Není to tak dávno, co jsme se s někým bavili o Itálii a docela bezelstně jsme tvrdili, že do Itálie moc nejezdíme. Co jsme si ale uvědomili posléze, že Itálie vlastně nejsou jen písečné pláže a renesanční muzea. Itálie jsou také Dolomity, Apeniny a kromě jiného, jejich geomorfologický podcelek – Apuánské Alpy. Poněvadž jsme věděli, že přiletíme z Jižní Ameriky do Milána ve čtvrtek, docela nám přišla škoda, abychom letěli na víkend do Čech, když se můžeme ještě podívat na nějaká dostupná místa. Na Alpy bylo v březnu ještě asi brzo a dolů pod Řím to bylo přeci jen daleko. Nejlogičtějším vyústěním byly tedy Apuánské Alpy, nevysoké hory, které se rozprostírají na západním pobřeží, severně od Toskánska, jižně od Parmy a jihovýchodně řekněme od Janova.

Ještě před odletem jsme si pořídili únorový výtisk Země Světa, který se Toskánsku (kam Apuánské Alpy spadají) věnuje. Bohužel nebyl čas vůbec nic naplánovat, takže jsme z Malpensy vyrazili půjčeným Picassem a mapou ve skoro podrobném měřítku 1 : 1 000 000. Ještě na okruhu Milána jsme si v nákupním centru koupili jídlo na cestu a taky dobrý kafe, jelikož časový posun ze Sao Paula nám dával zabrat. Ono už z letiště jsme kvůli problémům s autopůjčovnou vyrazili pozdě, takže La Spezia nás přivítala až těsně před šestou večer. To už bylo „íčko“ zavřené, ubytování jsme si tedy zarezervovali přes Booking.com v nedalekém městečku Pietrasanta. Hotel Arianna měl očividně nejlepší léta za sebou, kupodivu byl ale docela plný. Nápad vyfiltrovat si podle ceny hotely v okolí mělo evidentně více lidísmile My jsme tady ale byli za těch 35 Euro spokojeni, zejména v porovnání s Jižní Amerikou byl poměr cena - výkon mnohem lepší, nežli kdekoli v těch zemích, které jsme právě navštívili.

monte forato

Večer jsme padli jako zabití. Ráno ale bylo fajn, zaprvé jsme tedy měli snídani, která je teda ve Středomoří normální, nicméně nám se zdála královská. Jen tak na chvíli jsme se podívali k moři, které bylo hned přes silnici. V březnu ale mělo barvu natolik šedivou, že nebylo poznat na horizontu, kde ještě končí, a kde začíná obloha. Recepční nám poradil, kudy kam, a tak jsme poměrně brzy odjeli podívat se na místní krasavici Monte Forato. Není to teda nejvyšší hora, kterou Apuánské Alpy skýtají, nicméně je zajímavá tím, že na jejím vrcholu je velký skalní útvar typu naší Pravčické brány. Po cestě jsme navštívili „íčko“ v Seravezze, kde nám paní ochotně pomohla a poradila, takže jsme si ani nekupovali mapu a nic. Sice nás lehce varovala, že to je osmihodinnovej trek, nicméně jsme měli za sebou pár dobrých výstupů, takže jsme si věřili, že to stihneme, i když vyrazíme v 11 dopoledne. Začátek treku začíná na místě zvaném Stazzema, kde se dá na konci asfaltové silnice zaparkovat auto a vyrazit po velmi dobře značené stezce. Klasická trasa vede přes sedlo Forte dei Marmi. My jsme šli po trase č. 6 rovnou na Colle del Prato a dobře jsme udělali. Asi za hodinu jsme tam byli a do sedla Foce di Petrosciana to byla další hodinka pohodové chůze. Tady se Peťka už rozhodla, že dál nepůjde. Výstup zde není náročný, ale spíš jí to prostě nesedlo. To se občas stává a zná to každý, kdo chodí po horách. Byla to trošku škoda, poněvadž vrchol byl už jen 30 minut odsud. Vyrazil jsem tedy sám po skalnatém hřebenu a trochu si, pravda, máknul, aby Peťka nemusela dlouho čekat. Nahoře na hřebeni je pěkně vzdušná ferrata, lze to ale obejít i po bezpečné stezce. Monte Forato se vynoří náhle na konci listnatého lesa. Na jeho vrcholu je kříž, a i když byl pěkný jarní den, tak široko daleko nikdo nebyl. Po vrcholu „brány“ je možné se projít, takže to by bylo, aby se jeho nosnost nevyzkoušela. Udělal jsem si pár nezbytných snímků, pokochal se vesničkami dole v údolí a zasněženými vrcholky okolních hor a seběhl dolů k opuštěné chatce, odkud vede cesta oklikou zpátky do sedla. Apuánské Alpy mají mnoho vyšších vrcholů, nicméně výšlap na Monte Forato je příjemný, nenáročný trek, který příjemně zpestří pobyt v této části Itálie.

