Paraguay je nejméně navštěvovanou zemí Jižní Ameriky po Guyaně a Surinamu. My bychom taky neměli extra důvod se zde zastavovat, kdybychom nenašli pohodlný noční přejezd Montevideo – Asunción. Asunción nás přivítal starým a správně chaotickým autobusovým nádražím. Po příjezdu jsme si rovnou koupili jízdenky směr Encarnación na druhý den, obešli pár směnáren, abychom získali nejlepší kurz za paraguayský Guaraní a taxíkem se svezli na hotel. Je pravda, že už jsme po světě viděli hodně vraků, autobusy a taxíky má ale Paraguay srovnatelné snad jenom s Indií.

Naši jednodenní prohlídku hlavního města Asunción jsme začali u Palacio López, který slouží jako sídlo prezidenta a zároveň vlády. Není to kdovíjak výjimečný architektonický skvost, místní ho ještě k tomu natřeli z nám neznámých důvodů na růžovo. Hned za Palacio López protéká řeka Paraguay, která slouží jako líhniště komárů přenášející horečku dengue. Kombinace dlouhých rukávů a 40-ti stupňového horka je obzvlášť příjemná. Pokochali jsme se aspoň výhledem na dost možná fungující vrak říční vojenské lodi, která by v případě útoku ochránila Paraguay asi jako nás naše tři pandury.smile

asuncion

Asunción není zrovna nejbezpečnější město. Některé ulice vypadají nebezpečně už na první pohled a do některých čtvrtí není vstup vůbec doporučován. My jsme takhle dva bloky od sídla prezidenta viděli park, ve kterém byly postaveny zemljanky a z krabic a papundeklů ztlučené chýše. Když jsme to chtěli vyfotit, zastavil nás policajt, abychom nepřecházeli ulici na druhou stranu, protože by to bylo nebezpečné. Fotit to ale o 5 metrů dál z protějšího chodníku už prý bezpečné bylo. I taková je Paraguay.smile

V průvodci je přímo vyznačená trasa, kudy se dá Asunción projít. Není dlouhá, lze na ní ale vidět všechny hlavní pamětihodnosti a neriskovat přitom, že člověk zabloudí, kam nemá. Hlavní Catedrala de Asunción je sice pěkná, svojí velikostí bychom jí ale spíše zařadili do našeho okresního města anebo větší vesnice. Dům Nezávislosti (Casa de la Independencia) je jeden z nejstarších v Asunciónu a pochází z koloniálních dob. Paraguay zde vyhlásila nezávislost a i vzhledem k architektuře stojí za to navštívit. V Lido Baru přímo naproti Panteon de los Heroés jsme si dali pivko a něco k snědku, protože chůze v tom horku byla opravdu nesnesitelná.

panteon de los heroes

Pomalou procházkou jsme se loudali směrem k Plaza Uruguaya, čtyřicetistupňové horko nás ale stejně donutilo se ochladit skleničkou ledového piva v literární kavárně. Jídlo tam ale nevařili, takže jsme se rozhodli rozšoupnout a navštívit údajně nejlepší místo v Asunciónu na steaky –Lo de Osvaldo. Když už jsme ochutnali argentinský a uruguayský steaky, tak ať můžeme porovnávat.smile Steaky zde grilovali skvělé, pivko bylo ledové a místní číšňík znal i nějaký český fotbalisty. Pak už jsme jen došli na hotel, na kterém jsme byli ubytováni - Asunción palace a utěsnili okna před dorážejícími komáry.

Druhý den byl celý ve znamení přesunu. Hned ráno jsme nasedli na autobus směr Encarnación a stařičkým busem s nepohodlnýma sedačkama nám trvalo těch 365 km asi 8 hodinsad Když jsme dojeli do města, koupili jsme si nejdřív něco k pití a vydali se hledat ubytování. V prvním ubytku měli plno, v druhém měli plno, a když nás odmítli i v třetím, začalo nám být divné, že bychom v takové díře nic nenašli. Byli jsme nakonec rádi, když jsme se ubytovali v né moc pěkném hotelu na pokoji bez oken a s úchylně vypadajícím, německy mluvícím majitelemcry Encarnación byl totiž toho dne místem konání karnevalu a tak sem přijelo hodně lidí z okolí a hodně účinkujících. My jsme si tu možnost taky nenechali ujít a po odpočinku na pokoji jsme vyrazili večer v 10 zapařit. Taxikář nás vyhodil za pár guaraní nedaleko vstupu. Oficiální prodej lístků zde ale nefungoval, takže jsme byli nuceni koupit si ho od někoho z ulice a místo VIP vstupenek jsme dostali nakonec takový divný místo. Výhled byl ale parádní.

