Korejskou republiku jsem navštívil už před pěknou řádkou let, protože je ale Soul i díky přímé letecké lince s Korean Airlines branou do Asie, možná by někdo mohl využít stopoveru jako tenkrát já. Letiště se nachází vlastně v Incheonu, třímilionovém městě nedaleko od Soulu, které většina návštěvníků přeskočí. Incheon je známý většinou buď jen kvůli zbloudilým rybářům, kteří odtud často nevědomky překročí demarkační linii a ocitnou se u severokorejských břehů, anebo kvůli severokorejským raketám, které Kim Čong nevímkolikátý čas od času cvičně pošle do moře, právě poblíž Incheonu. Když ale poletíte na Dálný východ anebo do Pacifiku, naskýtá se Vám možnost využít stopover, navštívit Soul i okolí a neplatit za letenku ani vindru navíc.

Přímo z letiště jezdí směr Soul autobus, z kterého je možné přesednout na metro. Jestli nejste z Prahy a přestupy v metru ve Vás vyvolávají paniku, tak Soul ani nenavštěvujte. Tak rozvinutý systém metra je totiž k vidění málokde na světě. Zatímco první stanici vystavěla Jižní Korea ve zhruba stejné době jako my, dnes se honosí 9 městskými a 2 příměstskými linkami. Většina stanic má na nástupišti už dnes skleněné zábrany s otevíracími dveřmi, takže nikdo nemůže spadnout či skočit do kolejiště. Do pár let budou takto chráněny všechny stanice, a tak i soupravy samotné budou operovány bez šoférů. Metro Soul má 744 stanic a celkem měří přes 1000 km. Hlavní stanice jsou značeny i v angličtině a hlasatel je také anglicky v předstihu oznamuje, takže úplně beznadějný pohyb v místním MHD to není.

Ubytování jsme našli ve čtvrti Gwanghwamun v hostelu Gwanghwajang. Dnes už pravděpodobně neexistuje a možná ani neexistuje ta zašitá ulička, ale tenkrát vyšel na 800 Kč/2 os. a na oplátku dostal člověk žíněnku na zemi v pokojíku o velikosti 2 x 2,5 metru. Na cimře byla televize a v ní vysílali oblíbené rychlobruslení, kde měla Jižní Korea svá želízka v ohni. Vzhledem k době konání zimní olympiády v Turíně a naší účasti v semifinále v hokeji, jsme to obzvláště ocenili.lol Hostel byl na dobrém místě, ale byl takový spartánsky skromný. Když je ale člověku 25 let, tak to nevadí.

palace

Soul je známý svými historickými paláci. Jedním z nich je Deoksugung, jehož historické budovy jsou zasazeny do moderních výškových staveb v centru. Za cca 20 Kč vstupného Vás čekají exteriéry, po kterých jsou rozesety jednotlivé paláce i budovy různého účelu. U vstupní brány se pak od března do prosince koná střídání stráží. V tomto bývalém sídle králů se můžete jen tak procházet, prohlížet si interiéry anebo bloumat v zahradách mezi rybníčky a upravenými keři. Přímo před palácem se pak nachází metropolitní knihovna a takto to tam vypadlo před tím, než si Soul přímo za ní vystavěl jednu z nejhonosnějších radnic na světě. Ono celkově je vůbec znát, jak moc velký je rozdíl v infrastruktuře a technologiích. Už před těmi 10 lety tam všichni měli ty dotykové telefony, zatímco u nás jsme hráli hada na Nokii 5510 smile Ale na druhou stranu má Jižní Korea druhou nejvyšší míru sebevražd na světě, takže to taky něco o tom lifestylu vypovídá.

radnice

Spletitými uličkami se dá procházet Soul hodiny a dny. Na každém rohu jsou nějaké restaurace či fast foody, kterým vévodí místní specialita kim-chi. Kim-chi je vlastně svým způsobem národní korejské jídlo. Představit si pod tím můžete nakládanou zeleninu výrazné chuti, kterou už i u nás prodávají vietnamská bistra. Zelenina se může použít jakákoli. Slaná a kyselá chuť dodá zelenině výdrž i přes zimu, což vlastně byl historicky hlavní účel nakládání. Převládat by měla ale chuť pálivá. Takto můžete jíst jako oblohu k jídlu zelí, papriky, ředkvičky, okurky, zázvor, nebo jakoukoli jinou zeleninu. Údajně se vyznačuje spoustou blahodárných účinků a kdo v Koreji byl, asi nám dá za pravdu, že je prostě na každém rohu. V zapadlých krámcích jsme domů nakoupili nějaké dárky jako mořské řasy a různé pálivé ingredience, které v té době nešli tak jednoduše v Čechách sehnat.

Další den jsme se vypravili na nejvyšší bod v celém Soulu, na kterém ještě ční televizní věž a rozhledna. I v zimě, kdy je Soul plný smogu, je tento monument vidět z celého centra. Výhledy na Soul dají prohlídce města zase úplně jinou perspektivu. Ze shora je vidět, jak moc obrovský Soul vlastně je. Podle některých zdrojů byl dlouhou dobu největším na světě, což si uvědomíte teprve při pohledu na hustotu zástavby, ale také na výškové budovy, které u některých, rozlohou podobných měst, neuvidíte.

vyhlidka

Vstup na N Soul tower, jak se věž jmenuje, stojí 10 000 Wonů, tedy asi 220 Kč. My jsme si kopec vyšlápli a nahoře se spokojili s pohledem z neplacené vyhlídky před vstupem do věže. Přesto ale byly výhledy impozantní.

Sestup od věže lze spojit s prohlídkou Namsangol, tradiční vesničky, která představuje oázu historie v poušti moderních staveb. Je vystavěna v konfuciánském stylu a tak reflektuje skromnost architektury i umělecké výzdoby. Zde si člověk může představit, jak se žilo před mnoha stoletími, podobně jako ve skanzenech u nás.

architektura

Jeden z největších zážitků během pobytu v Koreji nás ale měl čekat den následující. Nejprve jsme si koupili vstupenky u Organizace spojených služeb a pak druhý den brzy ráno stepovali na domluveném místě. Naplánovali jsme si totiž návštěvu hranice a demilitarizované zóny, kterou s Jižní Koreou sdílí Korejská lidově demokratická republika. Tuto silně střeženou hranici není možné navštívit individuálně a je nezbytné využít organizovaných výletů. V bezprostřední blízkosti hranice je zakázáno fotit, většina návštěvníků tento příkaz ale stejně ignoruje a fotí o sto šest. Situace je totiž stále i 60 let po korejské válce napjatá a technicky vzato ani žádné příměří dohodnuto nebylo.

Autobus s turisty jede asi dvě hodiny na sever, kde projíždí několika check-pointy. Cílem výletu je hraniční přechod Panmunjeom, kde stojí několik vojenských objektů, které lze navštívit. Nejprve jsme navštívili vojenskou pozorovatelnu. Přímo přes říčku leží v severokorejské části demilitarizované zóny Potěmkinova vesnice, která se jmenuje Kijong – dong, tedy vesnice Míru. I na dálku jsou zřetelné paneláky, které ale nikdo neobývá a severokorejský režim je postavil jen proto, aby zmátl protivníka. Jsou na nich ale namontovány tlampače, které 20 hodin denně vysílají propagandu a na dálku přesvědčují zkažené Jihokorejce o prohnilosti jejich způsobu života.

Stojí tam i stožár s obří severokorejskou vlajkou. Ten stožár býval se 160 m největší na světě, ale nedávno ho podobné stožáry středoasijských států odsunuly na čtvrté místo. Obří vlajka, která je na stožáru umístěná, patří také mezi největší na světě. Váží 260 kg a je tedy tak těžká, že pakliže není orkán, tak se nemůže ani pohnout. No ale je jedna z největších na světě.lol lol

Přímo na hranicích je vystavěno několik vojenských budov, kterými přímo v jejich středu prochází hranice. Tyto budovy jsou používány pro setkávání severo- a jihokorejských zástupců během výjimečných období „oteplení“ vztahů. Ani jedna strana totiž nevstoupí přímo na půdu té druhé. My jsme se do té budovy také dostali a uvnitř ní přešli přes pomyslnou čáru vedoucí napříč jednacím stolem. Technicky vzato jsem byl tedy i v KLDR.cool

