Další den jsme šli od začátku údolí Fardalen až do Endalenu, který ve svém úplném konci ústí k silnici na Longyearbyen. Cesta probíhala nekonečně, až do doby, než jsme dorazili do sedla. Zde byla obrovská moréna, kterou jsme chtěli obejít, a tak jsme si chvíli hledali ideální místo. Terén se začal komplikovat a my jsme při pohledu na hodinky zjistili, že jsme v půlce denního plánu a už je 6 večer. V tento moment se mi taky podařilo škobrtnout, a aniž bych si kryl obličej, tak jsem spadl přímo hlavou na kámen. Ten byl naštěstí placatý, takže jsem to odnesl jen s otiskem horniny na čele, ale pořádně mi zatrnulo. V sedle jsme si také lámali hlavu, kudy zvolit cestu nebezpečnou pasáží. Přímo z ledovce totiž vytékala říčka a prvních pár desítek metrů bylo hodně vertikálních. My bychom se tak museli část brodit „polovodopádem“. Sešli jsme tedy nějakých 100 výškových metrů, abychom se pak dost vyčerpaní museli vracet nazpátek. Bylo by to příliš nebezpečné. Problém ale byl, že před námi nebyla jediná viditelná schůdná cesta, což mě v asi 8 večer dost znervózňovalo, protože nazpátek to bylo hódně daleko. Na protějším svahu se po vrstevnici nacházelo takové plateau, které šlo sejít dolů. Usoudil jsem tedy, že na naší straně údolí by to mohlo být podobné, a tak jsme se rozhodli zbytečně neriskovat a pokračovat po naší straně a eventuálně najít cestu později. To se nám dlouhou chvíli nedařilo, protože svahy po pravé ruce byly skoro vertikální. Zleva tvořila bariéru zase hora a plateau před námi se čím dál víc zužovalo. Nakonec jsme došli k samému konci, kde muselo dojít k rozuzlení. Buď se celou cestu vrátíme anebo to zkusíme sejít, i když se jednalo o suťové pole se sklonem kolem 60 stupňů. Rozhodla pohodlnost a asi to bylo správné řešení. Po patách jsme se doklouzali do bezpečnějších míst, kde už úpatí nebylo tak ostré, jako v jeho horní části. Pak už nám zbývalo jen asi 3x - 4x přebrodit řeku a viděli jsme první stavby na konci údolí. Bylo asi půl druhé v noci, když jsme úplně vyčerpaní našli místo na přespání a jali se stavěti stan. Zničehonic kolem nás projel za denního světla polárního dne nějaký člověk na motorce, který za sebou na provazu táhl na kole přítelkyni. Ani nás moc nepřekvapilo, že to byli Češi, ale protože jsme byli už skoro ubytovaní, tak jsme se dohodli, že se za nimi stavíme až následující den.

sedlo

Osmý den expedice Špicberky jsme si poránu pořádně přispali. Nebylo divu po tak náročném předchozím dni. Pěšky jsme navštívili Longyearbyen, kde jsme první co vrátili pušku a skočili si na kafe a dort. Utahaní, špinaví, promrzlí a vděční za to, že jsme to dokončili. Potom jsme se taky stavili v nejsevernější hospodě na světě na jedno pivko, v nejsevernějším muzeu na světě a taky v nejsevernějším kostele na světě (přesně v tomto pořadí smile ). Vlastně cokoli tady může nést přívlastek „nejsevernější“. Večer jsme opustili kostel i Longyearbyen a zašli do Mine five (údolí jsou očíslovaná směrem od moře podle uhelných dolů) na pokec s Čechama - studentkou, co si tady dělala PhD., a jejím přítelem, který tady pracoval. Bydleli v miniaturní dřevěné chajdě, něco na způsob aljašských trampů a museli být maximálně soběstační. Měli jen latrínu a svítili si petrolejkou. Večer jsme si uvařili něco k jídlu a jen tak nezávazně jsme mluvili. Téma bylo jak jinak - Špicberky.

Mapa trek Špicberky

Do odletu nám zbývali ještě 3 dny a jelikož jsme trek ukončili dříve, než jsme plánovali, šli jsme na letiště domluvit se s SAS, jestli by nás nenaložili do dřívějšího letadla. To oni striktně odmítli a tak nám nezbylo, nežli se jít ubytovat do kempu, protože jediný hotel v Longyarbyenu, Radisson Blu, byl na míle daleko od našich finančních možností. Kemp je de facto hned u letiště a my jsme tam první den potkali nějakou Češku s dcerou, které tam čekaly na návrat ostatních členů zájezdu. Teď už nevím, jestli to byla Adventura či co, ale paní se po příjezdu na Špicberky zalekla té divočiny a po pár kilometrech to otočila nazpátek a čekala, než ostatní dojdou zpátky z treku. Ten český zájezd měl podobný itinerář jako my, taky asi 100 km za týden, a dorazil do kempu druhý den po nás. Hned jsme se dali do řeči a hlavně jsme si sedli s bavičema skupiny, dvěma kluky z VŠE, co dělali někde na Kladně exekutory, či co. Koupili jsme láhev Jamesona, navařili kotel čaje a trávili noc při denním světle v klubovně kempu. Alkohol není na Špicberkách překvapivě až tak drahý, protože je zbavený veškerých daní. Mezi další specifika patří fakt, že na ostrově se nerodí děti, a když se někdo nachází ve vysokém stupni těhotenství, tak musí odletět na pevninu, aby byl v dosahu lékařů. Taky nás překvapilo, kolik obývá Špicberky Asiatů. Později jsme zjistili, že jde o Thajce, kteří se tam stěhují za prací a exotikousmile. Jak takto klábosíme a popíjíme v kuchyňce v kempu, najednou koukáme, jak venku někdo obchází stany a něco křičí. Nejdřív si myslíme, že je to skupina z cestovky a vůdce je brzo ráno budí, ale najednou vytáhli spícího ze stanu - i ve spacáku a doslova ho nožem vykuchali ven. Peří lítalo všude kolem a my jsme s dalšíma vyrazili obratem ven zjistit, co se děje. Nějací chlapi toho chudáka ze stanu zaklekli a křičeli něco jako polizei, nebo tak něco. Za chvíli se seběhli všichni z kempu a ten druhej týpek vítězoslavně vytáhl ze stanu pušku, která mu byla předtím ukradena. Normálně, jak je tam všude běžné nosit zbraň, tak se to i krade, zřejmě asi pro páchání trestné činnosti. Za chvíli taky přijel zástupce Sysselmanna, aby to zaprotokoloval, uklidili zbytky stanu, dal zloděje do pout a odvezl ho někam asi na služebnu či co. Těm, co ho z toho stanu „vykuchali“, pak dal dejchnout a vzhledem k tomu, že oba aktéři nafoukali přes dvě promile, tak radši okamžitě zmizeli z dohledu.