monte forato brana

Od Monte Forato jsme se přemístili k domluvenému ubytování přes couchsurfing. To se nacházelo asi 30 km jihovýchodně od Livorna u městečka Santa Luce. Tento kraj už není tak hornatý a vyznačuje se takovými těmi zelenými kopečky a hubenými cypřiši, které se každému vybaví, když se řekne Toskánsko. Cesta k němu bohužel vede přes asi nejdražší dálnici v Itálii. Navíc sjezdy jsou zde po 20 km, takže jsme byli po asi 80 km o 12 Euro lehčísad

Ubytování jsme měli zajištěné u Fredericy s Jeremym – italsko-amerického páru, který žil v toskánské vile s úžasným výhledem. Byli to budhisti, kteří tady žili striktně skromným, samostatným způsobem života. Věřili na reinkarnaci a nezabili by tedy ani komára, ale ani třeba klíště, které našli svému psovi. Byli to vegetariáni a vůbec tak nějak dost řešili tyhle věci. Jeremy se živil jenom tím, co si sám vypěstoval na zahrádce. Tak nevíme, jak bychom tohle dlouho vydrželi. Ale zas vínko si večer (bohužel my jsme nemohli) dali a celkově nám byli sympatičtí.

toskansko krajina

My jsme po ránu nechtěli nějak moc ztrácet čas a rozhodli jsme se netrávit čas s nimi na zahrádce i přes Jeremyho „nenápadný“ komentář, že Ti hosté před námi byli moc šikovní a práce na zahradě jim šla „velmi dobře“lol Místo toho nás spíš zajímalo nedaleké budhistické centrum, které je největší svého druhu v Evropě a otevřel ho v roce 1977 sám Dalajláma. Jeho přesný název je vlastně Institut Lámy Tzong Khapy a nachází se v malé toskánské vesničce Pomaia. Sem se sjíždí budhisté a vůbec vyznavači duchovního života východního směru z celého světa. Na ploše několika hektarů si najednou připadáte, jako byste byli někde ve Lhase anebo v Lehu. Jsou zde všude tibetské vlajky, stupy a modlitební mlýnky. Také zde nemůžete minout portréty a fotky samotného Dalajlámy, ale i zakladatelů Lama Zopa Rinpoche a Lama Thubten Yeshe. My jsme se zde potkali s Čechem Robinem, který opustil krásy rodné Orlové a vyměnil je za jiný kus pozemského ráje. Toskánsko.

pomaia budhist centre

Robin nám vyprávěl, jak to tady vlastně funguje. Centrum se specializuje na program studia budhismu. Má několik desítek stálých zaměstnanců, jejichž plat pokrývá rozpočet tvořený z darů. Dále je zde několik stovek dobrovolníků, kteří se mohou spolupodílet na chodu centra úpravou zahrad, úklidem anebo vařením. Jsou zde také krátkodobí návštěvníci, kteří si vybrali severní Toskánsko k místu svých meditací. Centrum je otevřené i pro návštěvníky, jako jsme byli my, kteří se zde mohou procházet a posadit se na kávu. Jsou zde i vysvětlující tabule, popisující čínský útlak a strastiplné cesty Tibeťanů přes himalájské průsmyky do Nepálu a Indie. Pamatuji, když jsem byl před 6 lety v Dharamsale, sídle Dalajlámy, kde jsem viděl strašná videa ohledně poprav tibetských „obrozenců“. Od té doby – za pouhých 6 let – se v Tibetu na protest upálilo téměř 150 budhistických mnichů. Ne jeden Palach, ale 150 lidských osudů, které si vybrali tu nejbolestivější smrt na protest proti situaci v Tibetu.

Uložit

Uložit