Když jsme došli na chatu Tre Cime di Lavaredo, tak nám správce k naší nelibosti sdělil, že je absolutně plno a neexistuje šance, abychom tam přespali, byť třeba na lavicích v hospodě po zavíračce. Protože rifugio Tre Cime di Lavaredo leží na území národního parku, je přespávání venku také zakázáno, i když my jsme neměli ani spacák, jen vložku a venku začínalo pěkně přituhovat. Rozhodli jsme se to neřešit a nechat tomu volný průchod. Koupili jsme si pivo, a když při objednání dalšího přišel majitel chaty zjistit jak to s námi je, řekli jsme mu, že jsme se až sem dostali jen tak tak, a že obcházet další chaty není už v našich silách, obzvlášť Peťka, jako diabetik. Pán majitel byl ale hodný, a přivřel všechny oči a zavolal svého kámoše z Misuriny, který pro nás dojel Range Roverem. My jsme stihli ještě pár úžasných fotek, stejně tak, jako u pivka poklábosit s německými turisty. Tady bych se ale pozastavil a nešetřil kritikou konceptu využívání chat k zájezdům. Horské chaty by měli v první řadě, dle mého názoru, sloužit trekerům, prioritně těm, kteří si postel zarezervují, ale také těm, kteří v horách zůstanou bez stanu a spacáku a potřebují přenocovat, když padne tma anebo jsou vyčerpaní. Když chaty fungují na čistě komerční bázi, tak je to sice pro ně výhodné, poněvadž jsou vyprodány dlouho dopředu, nesplňuje to ale účel pro pravé milovníky hor. Z druhé strany od parkoviště sem totiž vede docela pohodlná cesta, kde německý autobus vysadil 45 aktivních důchodců, kteří si na chatu došli, zde nechali skvělou tržbu za pečený kachny a tupláky piva a druhý den se vrátili zpátky k autobusu s pocitem dobrodružství v horách. Řešením by mohlo být např. nechávat 1 malý „matrazenlager“ právě pro lidi, kteří přespat potřebují, třeba i za zvýšenou cenu. Stejně tak, jako se nechávají v Čechách otevřené lyžárny, kam se může v případě nouze vtěsnat kdokoli. Možná člověka napadne, že jsme si to mohli zarezervovat předem, ale my jsme do sobotního rána vlastně nevěděli, kam nás přesně Ondra zaveze, a tak to logisticky nešlo úplně skloubit.

Místní ranger nás chtěl odvézt až na hotel do Misuriny, ale když jsme projížděli okolo chaty Auronzo, říkám si, že by byla škoda úplně odjet z tak krásného místa a jen tak na blind jsem ho nechal zastavit a šel se optat, zdali by neměli dvě volná místa. K mému největšímu úžasu měli, a tak jsme po zaplacení sníženého poplatku pro členy Alpenverein usnuli dřív, nežli bychom řekli „švec“.

Ráno jsme se probudili do nádherného dne, které jsou typické snad jen pro Dolomity. Spolunocležníci již vyrazili lézt na Cima Grande, a jelikož jsme byli z předchozího dne utahaný jak koťata, tak nás ani neprobudili. Posnídali jsme naší turistickou klasiku – sledě v hořčičné omáčce a dokoupili jsme si k tomu kafe na probuzení, abychom byli fit. Dnes nás čekal o něco lehčí den, na druhou stranu tam byly i nějaké ferraty.

drei zinnen 2 cast 1

Cesta začíná na vrchol ploché hory Monte Campedelle, odkud pokračuje skalní pasáž, chvílemi dokonce s nutným jištěním. Helma je nezbytná, ale tuto ferratu zvládnou i děti či začátečníci. Tato pasáž je hodně zajímavá a celá se odehrává ve vysokohorském prostředí. Výhledy jsou úžasné na všechny strany a cesta se klikatí horizontálně i vertikálně. Od rozcestí Forcella Rimbianco je to už vysokohorským terénem pouze do kopce. My jsme se tady naobědvali a pozorovali horské turisty. Asi po tři čtvrtě hodině jsme se dostali k chatě rifugio Fonda Savio, která byla ten den naší nejvyšší štací. Tady jsme si objednali vodu, zato Peťce se podařilo zvrhnout nějakému pánovi pivo za 4 Eura smile Výhledy jsou odsud fantastické a každému bych tento okruh okolo Drei Zinnen doporučil. Na tuto chatu chodí také spoustu turistů zespoda od Misuriny.

Z chaty je to pak přesně jedna hodina klesání dolů k parkovišti, kde nás vyzvedl Ondra. Cesta domů pak ubíhala ve znamení vyprávění si cestovatelských příhod a tak jsme byli i s přispěním žlutého busu Student Agency z Brna někdy v 1 noci v Praze.

drei zinnen 2 cast 2