longyearbyen

Další den byl jenom takový flákací. Přímo v kempu je taková ptačí mini rezervace, takže jsem dost času trávil sledováním ptačích bojů. Bylo to hodně jako z National Geographic, kdy ptáci hlídali svá vejce a nějací jiní na ně dělali nálety. Následné boje za letu ve vzduchu pak připomínali Bitvu o Británii. Taky jsem zjistil, že ten průvodce z Adventury chodil se mnou na geografii do Ostravy, jenom asi o rok výš či níž, nežli to tam ukončil a dal se radši na praxi. Další den dělal výlet s polskými turisty do Barentsburgu a taky k ledovcům, a tak jsem se s ním domluvil, že mi dá nějakou slevu a vyrazím s nimi taky.

kemp Longyearbyen

Ráno jsme si ještě přes 5 vrstev oblečení vzali super odolný oranžový neoprén a vyrazili jsme v počtu asi 8 lidí motorovým nafukovacím člunem. První zastávka byla jen přes Isfjorden - záliv Borebukta s ledovcem Borebreén. Když jsme jeli po hladině, tak i přes několik vrstev oblečení a neoprén bylo stejně pocitových takových mínus 10 stupňů. Po cestě jsme viděli tuleně, papuchalky a údajně i ledního medvěda. Byl ale tak daleko, že moje oko ani foťák ho na břehu nezachytil. Další zastávkou byly nedaleké ruiny, kam jsme se šli projít, a posléze ruská osada Barentsburg. Špicberky totiž mají zvláštní status. Patří sice Norskému království, avšak právo těžby, rybaření a lovu tady ale mají všechny země, které na začátku minulého století podepsaly mezinárodní smlouvu známou jako Špicberská dohoda. A protože Špicberky měly bohaté zásoby černého uhlí, vznikla tady ruská osada. Pro člověka, který v Rusku nebyl, je to návštěva jaksepatří zajímavá. Z dálky vás přivítá hustý černý kouř z komínů ve stylu Vítkovic v době největší slávy. Po vylodění se jde po betonových panelech na náměstí, na které shlíží busta Lenina a nápis – „Наша цель – коммунизм“ – „Náš cíl – komunismus“. Domy okolo jsou dřevěné a chatrné s vzezřením něco mezi Mrazíkem a Živagem. Všechno působí tak nějak šedivě a zanedbaně. Místní horníci také nejsou kdovíjak nadšení. Prý jsou to obyvatelé stepí, kteří v naivní vidině dobrého živobytí opustili svoje krásné panelákové byty a upsali se do konce života existenci v tundře.

komunismus nas cil

Nejdřív jsme se podívali do místní hospody. Slečna prodavačka v zástěře z naprosto umělého materiálu silně připomínala „Ženu za pultem“ a roztočila nám asi 10 piv. Bohužel se dopustila geografické mejlky, protože se nejednalo o zájezd Čechů, ale Poláků, takže jsme si s průvodcem dali každej dvě piva, aby nemusela všechno vylejvat, když Poláci si nic nedaliconfused. Škoda, přišli o zážitek produktu z nejsevernějšího pivovaru na světě - красный медведь – Červený medvěd.

Potom jsme prošli Barentsburg ulicí z panelových bloků až do místní jídelny. Tady asi není co představovat, jen bylo dost bizarní, že na každé stěně byly 2-3 plazmy, kde vysílala ruská obdoba MTV se spoře oděnými zpěvačkami. K jídlu bylo nějaké maso a bramborový salát, který byl plný nefalšované vysokotučné majonézy – to pravé pochutnání zejména pro vegany a žlučníkářesmile. Ale chuťově to bylo dobré. Takové neošizené, něco jako naše jogurty a sýry před 30 lety.

Barentsburg jsme tedy opustili plni zážitků a tím jsme ukončili i putování po Špicberkách. Cesta to byla náročná, zejména na rizika, zimu, chlad, vlhko a připravenost. Přes extrémní drahotu, kterou Norsko evokuje, vlastně není mimo Longyearbyen na Špicberkách ani kde utrácet, a tak jednoho člověka nemusí vyjít 10-ti denní pobyt přes 15 tisíc i s letenkou. Proto si myslím, že není ani nezbytně nutné platit zájezdy s cestovkou, které vyjdou mnohonásobně dráž – taky 190 000 Kč. Zejména, když se dá dohromady dobrá parta.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit