Náš druhý den na Sardínii začal malou procházkou po Isola Rossa. Na západ od přístavu je pěkná pláž, ale my jsme udělali jen okruh na výběžek, odkud jsou hezké výhledy na ostrov-skálu naproti. Po cestě na nejsevernější výběžek Sardínie jsme ještě udělali krátkou zastávku u pláže Monti Russu, resp. u jejího východního „bratříčka“, který je krásně viditelný z parkoviště přímo u silnice. Takhle zjara je ten pohled o to úchvatnější, že jsou stráně posety krásnými růžovými květy.

sardinie2 1

Samotná Santa Teresa Gallura je pěkné městečko na kopci nad zátokou. Historické centrum s dvěma náměstími, kavárnami a nezbytným kostelem. My jsme ale naší procházku směřovali k ochranné věži na skále nad mořem, odkud jsou dechberoucí výhledy na moře a taky stezka vedoucí dolu k moři, kde byla na jednom z nejúžasnějších míst, co jsem kdy viděl, ukryta keška. Z jedné strany stráň dorůžova poseta kvetoucími kytkami, z druhé strany moře hýřící všemi barvami, žlutá pláž pod městem a všude dokola útesy. A za zmínku taky stojí, že z posledních 5 logů tady byli 3x Češi.

Hlavní atrakcí této lokality je ale skalnatý výběžek s majákem, který se nazývá Capo Testa a leží asi 2 km za městem. Spousta neznačených vyšlapaných cestiček vede odnikud nikam a počítám, že jen málokdo to šel tak křivolace co my. Přelézání obřích balvanů a skalek ale bylo na druhou stranu docela příjemné, protože hornina měla hrubý povrch a tak držela „grip“. Posilnění obědem jsme tam párkrát zapózovali na různých špičatých skalách a špekulovali nad tím, jak by se tam krásně tábořilo a lezlo, mít tak jištění. Chvílema jsme zápasili s nízkým křovinatým porostem, který sice neměl trny, nicméně ale na nohy bez nohavic to bylo podobně příjemné, asi jako kdyby trnité byly. Po cestě jsme taky viděli hned u cesty želvu o velikosti fotbalového míče a pár krásných kvetoucích rostlin zjevu lilie, o kterých si myslím, že byly orchideje smile Asi hoďku jsme to tam prolézali, než jsme se přesunuli k autu.

sardinie2 2

Já jsem s Peťkou ještě neměl dost, takže jsme pádili k nedalekému Capo D´Orso u městečka Palau. Míšu jsme s Petrem nechali u vody na pláži, i když výstup na tuto granitovou dominantu byl přímočařejší asi o 2 třídy. Prostě člověk zaplatil 2 Eura za parkovný, 1,5 Eura za vstup a šel po kamenné stezce jednoduše asi 50 výškových metrů nahoru. Zde se totiž tyčí krásný monolit nazývaný „Medvěd“, který byl vymodelován primární i sekundární erozí a tak láká spoustu návštěvníků. Tohle byla akce jen na hoďku včetně nezbytných updatů statusu smile, na pláži dole hotelu byly ale nájezdy medůz, tak jsme ani Míšu s Petrou neošidili o plážové radovánky.

Na odpolední kafčo jsme se stavili v Olbii. Tohle přístavní město na východě Sardínie je jedním z míst, kam přilétá nejvíc spojů ze západní Evropy. Jako takové ale moc krás nenabízí, proto jsme se spokojili jen s krátkou procházkou po hlavní třídě, nakouknutím na přístav a ochutnáním ženšenovýho kafíčka. Bohužel to ale jako elixír mládí nezapůsobilo sad Po cestě jsme ještě dokoupili jídlo na fyzicky náročný další den a dojeli do vnitrozemského města Nuoro, kde jsme měli domluvené ubytko přes airbnb s mladíkem jménem Pasquale. Byl to „úžasnej“ pocit dojet v devět večer utahaný, hladový a zpocený na danou adresu, aby Pasquale nebral telefony, neměl jmenovku na baráku a na smsky nereagoval. Naštěstí ale soused, který akorát vcházel do baráku, tak toho asi 20-ti letýho týpka zavolal, aby laskavě dorazil a pustil nás dovnitř. Ubytko bylo fajn, asi za 60 Euro pro 4 s tím, že 2 spali v předsíni, ale to nám bylo jedno. Hlavní hřeb dne ale ještě měl přijít. Na Tripadvisoru jsem totiž našel, že se v tomhle městě, mimo hlavní tahy plážechtivých turistů, nachází 6. nejlíp „rejtovaná“ restaurace na Sardínii. A jelikož jsem už v Itálii předtím párkrát byl, mám plnou důvěru nejen v jejich kuchaře, ale i v italské recenzenty, prostě to mají podle mě tak nějak v krvi. Trattorii S'Hostera Nugoresa di Sonia Cesaraccio jsme našli celkem jednoduše i přes spleť klikatých a málo osvětlených uliček. Pátek večer, žádná rezervace, ale paní nás mile uvedla, pak nás posadila pod obraz tří řezníků se zabitýma selátkama, o kterých jsme pak vtipkovali, že to jsou mafiáni s liškama. Holt dobrý sardský víno smile Proč o tomhle ale píšu. Jednoduchý menu v italštině, půlka těstoviny, půlka ryby. My jsme se všichni shodli, že máme chuť na rybu, a tak na stůl brzy přistáli 2 talíře se steakem z tuňáka a 2 talíře se steakem z mečouna. Jako příloha jenom orestované fazolové lusky a trocha směsi nakrájených salátů. Ryba, kromě toho, že byla fantastická, měla ale alespoň 800 gramů! Kdo to nezažil, tak neuvěří. Nikdo nemůže mít pocit, že nedostane to, za co si zaplatil, protože za těch 18 Euro za porci jsme tam s tím zápasili asi 2,5 hodiny, zbytek si vzali na snídani a pak ještě stejně část vyhodili, protože to prostě sníst nešlo. Maso na másle bylo udělaný akorát, žádný zbytečný koření či zavádějící chuti, prostě ryba jak má bejt. Na závěr nás paní domu ještě pohostila panáčkem z myrty – evidentně něco z bylinek, trošku jako fernet nebo tak něco. Taky jsme se odtamtud valili jak bagouni a zbytek pobytu už jsem neměl hlad…

sardinie2 3