Vojáci hlídají i všude kolem budov. Pár metrů od nás jsou Severokorejci, na jižní straně zase Jihokorejci. Všichni mají kamenný a maximálně přísný pohled, který je součástí hry, která může nám, Středoevropanům, přijít až směšná. Vojáci stojí půlkou těla za budovou a půlku mají odkrytou. I to je část zastrašovací taktiky na obou dvou stranách. Všichni nosí tmavé brýle, aby jim nebylo vidět do očí.

panmunjeom

Posledním místem, které je možné veřejně navštívit, jsou podzemní tunely. Ty vykopali Severokorejci proto, aby se v případě eskalace konfliktu jimi mohli dostat soupeři do týlu. Údajně jsou velmi efektivní a byly projektovány tak, aby nebyly moc velké, ale na druhou stranu, aby jimi prošlo dostatek vojáků ve zbroji nutných k prolomení opevněné hranice. Tyto tunely vyzradili někteří přeběhlíci a následně některé sami našli Jihokorejci. Do jednoho či dvou je možné vejít a projít tak částečně až pod demilitarizovanou zónu. Není to nic pro vysoké Evropany (ani pro vysoké Asiaty smile) a navíc si pamatuju, že se mi tam udělalo špatně. Přesto na tenhle zážitek strašně rád vzpomínám.

Korejská republika se ale může pochlubit ještě dalšími zajímavostmi. Leží v ní jeden z nejvíc navštěvovaných národních parků na světě – Bukhan-san. Žulový masív dosahující nadmořské výšky téměř tisíc metrů leží přímo na okraji města a na Soul jsou odsud i úžasné výhledy. Až k výchozímu bodu se dá dojet metrem, odkud je to 2-3 hodinky nenáročnou chůzí na jeho vrchol. Korejci jsou, podobně jako Češi, národem turistů, a ačkoli byl tehdy pracovní den v únoru, bylo tam tolik lidí, že člověk šel opravdu v zástupu. Takto by to asi vypadalo, kdyby měla Praha 10x víc obyvatel a na Jižáku byla Sněžka.smile

Cesta od metra je lemována desítkami stánků s trekovým oblečením a výbavou. Koupil jsme si tady baťůžek a taky nesmeky, které používám doteď. Na nejvyšším vrcholu parku, Baekundae (836 m.n.m.), stojí žulová skála a železné zábradlí, podobně jako třeba v Českém Švýcarsku. Vlaje zde korejská vlajka a dole pod horou je ve smogu matně vidět asi milionové panelákové sídliště. Na kochání ale není moc času, protože každý turista má na vyhlídce tak 10 vteřin sám pro sebe, než na něj tlačí další uchazeči o životní prostor. Prostě Soul, no.smile

bukhansan

Po cestě dolů se s námi dal do řeči pán středního věku s klučinou, který se chtěl evidentně seznamovat. Vyprávěl o tom, jak chce pro svého syna to nejlepší a šel na to, jak jinak, než s asijskou pílí. Syn měl asi 10 kroužků, 2 školy a milion dalších aktivit, aby byl nejlepší z nejlepších. Vlastně jsme ho podezřívali, že i s námi se dal hlavně do řeči proto, aby si syn potrénoval angličtinu a byl „kulturně obohacen“. Protože jsme na vrchol Baekundae vyšlápli docela rychle, zbylo nám ještě odpoledne na prohlídku města, kam se nás nabídl náš nový „přítel“ vzít. Navštívili jsme tedy palác Gyeongbokgung a přilehlé Národní lidové muzeum. V areálu se nachází i Národní muzeum, stejně tak jako rozsáhlé zahrady v japonském stylu (laicky řečeno). V Tapgol parku zase chlapíci popíjeli na ulici čaj s mlékem či něco tvrdšího a jiní zase cvičili tai - či. S naším doprovodem jsme se rozloučili na večeři, kdy nám jako hostitel ukázal klasické a tradiční pokrmy korejské kuchyně. Byla to ryba, rýže a asi 5 druhů kim – či. Jeho malého syna ale nejvíc pobavilo, že jsme nejdřív dojedli polévku a až potom se začali jíst hlavní chod. Oni pojídají od každého trochu na přeskáčku. Holt jiný kraj, jiný mrav. smile To už jsme se s nimi ale rozloučili a šli spláchnout makrelu do Irish pubu.

Uložit