V hlavním městě, v Managui, se moc zajímavostí nenachází. My jsme se zde také dlouho nezdrželi a pokračovali na sever, do místa, na které i my, Češi, můžeme být právem hrdí. Kaňon Somoto, nacházející se v blízkosti hranic s Hondurasem, byl objeven velmi nedávno Českou geologickou společností. V Ocotalu jsme se nejdřív ubytovali v hotelu Frontera a jali se najít průvodce na pozítří. V informačním centru měli zavřeno a v knižním průvodci také kontakt nebyl, zašli jsme tedy do místní hospody, kde akorát domorodci sledovali film Tenkrát na západě. To, že jsme v té hospodě byli schopni vysvětlit, co potřebujeme, dostat od nich kontakt na průvodce a toho zanedlouho i doma zastihnout, je jen důkaz toho, že se člověk nemusí bát do Nikaraguy vycestovat i jen se základy španělštiny. S průvodcem jsme se domluvili až na třetí den. Na ten druhý jsme naplánovali kaňon Somoto. Večer jsme ochutnali místní specialitu Flor de Caňa – tedy třtinový rum. Byl moc dobrý, navíc jsme se seznámili s Američanem, který zde nakupoval kávové boby pro jeho řetězec kaváren v USA, takže jsme po pěkném večeru vstali ráno až na desátou.

kanon somoto

Z Ocotalu jezdí přímý bus až na hranice s Hondurasem. Kousek před nimi, asi 12 km za městem Somoto, nás řidič autobusu vysadil na takovém nenápadném plácku. Už na něm se na nás sesypali průvodci, kteří jsou pro kaňon Somoto nezbytní, a tak jsme si jednoho vybrali. Na visitor centru, které spíš připomínalo chatu na Kocábě, jsme se zaregistrovali, zaplatili vstupné a vyzvedli si plovací vesty. Z Hondurasu, vzdáleném jen 1,5 km, totiž kaňonem protéká řeka Coco, takže trek má spíše charakter canyoningu. Kaňon je úzký asi dvacet metrů, vysoký až sto metrů a peřeje a kameny ho vyplňují v celé své šířce. Celý trek trvá asi 3-4 hodiny a i když si už nepamatujeme přesnou cenu, určitě to bylo levné až extra levné. Třeba 200 Kč na osobu nebo tak něco a za to kaňon Somoto určitě stojí. Zpátky jsme se dostali nejdřív do městečka Somoto, tam jsme celí utrmácení nakoupili na autobusáku něco k pití a po chvíli jízdy dalším spojem vystoupili na křižovatce směrem zpátky na Ocotal. Tam jsme si na zbytek cesty stopli truck, kterému jsme seděli na korbě. Milujeme tuhle svobodu, kdy si mávnete, a řidič Vám pokyne, ať si naskočíte na korbu.

cerro mogoton prales

Dalším zlatým hřebem naší cesty byl výstup na nejvyšší horu Nikaraguy – Cerro Mogoton, která se nachází na území dvou států, podobně, jako naše Sněžka, a měří 2 107 metrů. Cesta na vrchol je možná jen s průvodcem, kterého jsme si den předtím najmuli v městě Ocotal. Stezka zprvu vede ve žlabu potoka. Posléze průvodce vytáhne mačetu a zarůstající pěšinu pralesem musí prosekávat. Bahnitá cesta v této fázi vede přímo proti vrstevnici nahoru. Všudypřítomná vlhkost, popadané kmeny stromů a bahnitý terén z toho dělají obzvláště „příjemnou“ pasáž. Vrcholu jsme ale po pár hodinách stejně dosáhli a zbývala cesta dolů přes bývalé minové pole. To se nachází na opačné straně hřebene, a i když je údajně odminované, všudypřítomné žluté pásky se zkříženými hnáty přidávají treku na adrenalinu.

cerro mogoton

Na trek jsme vyráželi asi už v 5 ráno, kdy není takové horko. Peťka zůstala na hotelu, kam jsem se kolem poledne vrátil. Není to tedy nikterak extrémní záležitost, i když v tom bahně na svažitém terénu mi to tak nepřišlo.smile Trochu je ale smutné, že okolní svahy ustupují kávovým plantážím a ubývá tak, kousek pralesa po kousku. Z vrcholu samotného výhled není, má charakter horského pralesa s množstvím přesliček, kapradin a epifytů. Na vrcholu Cerro Mogotón je pak hraniční kámen se znaky Hondurasu a Nikaraguy.

V Ocotalu jsme si dali u autobusáku výtečný oběd. Nikaragua má tradiční pokrm, který se jmenuje gallo pinto, což není nic prostšího, než rýže s červenými fazolemi. Jí se při každé příležitosti, jako příloha ke grilovanému kuřeti či se zeleninou a za pár pesos se nasytíte jak po máločem. Po 17 dnech už nám to ale docela lezlo krkem, nicméně v tom Ocotalu nám to přišlo k chuti.

