Druhý den jsem šel zpátky a navštívil Longyearbyen pro pyrotechnický ohradník, abychom se cítili bezpečně. Po obědě jsme také vyrazili pomalým tempem do divočiny. Pomalým proto, poněvadž celé Špicberky je potřeba brodit více či méně mohutnými potoky. Někdy třeba jen po lýtka, někdy i po pás. Proto je nutné taky hledat místa, kde se třeba proud větví a jeho průtok je tak nižší. Další věc, která pohyb v terénu znesnadňuje, je roztátý permafrost. Ten zde v létě roztává do hloubky cca 10-20 cm, což v praxi znamená, že v krajině jsou obrovská místa, kde se při chůzi propadáte do zmíněné hloubky, což je nejen nepříjemné, ale také vyčerpávající. Ze začátku jsme se tomu snažili vyhýbat, většinou jsme skákali po drnech anebo si nacházeli jiné cestičky. Po jednom, dvou dnech jsme se ale přizpůsobili, a protože jsme byli neustále v mokru, bylo nám už vlastně všechno jedno. Celkem jsme za těch cca 8 dní chodili v průměru 14 km denně a s krosnami, puškou a proviantem to bylo tak maximum, co jsme byli schopni zvládnout. Důležitá je také psychika. Celou dobu totiž není vidět nic kromě sobů, lišejníků a nekonečné tundry.

foxdalen sedlo

Tento den byl tedy jakýsi seznamovací. Longyearbyen jsme opustili směrem k údolí Todalen. Na turistické značky anebo vyšlapané chodníky můžete rovnou zapomenout. Jenom permafrost, lišejníky, ve vyšších polohách kameny a kolem nás divocí sobi. Takto jsme se ten den dostali jenom pár kilometrů, zvykali jsme si teprve na těžký terén. Orientace mi připadala v ledovcových údolích jednoduchá, nicméně je nutné podotknout, že zrovna v tomto bodě mi to nevyšlo, jelikož jsem chtěl do vnitrozemí odbočit až údolím dalším – Foxdalen. Poměrně často jsme se také mohli potkat se špicberskými soby. Divokými zvířaty, která jsou na rozdíl od svých severoamerických bratranců o dost menší.

sobi

Druhý den večer jsem si hrál s pyrotechnickým ohradníkem, abych ho správně nastavil a taky abych nespustil omylem pojistku. Stan jsme si radši vzali větší, abychom v něm mohli strávit pro nepřízeň počasí i třeba celý den. Byl to vlastně náš první večer úplně mimo civilizaci, takže jsme samozřejmě byli celí nervózní, kdyby se objevil lední medvěd. Ohradník byl nastaven, puška připravená ve stanu, tak jsme šli spát. Neusínalo se lehce, protože jakýkoli padající kámen anebo zvuk čehokoli nás probral z dřímoty. Když už jsme konečně usnuli, tak asi v 1 noci přišla velká rána!

„Sakra, lední medvěd!“

Během zlomku vteřiny jsem v trenkách natáhl pušku a vyskočil ven vstříc jisté smrti. Puška napřed, vykouknout ven, sakra, kde ta potvora je? Naboso už jsem vstal celý, rozbuška chrlila „oheň“, ale nikde nikdo. Až když jsem se otočil, tak vidím, jak asi 100 metrů daleko pádí vylekaní sobismile Ty mrchy totiž asi nikdy neviděly stan, a tak se přišly pást jako by nic ze zvědavosti až k nám a tím spustily pyrotechnickou nástrahu. To se nám stalo ještě několikrát, že jsme viděli, jací jsou sobi zvědaví, a taky jsme si ověřili, že ohradník umíme nastavit správně. Měli jsme ale už jen 4 rozbušky a žádnou náhradní...

