Let z Tromsø se už blížil ke konci a celé letadlo se prolnulo napětím. Výhled z okýnek totiž donutil zkušené cestovatelské matadory i thajské imigranty vytáhnout foťáky a zaznamenat ten úkaz. Pod námi totiž stále jasněji zely nekonečné ledovce, údolí naplněné bílou hmotou, na první pohled nevysoké hřebeny hor a fjord vedle fjordu zasahující hluboko do nitra ostrova.

Spicberky z letadla

Letiště Longyearbyen bylo více než sympatické. Žádné zdlouhavé procedury, vycpaný lední medvěd u výdeje zavazadel, ještě si zbývalo zjistit pár informací u íčka a hurá do autobusu, který odváží návštěvníky do nedalekého „města“. Prvním naším úkolem bylo vyzvednout si licenci na pušku. Každý, kdo totiž plánuje prozkoumat Špicberky za hranice Longyearbyenu, tak musí mít s sebou vybavení, které ochrání jeho před případným útokem ledního medvěda, a medvěda před blízkým setkáním a to ne třetího druhu. Tato licence je potřeba objednat alespoň měsíc dopředu a to na norském formuláři, který lze stáhnout z webu Sysselmanna – místního guvernéra. Další nezbytností je zbrojní pas, ten lze ale nahradit výpisem z trestního rejstříku úředně přeloženého do norštiny. Na základě vyplněné žádosti, výpisu z trestního rejstříku a zaplaceného poplatku vydá Sysselmann licenci pro půjčení pušky. S tou je pak nutné navštívit jeden ze sportovních obchodů v Longyearbyenu, kde nám půjčili pušku a náboje.

Protože jsme přistáli už ve 2 odpoledne, měli jsme dostatek času dokoupit nezbytné vybavení (hlavně plynovou kartuši, kterou se nám nepodařilo provézt), půjčit si pušku, nakoupit dum dum náboje a vyrazit za město postavit stan. Hned za Longyearbyenem nás však čekal první arktický zážitek epesráres. Podél cesty totiž hnízdí páry rybáků dlouhoocasých, což nejsou ptáci, kteří by se jen tak něčeho lekli. Právě naopak, jakmile jim do teritoria vleze vetřelec, vyletí vzhůru, kmitají ve výšce asi 10 metrů a posléze se střemhlav snesou dolů a útočí na hlavu. No a když jich je třeba 5-6, tak je to zážitek, který vyvolá noční můru u nejednoho diváka Hitchcockových thrilerů. Jako obrana, samozřejmě kromě útěku, na ně platí, když se vezme tyč či klacek a jen se pasivně zvedne nad hlavu po vzoru deštníku turistických průvodců ze Staromáku. V žádném případě teda není dobré na ně střílet právě nabitou puškou, ani šermovat klackem s cílem tu potvoru trefit. Prostě jen zvednout klacek nad hlavu a ono to stačí už k tomu, aby rybák nezpůsobil ošklivé zranění na hlavě.

Kousek dále za Longyearbyenem je ještě chovná stanice psů husky. Je to jediný dům asi kilometr za městem, kolem kterého je cítit smrad a slyšet štěkot ještě na hodně daleko. V neletním období (rozuměj říjen až červen) jsou totiž huskyové stále skvělými pomocníky a také zdrojem příjmu pro místní turistický průmysl. Vlastně i v létě, poněvadž psi tahají i „saně“ na kolečkách a dopřávají tak výpravám tu pravou exotickou podívanou. Hned za touto chovnou stanicí je pak konec Longyearbyenu a výstražná dopravní cedule s vykresleným arktickým predátorem – prostě jasný znak, že nyní jsme již v zemi, kde nevládne člověk.

Longyearbyen za mestem

První noc jsme spali asi 5 km za Longyearbyenem. Stan je na Špicberkách možné postavit prakticky kdekoli, člověk musí jen vzít v potaz přírodní překážky. Mezi ty hlavní může patřit lední medvěd. Jelikož jich Špicberky obývá více než je zde stálých obyvatel, setkání s nimi ve volné přírodě je mnohem reálnější, než kdekoli jinde na světě. Člověk by si měl u Sysselmanna především zjistit aktuální informace o jejich pohybu. Jelikož se jejich výskyt nahlašuje, toto je místo, kde řeknou, zdali je dobré do toho či onoho koutu vůbec vstupovat. Kontakt s ním totiž není vůbec žádná sranda, jak by asi potvrdil i jeden český turista, kterého si lední medvěd vytáhl rovnou ze stanu, když spal a měl, na rozdíl od medvěda obrovské štěstí, že to přežil. Od tohoto se dělají hlídky, něco jako jsme dělali v mládí na táborech. Nejedná se o nic jiného než o to, že i nabitá puška ve spacáku je na pytel, když člověk spí a o medvědovi neví. Proto se vždycky vybere jeden ze skupiny, který drží hlídku a toto rotuje až do momentu než ostatní vstanou (záměrně nepíšu do rána – na Špicberkách se vzhledem k polárnímu dni klidně může spát ve dne a chodit v noci). Toto je neradno podceňovat, i když ve dvoučlenné skupině jako jsme měli my, to nedává smysl, vlastně bychom vůbec nespali. Z tohoto důvodu jsme se ještě rozhodli, že si druhý den ráno sjedu stopem do Longyearbyenu nazpátek a půjčím si pyrotechnický ohradník. Jedná se o rozbušky o velikosti kazety od filmu, které mají pojistku, kterou se provleče drátek. Toto všechno se musí velice pečlivě nastražit tak, aby lední medvěd, blížící se ke stanu ten drát chůzí natáhnul a odjistil tu pojistku, která se iniciuje a tím způsobí ránu a efekt římské svíce. Toto také ale není stoprocentní ochrana, jelikož když to bude příliš nízko u země, medvěd to jednoduše překročí. Taky jsem slyšel, že lední medvěd dokáže být tak chytrý, že když se to nastaví příliš vysoko, tak to normálně podleze.

Spicberky puska

Zatímco tyto opatření jsou preventivní, puška s nařezanými náboji je čistě poslední možnost k záchraně člověka. My jsme pušku tahali přes rameno celou dobu a na spaní jsem nechal v komoře dva náboje, ale zajistil jsem jí, abych nemohl ze spaní omylem třeba ustřelit někomu nohu
Špicberky jsou plné historek o tom, jak lední medvěd vytáhl ze stanu nejednoho člověka anebo usmrtil dívku hned na hranici Longyearbyenu když šla na krátkou procházku. Pravda je, že lední medvěd se živí tuleni a proto se v létě stahují do chladnějších končin severních Špicberk. Když jsou ale hladoví, tak mohou ve shonu za potravou zabloudit i do okolí Longyearbyenu a ruku na srdce, pro tento případ bych přípravu opravdu nepodceňoval. V případě, že je lední medvěd postřelen/zastřelen, musí se povinně informovat Sysselmann a dochází k něčemu, jako výslech. Použití zbraně totiž podléhá přísným pravidlům a střelec pak musí vysvětlovat, že zbraň opravdu použil v sebeobraně, a že se kontaktu s medvědem snažil zabránit všemi možnými prostředky. V opačném případě by tam totiž měli rázem individua typu Michaely Fialové s jejími ruskými movitými klienty, kteří by domů Natašám posílali kontejnery medvědích kůží k zahřátí při chladných sibiřských večerech.