Letošní Dolomity letos začaly pobídkou na facebooku, že Ondra shání pár lidí, aby obsadil dodávku. Vzhledem k tomu, že po vyčerpané dovolené už jsme na delší čas vycestovat nemohli a Dolomity jsou naše srdcová záležitost, rádi jsme této nabídky využili. Ondru, resp. dalšího „účastníka zájezdu“ jsme potkali v Brně v pátek po práci na autobusovém nádraží a na cestu směr Dolomity jsme se vydali v asi 3 osobácích a po cestě nabírali různé lidi přes spolujízdu.
Proto to bylo taky organizačně všelijaké a my jsme do poslední chvíle nevěděli, kam přesně Ondra jede a jestli budeme lézt ferraty s ostatníma anebo sami. Nakonec jsme byli po dlouhém nočním přejezdu vysazeni pod Monte Piano u jezera Dürrensee, kde jsme potkali v příkopě polehávající skupinky Čechůsmile Venku byl krásný, ranní opar a sluníčko slibovalo nádherný den, při kterém stačí jen obout pohorky a opřít se do nich.

Přesně tak jsme udělali i my a bez čekání na to, než se vytvoří plán, jsme si sbalili své příruční baťůžky a vyrazili na nejbližší horu – Monte Piano. Cesta hned od jezera stoupá strmě vzhůru, a i když jsme s sebou měli ferratový set, nebyl vůbec potřeba. Po asi půl hodině se nám začaly otevírat ty nejúžasnější výhledy a zároveň opadávat únava z nočního přejezdu. Monte Piano není špičatá hora, takže když se po asi hodině a půl vyleze nahoru, je tam nádherně plochý vrchol, prošpikovaný zákopy a stezkami z 1. světové války. Na těchto místech totiž probíhala fronta a tak spousta stezek vede vysoko v horách. My jsme si nahoře dali oběd při těch nejúchvatnějších výhledech, jaké si člověk dokáže představit, udělali pár fotek a po jedné z těchto exponovaných ex-vojenských stezek se vydali směrem k občerstvovně Rifugio Bosi, která je jen asi 30 minut chůze vzdálená. Všude kolem jsou ty nejfantastičtější výhledy a jedním směrem vyčnívá všudypřítomný masív Drei Zinnen, který je známý i pod svým italským názvem Tre Cime. V rifugio Bosi bylo vevnitř plno zpívajících Italů, ale my jsme si stejně jen koupili petku vody (v těchto krajích nikde vodu nenatočí) a pokračovali v sestupu. Naším dnešním cílem byla chata Langalm, ke které jsme bohužel museli sejít úplně dolů do údolí, abychom pak museli vyšlápnout nahoru dalších asi 700 výškových metrů. Čekal nás proto ještě těžký den.

drei zinnen prvni

Dolů po asfaltce jsme se posléze dostali k lesu, kde jsme si zkrátili cestu k silnici, která vede nahoru na parkovště pod Drei Zinnen. Od té jsme se ale po chvíli odpoutali k chatě Rinbianco, kde jsme se z pramene dosyta napojili a taky začali ujídat všechny sladkosti, které jsme měli s sebou k dispozici. Už to bylo v těchto chvílích náročné a dokonce jsme si pohrávali s myšlenkou, že kdyby po té asfaltce vyjížděl autobus k Rifugio Auronzo, tak že bychom si ho stopli. To se bohužel ale nestalo, a tak jsme vyšli pěšky úbočím nejdříve lesem, posléze ostrými zig-zagy směrem Col de Mezzo. Tady už jsme si sáhli na samé dno našich sil, o to ale byla zase větší radost, když jsme se dostali do sedla, které je na samém úpatí jedné z homolí Tre Cime. Tady už po vrstevnic probíhal čilý ruch, včetně nějakých českých rodin, párů s kočárky a tak podobně.

K chatě Langalm jsme došli už tak akorát, abychom si dali pivo a ubytovali se. Tato chata však neslouží k ubytování, ale jen k občerstvení, takže jakkoli moc je krásná, nám nezbývalo, nežli sebrat zbytek odhodlání a vyrazit buď zpátky na Auronzo anebo k rifugio Tre Cime di Lavaredo. Vzhledem k tomu, že až k Auronzo vede silnice, tak jsem si myslel, že bude o letní sobotní noci určitě zarezervovaná. Rozhodli jsme se okruh dokončit a risknout to k rifugio Tre Cime. Peťka si dala ještě hodně lákavý borůvkový milkshake a s těmi nejkrásnějšími výhledy na Drei Zinnen po pravé ruce jsme vyrazili směr chata, která je už z dálky viditelná. Po cestě jsme nejdřív potkali nějaký český pár a posléze vyčerpanou a dezorientovanou Andreu – naší řidičku z Brna. Ta evidentně neměla ani zkušenosti, ani fyzičku a zůstala tam sama, aby doháněla nějaký jiný pár, který na ní nečekal. I když jsme sami už nic moc neměli, nabídli jsme jí pomoc, ale byla tak vystresovaná, že radši pospíchala dál, aby ostatní lidi z její skupiny neztratila už nadobro. Nás čekal ještě poslední sestup asi 200 výškových metrů, které

drei zinnen druha

jsme však posléze museli zase vystoupat k chatě.