Beast

Cestovat jsem začal v roce 2000. Po střední škole jsem si našel nudnou práci prodejce ve velkoobchodu s uzeninami a za rok vnucování salámů do supermarketů mi hráblo natolik, že jsem dal na hodinu výpověď, prodal žigulíka a vyrazil stopem co nejdál – do Portugalska!

Tato cesta, když na ní tak vzpomínám, byl jeden velký úlet, který vycházel z mé nevybavenosti, samoty a nezkušenosti, na druhou stranu mě nastartoval a naučil mě spoustu věcí, které jsem posléze využíval jak při cestování, tak v „civilním“ životě.

Další cesty následovaly hned po nástupu na geografii v Plzni. Ať už přechod Šumavy, Českého Středohoří, úžasné víkendy v údolí Úterského potoka anebo klasika v okolí Žebráku. Během studií jsem jezdil hlavně stopem, vlakem jen občas a za odměnu. Takhle jsem projel několikrát Chorvatsko a Korsiku, první velká cesta ale proběhla v roce 2004 do USA na Work and Travel. Yellowstone byl úžasné místo nejen na práci, ale hlavně na cestování. Několikrát jsem před nástupem na osmou do práce ještě běžel na některou z okolních třítisícovek za svitu čelovky Pravda, svůj první notebook jsem si koupil až v 27 letech. Taky jsem si koupil ojetého Dodge a procestoval s ním severozápad USA a Britskou Kolumbii.

Rok poté jsem si na cesty vydělal v Oregonu v rybárně a mezi cestou na Nový Zéland jsem si udělal malý stop-over v Čechách, abych odevzdal diplomku.

o nas1

Po vejšce následovala anabáze v Anglii a spousta cest, které jsou z „ostrovů“ výhodné a dostupnější, nežli klasické české destinace. Když jsem se v roce 2010 do Čech vrátil, spoustu z těch míst, kde jsem začínal na čundrech, už si nepamatuju, ale o to větší mám teď motivaci je znovuobjevit a vybavit si je po letech. A to buď s Peťkou, ale také s kamarády anebo s kýmkoli, kdo má podobné motto, a to:

„že i cesta může být cíl“

Když nejsem spořádaný úředník, nejčastěji jsem k vidění v kterékoli krajině, která je alespoň trochu zvlněná. Rád dávám klasické pěší túry, vysokohorskou turistiku, ale i ferraty anebo běžky. Těším se, až přiberu to portfolia vodu a sněžnice.

Na cestování mám nejradši plánování. Lidé se prý dělí na ty, kteří rádi nechávají na cestě prostor nenadálým situacím a na ty, kteří to mají rádi „nalajnovaný“ dopředu. Já patřím k té druhé skupině a plánování cest mám skoro tak rád, jako cestování samotné.

Nesnáším elitářství v životě a ani v cestování. Cestování je ta nejkrásnější činnost, pakliže je provozována z lásky a vnitřní potřeby objevovat. Když lidi cestují pro to, aby „ukázali“ sousedovi, že na to „mají“, nepovažuji je ani za cestovatele. Jo a taky nesnáším Michaelu Fialovou smile

 

Beauty

o nas2

Tak já to vezmu z druhého konce. Píše se rok 2016 a země, které jsem za poslední dobu procestovala…uff…Brazílie, Argentina, Rumunsko, Sardinie, Írán atd. O tomhle jsem si před pár lety mohla nechat jen zdát. Dříve jsem cestovala jen prstem po mapě a nikdy bych si byla bývala nepředstavila, že např. poletím sama ze Sao Paula do Prahy.

Musím tady kápnout božskou. Vždycky jsem byla šprtka, co sedí v první lavici a čeká na svých 5 minut slávy smile Bylo mi 25 let, právě jsem dodělala vejšku v Praze a snila o tom, jak budu úspěšná manažerka v korporátu s vysokým platem, a že mi svět bude ležet u nohou. V tu dobu jsem s cestováním neměla větší zkušenosti a i jízda vlakem na výměnný pobyt v Grazu mi přišla děsivá.

Postupem času mě samota dodala kuráž cestovat. I když nevím, zda se to tak dá nazvat. No, znáte někoho, kdo by zabloudil při cestě Beroun-Koněpruské jeskyně? smile

Teď mě určitě všichni odsoudíte, ale ráda jsem v tu dobu jezdila na takový ty organizovaný zájezdy s cestovkou: Paříž, Barcelona, Azurové pobřeží, Benátky atd. Chtěla jsem prostě někam vyrazit a vzhledem k tomu, že ráda pozoruji lidi kolem sebe, tak tyhle poznávačky byly ideál.

Nerada jsem trávila víkendy v Praze, a protože mám ráda pivo, spoustu krát jsem vyjížděla po celé ČR na pivní slavnosti nebo na prohlídku pivovaru s přáteli. Suma sumárum, když to hodnotím zpětně, můj život byl děsně nudnej. Jsem toho názoru, že svůj osud má člověk někde napsanej, a že věci kolem se nedějou jen tak nahodile. Můj životní mezník je léto roku 2013, kdy jsem se potkala s Milanem.

Pojďte s námi prostřednictvím našeho blogu poznávat místa, která stojí za to navštívit, určitě vás budeme inspirovat, cestování rozšiřuje obzory a věřte mi, že já toho jsem zářným příkladem. Mám ráda takové ty nadšence, co se snaží vymanit ze stereotypu, cestovat co se dá a prostě si užívat život na maximum!


Jo a já nemám ráda koprovku. Fakt smile