenku, chvíli za celou láhev, chvíli vycházelo levněji tohle víno, pak jiné, nápoják samosebou neměl a jeho němčina byla taková, že nám třeba omylem řekl za láhev vína “cvaj tausnd Ojró”. My jsme mu podle toho objednávali láhev, pak 2 s sebou, pak nic s sebou a nakonec 3 rozlejvaný dvojky, páč to vyšlo levnějc, než koupit tu samou láhev smile Ubytování bylo fajn, i když hádanka nakonec – když se obě dveře ve sprchovém koutě o délce strany 60 cm otevřou do jedné třetiny, jak široký prostor vznikne, aby člověk mohl projít? smile

Ráno jsme nakoupili snídani v místním obchůdku a přesunuli se pár kilometrů na západ, na návštěvu nurágské památky Nuraghe Palmaveru. Já na ty vykopávky moc nejsem, ale vstup 1,5 Eura a fakt, že vchod byl po cestě přímo u silnice, mě přiměl k tomu, abych udělal zastávku a na chvíli jsme to prošli. Nebudu tady psát sáhodlouze o prapůvodu těchto typicky sardských obydlí ze střední doby bronzové, nicméně Sardínie je hojně posetá těmito vice či méně zachovalými ruinami z kamene, takže by asi byla škoda aspoň jednu takovou nenavštívit.

sardinie1 1

Hlavním cílem tohoto dopoledne byla ale Grotto di Nettuno – Neptunova jeskyně. K té se člověk buď může dostat s důchodcema na lodi z Alghera za asi 14 Euro, anebo po svých, zhruba 600 schodů dolu z útesu na úroveň moře, to samé pak nahoru, což má podle průvodce zabrat asi 15 minut jednosměrně. Vstup se platí samozřejmě zvlášť, asi 13 Euro. K naší smůle jsme se ale nedostali ani k majáku na Capo Caccia, který je veřejnosti nepřístupný, ani k jeskyni po schodech, protože je zrovna opravovali. Nicméně nám nabídli výlet lodí, nikoli však z Alghera, ale z první dostupné zátoky na Cala Dragunara, celkem asi 1km od jeskyně za pouhých 14 Euro na osobu. To už jsme si radši odlovili jednoduchou kešku u nedaleké protipirátské věže a uklidnili zvedlý adrenalin z organizace služeb pěknými výhledy a selfíčky smile

sardinie1 2

Ještě před obědem jsme se zastavili s menší zajížďkou ve skoro opuštěné vesničce Argentiera. Zde se dříve těžilo stříbro, a tak toto staré hornické městečko má dnes, zejména mimo sezónu, nádech “ghost townu”. Ospalé městečko se rozprostírá kolem pěkné pláže, i když s šedivým (či stříbrným?) pískem. Teď jsme tam už ale viděli náklaďáky a čilý stavební ruch, takže dost možná místo zase jednou pozná ruch z dob nedávno minulých. Po cestě jsme take úplně náhodou natrefili na zašitou farmu, kde se byl akorát podívat školní zájezd a my jsme ochutnali několik druhů marmelád s typickým sardským chlebem, který lehce připomíná karlovarské oplatky. My jsme sáhli po zajímavé kombinaci pomeranče – chilli, která se obzvlášť hodila k večernímu vínku. Proslulá pláž Pelosa severně od Stintina už odtud není tak daleko, tak jsme to na pozdní oběd stihli ještě tam. Takhle začátkem května se tam dá najít místo na parkování. Automaty na parkovné jsme nikde nenašli, nicméně uprostřed letní sezony si dokážu představit, že vše bude mnohem víc komplikované. Fakt ale je, že tahle pláž uchvátí i cestovatele, kteří se normálně na pláže moc nehrnou. Průzračná, čistá voda, která v odlesku slunce vytváří všechny možné odstíny od azurové po tyrkysovou, by mohla být klidně mezi top 5 plážemi Evropy. Pozvolný vstup do vody, na jednom konci ostrůvek s věží a naproti ostrov Asinara vytváří dramaticky-romantický dojem krajiny, kterou musí opravdu ocenit každý, bez ohledu na preference při cestování. My měli ještě to štěstí, že okolní stráně byly posety růžovými květy (rostlinu fakt nevím), takže i přes relativně studenou vodu byl dojem fantastický. Silnička vytváří smyčku a vrací se zpátky ke Stintinu, takže doporučuju si nechat pár fotek na SD kartě i pro výhled ze silnice nad pláží samotnou smile

sardinie1 3

Porto Torres jsme už nestihli, přeci jenom se nám z pláže nechtělo příliš brzy, proto jsme se rozjeli na kafíčko rovnou do centra severní Sardínie – Sassari. Hned na druhou dobrou jsme našli parkoviště u supermarketu kousek od centra. Sice lehce placený, ale stejně jsme potřebovali něco k jídlu a hlavně k pití na večer, takže spokojenost. To už se začínal projevovat Petr, který ačkoli nikde takhle moc necestoval, tak vykazoval skvělý smysl pro orientaci v malých uličkách starobylého Sassari, kriticky musím přiznat, že občas i více, než já. Škoda, že to nevyužil pro nalezení dobré hospody smile Naše první kroky vedly ke katedrále San Nicoly s krásnou čelní fasádou, a se znázorněním 3 pánů v různých profesích. Architektura super, ale holky už viděly kolem nápisy Illy, takže další zastávka byla jasná - Corso Vittorio Emanuele II. a místní kafíčko – jak jinak, nežli za třetinové ceny oproti těm pražským. Já jsem taky chtěl navštívit restauraci Fainé alla Genovese Sassu, abychom ochutnali místní specialitu “fainé”, hybrid mezi pizzou a palačinkou, ale siesta končící v půl osmé večer mi lehce nabourala plány. Návštěvu Sassari jsme dokončili pěknou procházkou po centru a i když Sassari v průvodci není popsáno jako neobvykle šarmantní město, takhle s odstupem pár dní musím uznat, že svoje kouzlo má a minimálně na odpolední procházku bych ho doporučil navštívit.

V supermarketu Cobec jsme rychle nakoupili sýry a ingredience na špagety a hurá do koutku s víny. Na doporučenou místní lahůdku – červené Turriga – za 39 Euro v supermercadu, jsme rychle zapomněli, a sáhli po 4 různých variantách v dostupnější relaci 5-6 Euro. Cesta do Isola Rossa k Tereze trvala asi hodinu a čtvrt včetně pauzy na cigáro. Tereza je Češka, která vystudovala zemědělku a na Sardínii se přistěhovala. Teď tam pronajímá apartmány a mně se docela hodilo, že po registraci na airbnb.com byla právě ona můj první pronajímatel, takže byla komunikace jednodušší, nežli s místníma v obvyklé italštině. Večer sprcha, večeře a ochutnávka místní tekuté révy.

sardinie1 4

Uložit