Po návštěvě budhistického centra jsme dali na radu Robina a navštívili San Gimignano. Už jen samotná cesta sem, vinoucími se toskánskými silnicemi je zážitek. Sem tam se člověk zastaví, aby udělal fotky nebo nakoupil čerstvé ovoce od farmářů u silnice. Silnice jsou také plné motorkářů, kteří si o slunečném víkendu vyrazili udělat radost a říznout pár zatáček.

San Gimignano nedosahuje takového věhlasu, jako jiná slavná toskánská města – Florencie, Pisa a Siena. Přesto si sem najde cestu velké množství turistů ze všech koutů světa, a to kvůli jeho zachovalému starobylému jádru a klidné atmosféře. Žije zde necelých 10 000 obyvatel a návštěvník se zde tedy cítí mnohem volněji, než v italských velkoměstech. Hlavním lákadlem jsou zde kamenné „věže“, které mají čtvercový půdorys a byly už od středověku stavěné bohatými měšťany. Je jich zde 15 a kromě obytné funkce sloužili také jako obrana před nájezdy horkokrevných sousedů, když si čas od času vyřizovali účty. Na některé z nich je možné za 5 Euro vystoupit, anebo dokonce, a to za nepoměrně tučnější peníz, v nich přespat. Proto je San Gimignano zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.

san gimingano

My jsme se tady chvíli jen tak courali se zmrzlinou v ruce a užívali si pohodu, ale zároveň vyspělost a čistotu, kterou bychom v takové Francouzské Guyaně hledali jen stěží. Pouliční umělci zde hráli na harfy či housle a nám se odtud vůbec nechtělo odcházet. Čekalo nás ale druhé toskánské lákadlo – Volterra, která se odsud nachází asi půl hodiny jízdy. Tady byl na náměstí zrovna sraz motorkářů, takže atmosférou, kterou se San Gimignano pyšnilo, Volterra zrovna postrádala. Uličky jsou zde stejně pěkné a křivolaké a my jsme se jimi bezcílně procházeli a jen tak koukali na krásné italské oblečení skrz výlohy. Po procházce se už den pomalu chýlil ke konci a my jsme docela utrmácení odmítli pozvání na pizzu od našich hostitelů a místo toho si šli dát sprchu a sbalit se na další den – Cinque Terre.

toskansko

Frederica ráno odjížděla pracovně někam do Florencie, což se nám hodilo a mohli jsme tak hned ráno v 7 vyrazit do La Spezie. Auto jsme nechali bezplatně na parkovišti u přístavu a na nádraží si koupili denní jízdenku na vlak spojenou se vstupným do národního parku za 12 Euro. Na Cinque Terre se totiž nejezdí autem, i když by to nějak komplikovaně asi možné bylo. Místo toho se vlakem dojede asi 15 minut za město a po ligurském pobřeží se jde pěšky. Cinque Terre je vlastně nejmenší národní park Itálie, který se rozprostírá na ploše 39,6 km2 a na Seznam dědictví UNESCO byl zapsán v roce 1997. Jedná se o skalnatou část pobřeží, kde skály přímo od moře stoupají vysoko až do výšky 700 m.n.m. Na jejich úpatí, u moře, stejně tak, jako na svahu se nachází pět malebných vesniček, jejichž poloha a vzhled lákají návštěvníky z blízka a daleka. Cinque Terre vlastně znamená „Pět zemí“, a to proto, že mu dominuje pět vesniček - Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso, které jsou spojeny turistickým chodníkem vinoucím se nahoru, dolů. Cinque Terre je hlavní atrakcí této části Ligurie a je ideální destinací pro ty, kteří nechtějí dávat náročné treky v Alpách, a zároveň chtějí užít aktivní den spolu s koupáním u moře a ochutnávkou italské kuchyně. Technicky jsme tedy opustili Toskánsko, i když jen o pár kilometrů. Z Pisy je sem ale možné pohodlně dojet asi za hodinu. Pokud má člověk auto, není ani nezbytně nutné spát přímo tady, ale dojet sem z cenově přijatelnějších regionů anebo z ubytování přes couchsurfing někde v okolí.

cinque terre

Po Cinque Terre se vine turistická stezka a to je to, kvůli čemu jsme sem hlavně přijeli. Není jednoduchá a v celé své délce 14 km se jedná o převýšení silně přes 1 000 metrů. Část z ní je pro turisty uzavřená, my jsme vyšli někdy kolem půl desáté ráno z Monterosso a došli jsme jen do vesnice Corniglia, tedy asi 7 km za 2 a půl hodiny. Po cestě na skalnatém pobřeží jsou rozprostřeny vinice a malá, terasovitá pole, jež jsou tak těžce přístupná, že nejdou obsluhovat ani italskými kultovními multikárami Piaggio. Hluboko dole se leskne azurová barva moře a na svazích rostou olivové háje, v jejich typické zeleno-šedavé barvě. Lidí po této kamenité stezce, kterou si původně postavili místní farmáři, chodí hodně, ale už se nám dlouho nestalo, abychom na takto profláklém místě nezaslechli češtinu. Nejvíce je, samozřejmě kromě italštiny, slyšet angličtina.

cinque terre druha

Většina lidí se na oběd zastaví v těch vesničkách, které jsou zhruba na půli cesty, a kde je množství restaurací připraveno na každodenní polední nápor. My jsme ještě dojídali nějaké zbytky, co jsme nakoupili v Miláně, ale hodně lidí využívá spletitých uliček k posezení a pochutnání si na italských delikatesách. Také je možné si s sebou přibalit plavky a v průběhu dne si odpočinout a zchladit tělo. Trek je možné kdykoli zkrátit či utnout, podle toho jak se kdo cítí a zakončit to v jedné z pěti vesniček. Je nutné ale dodat, že i když se jedná o krásnou procházku, vzhledem k častým schodům nahoru a dolů není Cinque Terre úplně jednoduchou záležitostí. Přesto je ale klenotem, pro který ten extra výšlap stojí za to absolvovat.

Uložit

Uložit