Ještě tentýž den jsme se přesunuli autobusem do středobodu světa milovníků kávy – Matagalpy, kde jsme se ubytovali v hotelu Castillo, s již tradičním zápachem leštěnky. Ráno jsme také vyrazili na obhlídku města, kterou jsme začali v Parque Morazán u dvou bronzových soch sandinistů. Tomu vpravo – comandante Carlos Fonsecovi je dedikováno i muzeum pár set metrů po hlavní silnici. Je malé, skromné a věnované boji proti světovému imperialismu. Zpátky jsme došli po Calle Central až k muzeu kávy, okolo které se celá Matagalpa točí. Nejzajímavější byla historie pěstování kávy a také dokumentace utlačování a vykořisťování dělníků na plantážích. Ostatně, ani o dnešních podmínkách si neděláme moc velké iluze...

Další zastávkou bylo dvojče Matagalpy – Jinotega. Toto město, vzdálené jen hodinu a půl jízdy autobusem, je také známé svojí kávou. Peťku nejvíc zaujal fakt, že na střeše autobusu si nějaký pasažér stěhoval materiál na barák a ta polystyrenová izolace byla vyštosovaná do dvojnásobku výšky autobusu. Když pak pán na jedné ze zastávek vystupoval, nabrali jsme zdržení 15 minut, než si vyzvedl „zavazadla“. smile Jinotega už nás až tak nezaujala. Katedrála Svatého Juana, naproti park, tržiště a pak nezbytná zastávka na kafe. Po cestě zpátky nás čekala ale ještě jiná lahůdka – návštěva kávových plantáží Selva Negra. Z autobusu jsme vystoupili na půl cesty u jedné ze zašitých odboček. Další asi kilometr jsme museli dojít pěšky až k návštěvnickému centru. Kdo by chtěl, může se zde ubytovat anebo si třeba projít plantáže na docela vymakané síti stezek. Nás už ale tlačil čas, takže nám muselo stačit se spokojit s nákupem asi 3 kg kávových pražených zrn na domu a odpoledním kafem na božské terase s vyhlídkou na jezírko.

salva negra kafe

Když jsme dojeli do Leónu, bylo už dost pozdě večer. Hostely v centru vyhrávaly docela hlasitou hudbu, popošli jsme tedy pár bloků a ubytovali se v Tortuga booluda za 22 USD. Zde jsme si z erárního počítače přes internet zarezervovali výlet na druhý den a večer strávili čtením a relaxem v hamace. Neměli jsme totiž náladu trávit večer s mladými a hlučnými baťůžkáři, kteří se chtěli bavit a seznamovat v centru. Tomu jsme se ale nevyhnuli při výletu na Cerro Negro. Ráno nás vyzvedla dodávka spolu s dalšími asi 10 Kanaďany, kteří byli hluční, mladí a neklidní.lol Z mobilů jim vyhrávaly pecky od Justina Biebera a celkově byli na náš vkus dost afektovaní.

León je dvousettisícové město, které je od svého prapůvodního místa výstavby vzdálené asi 20 km. Ve středověku ten původní León totiž smetla sopka, takže jej místňáci posunuli a vystavěli město nové. Naším prvním cílem byla atrakce, kterých moc na světě není – sjíždění sopky na prkně. Výlet pořádá např. Tierra tours a stojí v přepočtu asi 800 Kč. Za to Vás vyvezou až pod sopku dodávkou, zde dostanete takový hybrid mezi kombinézou a montérkami, bezpečnostní brýle a prkno a hurá na výšlap na horu. Převýšení je pouze 180 metrů, takže s výstupem neměli problém ani naši veselí kanadští přátelé. Lehký problém může být ve větru na hřebeni, takže je prkno potřeba naklopit na placato, jinak by u lehčích jedinců mohlo opravdu hrozit odfouknutí. Přímo nahoře na Cerro Negro jsme pak dostali briefing a pustili jsme se do sjezdu. Dolů jsme to po jemném vulkanickém popílku sjeli v rozestupech kolem půl minuty, někdo na stojáka, někdo v sedě jako na sáňkách. Byla to docela sranda, i když rychlost to nijak závratná nebyla. Každopádně ale, kdo kdy sjížděl na prkně třeba duny na Sahaře, tak nějak tak to vypadá. Akorát že na rozdíl od Sahary tady skončíte s absolutně černým obličejem, jako byste akorát vylezli z komína. Prostě sranda.cool

cerra negra na prkne

Uložit

Uložit

Uložit