Třetí den začal klasicky. Ráno se umýt, nasnídat, obléct a sbalit. Teplota byla kolem 6-7 stupňů Celsia, tak to nebylo až tak strašný. Pokračovali jsme dále směrem do sedla a krajina se stávala stále více kamenitou. Taky jsme si v tom momentu uvědomili, že jsme předchozí den nastoupili do jiného údolí a tak cesta bude trochu odlišná. To ani tak ničemu nevadilo, naobědvali jsme se v sedle a přešli do údolí Gangdalen. Všude kolem stále nic, jen kameny, šedozelená barva, voda na každém kroku a sem tam sob. Jídlo jsme měli zásadně na příděl, protože na Špicberky se nejezdí pro jejich hustou síť obchodů ve vnitrozemí. Fakt, že během túry není možné cokoli dokoupit, klade nároky na disciplínu a samozřejmě taky na tíhu krosny. Výhodou je klima, takže se během týdne nezkazí salámy typu lovečáku anebo křemešníku. Další inovací pro nás byly sardelové, lososové anebo kaviárové pasty z Ikey. Čínské polévky zase zahřejí. Všude je vody víc než dost, a tak polévky jsou ideální jak na zahřátí, tak na jídlo. Čaje jsme vypili také víc, než za celý rok dohromady. Je to ale týdenní túra, a tak člověk musí vážit, jestli když má na něco chuť, tak si může vzít něco extra ze zásob, anebo si to nechat pro strýčka příhodu. Já jsem příznivcem extra proviantu – asi tak 10-20 procent navíc. Když by totiž člověk kvůli jakémukoli důvodu musel cestu prodloužit anebo někde den, dva počkat, zásoby jídla by byly nezbytné.

brod

Další den expedice Špicberky jsme vstoupili do údolí Reindalen a tento den byl nejnáročnější na morál. Za prvé tedy začalo mrholit. Ne, že by pršelo hodně, ale celý den vytrvale padaly srážky (norsky neumím, ale ten název údolí si už dokážu odvoditwink ) a hlavně – teplota klesla na takový plus jeden stupeň Celsia. Cesta začala ubíhat nepříjemně pomalu. Místa, která jsme si podle mapy vytyčili v určitém časovém horizontu, nám trvala až dvojnásobek času. Také jsme si cestu nepříjemně komplikovali. Každé údolí totiž má po straně hory – jedná se o klasický tvar „U“ po přemodelování ledovcem. Z těchto hor, každých pár metrů teče strouha, která se blíže k centru hlavního údolí vylévá do výplavové planiny a tím pádem se člověk více propadá a brodí. Proto se zdá být jednodušší postupovat lehce po úbočí, asi tak v místě, kde je hranice mezi půdou a kameny. Tato hranice ale nekoreluje s vrstevnicemi, a tak se stane, že člověk pak musí chodit nahoru, dolů, či se objeví v půlce kamenitého srázu, odkud je to pěkně daleko na bezpečné místo. To je extrémně nebezpečné, protože obyčejný výron kotníku na kameni tady znamená život ohrožující problém. Museli jsme tedy postupovat s největší opatrností a snažit se spíše chodit nepříjemnými „močály“, nežli nebezpečnými kamenisky.

Na konci dne jsme uviděli v dálce stan. Už dlouho jsem neměl takovou radost z přítomnosti jiných lidílaugh To místo je natolik odlehlé, že jsme si asi 1 km zašli, abychom ty lidi pozdravili. Byli to tři Švédové a i když byl den, tak spali, protože měli denní režim kvůli polárnímu dni přehozený. Prohodili jsme s nimi pár slov a pokračovali v hledání místa na spaní. To musí člověk vždycky vybírat obezřetně, aby nebyl na promáčené půdě a ideálně, aby nebyl z dálky vidět a nepřitahoval tak nežádoucí pozornost zvědavých zvířat.

stanovani

Protože jsme byli celí zkřehlí a promáčení, rozhodli jsme se další den cestu „o údolí“ zkrátit a vynechat Barentsburg. Za prvé ten rozdíl činil několik desítek kilometrů a při našem „pomalém“ tempu by zabral několik dní, za druhé mají Špicberky krajinu dost jednotvárnou. Alespoň Vám to tak po pár dnech připadá. Asi jako když jste na poušti. Jdete po dunách a třetí den připadá stejný, jako ten první. Špicberky jsou samozřejmě naprosto opačné, nicméně nás prachsprostě a obyčejně přepadla trudnomyslnost, a tak jsme si řekli, že 80 km v takové krajině stačí. Nohy už byly natolik rozmočené, že nehty slézaly samy. Hlad jsme měli takový, že jsme záviděli sobům apetit v lišejnících a „teplo“ a „sucho“ byla zakázaná slova. Do toho ta nekonečná brození řek. Místo, které jsme si na obzoru vytyčili, nám vždy trvalo dvojnásob času dosáhnout. Tak moc nám roztátý permafrost nedovoloval jít svižnou chůzí. Špicberky byly v tomhle ohledu mnohem náročnější, nežli třeba túry v Himalájích nebo v Andách.

s puskou