karneval encarnacion

Encarnación je místem konání největšího karnevalu v Paraguayi. Nachází se zde sambodrom podobný tomu co je v Riu a leží u břehů řeky Paraná. V něm projíždějí alegorické vozy jednotlivých škol samby, na kterých tančí spoře oděné tanečnice. Ty potom tancují i v průvodu před a za tímto vozem a následují hlavního tanečníka či tanečnici, kteří průvod vedou v čele. Lámali jsme si hlavu, odkud se vnadné tanečnice rekrutují, protože v publiku i na ulici člověk nezahlédl ani poloviční krasavice. Paraguay má největší podíl mesticů na populaci, udává se 95 procent. Ženy jsou tak většinou spíše podsadité se zřetelnými indiánskými rysy a barvou kůže. Dlouhonohost a štíhlý pas jim geneticky nebyly do vínku dány, většina z nich má postavy zdeformovány i nevhodnou stravou a absencí zdravého životního stylu. Kult oplácanosti v Latinské americe je nenutí na sobě pracovat, a tak mimořadný výskyt krásek na karnevalu nám byl opravdu záhadou. Leda, že by to byli přeoperovaní chlapi.laugh

tanecnice

My jsme dopili pár pivek jménem Brahma a pomalu se chystali spát. Průvod sice pokračoval do ranních hodin,my jsme měli ale v plánu navštívit hned po ránu další místa a byla by škoda spát do poledne. I když jsme později navštívili karneval v Riu, ten v Paraguayi byl ale specifický. Není tak masový a hlavně komerční. Z celkového počtu třeba 40 000 diváků tam bylo jen málo evropských turistů. Ceny nebyly tak přemrštěné a i když nebyl tak monumentální, pro laika měl stejně punc velkoleposti. K tanečnicím byl člověk také mnohem blíž, takže si mohl lépe prohlédnout ... kostýmy.lol

Ráno jsme vyjeli busem do vesnice Trinidad. Odtud jsou dostupné dvě hlavní pamětihodnosti, které jsou mj. zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Z vesnice Trinidad jsou nejlépe dostupné taxíkem, který vás zaveze na obě z nich, počká a není ani moc drahý. Pěšky by to bylo moc daleko a busy jezdí nepravidelně, takže by člověk byl odkázaný na celodenní čekání kvůli pár kilometrům. My jsme jako první navštívili bývalou jezuistickou misii Jesús. Tu zde založili Jezuité v době kolonizace začátkem 17. Století. Na rozdíl od jiných míst v Jižní Americe se snažili kolonizovat Paraguay nenásilnou formou a tak domorodcům ponechali všechny zvyky kromě mnohoženství a kanibalismu. Výsledkem byla synergie, která fungovala, a tak domorodí indiáni dodržovali určitý křesťanský řád bez toho, aniž by byli příliš svázáni konvencemi, na které nebyli zvyklí. Misie prosperovali a patřili k nejvyspělejším v celé Jižní Americe. To se ale stalo trnem v oku evropskému „katolickému ústředí“, které velmi nerado vidělo, jak místní „barbaři“ mohou prosperovat bez dogmatického dodržování Bible. Poté, co byli Jezuité vypovězeni španělským králem Karlem III., misie začaly upadat až zchátraly do dnešní podoby. Přesto se ale jedná o jedny z nejvíc dochovaných jezuitských misií v Jižní Americe.

ruiny trinidad

Druhou zastávkou byly ruiny jezuitské misie Trinidad. Ty jsou podobné misii Jésus a představují zbytky chrámů, modliteben, přilehlých prostor a ubikací. Mezi nimi je krásný trávník a sem tam prastarý strom, nabízející azyl před na troud spalujícím sluncem. Mezi ruinama je možné chodit samostatně a bez průvodce. My jsme zde potkali nějaké Korejce, kteří na kole objížděli svět. Přeturistováno tu ale rozhodně není.

Po obědě v blízké restauraci jsme si počkali na autobus a za pár hodin přejeli do města, které má v Paraguayi nejhorší pověst – Ciudad del Este. Jedná se o místo, které je živé zejména z pašování zboží do Brazílie přes známý most Přátelství. Proto se tu ani nedoporučuje dlouho zůstávat, ztratili se tu totiž i nějací turisté. Bylo asi 5 odpoledne a naším cílem bylo dostat se přes řeku Paraná do brazilského Foz de Iguacu, které je sice 3x dražší, zato má ale lepší reputaci. V Ciudad del Este jsme vystoupili na autobusáku, nechali se odvézt taxíkem přímo k „la frontera“ a po cestě udělali jen jednu fotku slumu, kterému bylo radno se radši vyhnout.

ciudad del este

Na mostě Přátelství, přes který normálně proudí masy lidí obtěžkaných kontrabandem, bylo v neděli prázdno. Celník, který nám dal výstupní razítko do pasu to zdůvodnil tím, že v neděli se tady nepracuje. smile A dál si prohlížel porno na telefonu.smile