Dachstein je jedna z nejdostupnějších hor s vysokohorským terénem, která je vzdálená od Prahy jen pár hodin jízdy. Proto zde také pořádají ledovcové kurzy mnohé cestovky a jeho výstup je povinností pro každého horala. V našem nabitém programu přišel Dachstein na řadu jeden červencový víkend roku 2014 a vydali jsme se na něj s Danem a Petrem. Auto jsme pohodlně zaparkovali u Gosausee, kam jsme v sobotu někdy kolem poledního dojeli. Cesta vede nejprve ledovcovým údolím, podél jezera Vorderer Gosausee až k výše položenému Hinterer Gosausee. Sem je to asi 6 km a 500 metrů převýšení. Cítil jsem se skvěle, navíc jsem nahoru šel jen s minimální zátěží v podobě ledovcového setu a vložky do spacáku, takže jsem tady klukům utekl a s úžasně lehkým pocitem se dal do „úniku“. A to přesto, že od horního jezera začíná strmé stoupání, které čítá převýšení dalších 1000 výškových metrů!

od adamekhutte

Po cestě jsem potkal nějakou českou trojici ve věku našich rodičů. První dva jsem docela rychle předehnal, ale tu třetí paní ne a ne dohnat. Jak mě cítila za zády tak se nenechala předejít a uháněli jsme spolu jak o závod až na Adamekhütte bez jediné přestávky. Když přišli kluci asi za hodinu nahoru, měli jsme spolu už druhé pivosmile Trochu remcali, že jsem je nechal ve stoupání, ale vzhledem k tomu, že akorát přišla průtrž mračen, byli jsme všichni rádi, že se můžeme schovat vevnitř. Ubytovali jsme se klasicky na Matrazenlageru a pozdravili české servírky. Nebyly pěkné ani příjemné, takže jsme zodpovědně ulehli, abychom ráno zahájili útok na vrchol.

Brzy ráno po svítání jsme se navázali a začali jsme postup po ledovci. Trochu jsme si cestou zašli, takže nás brzy předešlo jiné lanové družstvo. Přesto ale cesta do sedla pod Dachstein probíhala jednoduše, takže jsme tam za 2,5 hodiny byli. Tady jsme do sebe dostali něco sladkého, odvázali se a nechali si jen ferratové sety na finální sekci po skalnatém hřebeni. Odsud je to na vrchol 250 výškových metrů a my jsme to šli šnečím tempem přesně hodinu. Ani jsme se nenavazovali, protože to jen zbytečně zdržuje a trasa až na výjimky nebyla exponovaná. Bylo 9 hodin ráno a pod náporem turistů se to tady začalo nepříjemně štosovat. Byli jsme tedy rádi, že jsme místo stání ve frontě došli v pohodě na vrchol ve výšce 2 995 m.n.m. a mohli se kochat výhledy. Já jsem si pro jistotu ty dva metry vylezl ještě na vrcholový kříž, abych po delší době okusil vzduch ve třech tisících.smile

vrcholovka

Z vrcholu jsou krásné výhledy, které by člověk ostatně od takto populární hory očekával. Na jednu stranu byl výhled na Adamekhütte odkud jsme vyšli, na stranu druhou panoramatická restaurace s proskleným chodníkem a přímo pod námi více než kilometr hluboká jižní stěna Dachsteinu.

Cesta dolů by ubíhala bezproblémově, kdybych se byl býval namazal krémem. K Adamekhütte je to sice jen něco přes hodinu, na tom poledním slunci, umocněném odrazem od sněhu, jsem se ale spálil jako nikdy předtím ani potom. Nejlepší pak byly jízlivé komentáře kolegyň z práce, které byly nejvýše na Řípu.smile

Po cestě jsme potkali ještě nějaké Češky, ale spíš jsem kluky hnal dolů, protože nás čekala ještě nedělní cesta zpátky do Čech. Dole v Gosaussee jsme se ještě „na Adama“ vykoupali a nechali se lechtat (na prstech smile )těma miniaturníma rybičkama, co okusují starou kůži. Když jsme dojeli do Prahy, bylo 8 večer a my za sebou měli parádní výstup na Dachstein a relaxační víkend.

sestup

Pro velký úspěch jsem se tam tedy za 14 dní vydal znovu, tentokráte na ferraty. Tou první byla soutěska Postalmklamm, která má ve své základní trase obtížnost „C“. Začíná se visutým mostem ve výšce asi 20 metrů, aby cesta následovala úzkou soutěskou v téže výši. Na některých místech je soutěska úzká jen metr či dva, někde i metrů deset. Několikrát se trasa přejde na jednu či druhou stranu po lanech. Je to chvílemi nicméně docela hnusný pocit, a když už se tam člověk vydá, těžko se pak lze vrátit zpátky. Na konci tohoto úzkého kaňonu s potokem na jeho dně je lehce převislá stěna s obtížností „D“. Sem šel už jen David a my všichni ostatní jsme to docela s úlevou obešli lesem. Když jsme pak seshora koukali, odkud David vyšplhal, vypadalo to, jako by vylezl po vnějšku na panelák.smile

ferrata Milan

Večer jsme šli za odměnu zapařit do centra. V Hallstattu byly akorát nějaké pivní slavnosti, takže přímo na náměstí stály lavice se stoly a Němky v krojích nosily pivko. Byl obzvlášť teplý letní večer a my jsme tam jen tak chodili bosí a užívali si letního večera. A to jsem tam ještě potkal kamarádku z Prahy.

Následující den jsme se vydali ke starému známému Gosausee, abychom vyzkoušeli populární Intersport ferratu vedoucí na Donnerkogel. Od parkoviště si jde zkrátit cestu lanovkou na Gablonzer Hutte, aby se člověk neuhnal ještě předtím, než se vůbec dostane k nástupu. U této ferraty je takový těžší začátek, postupně se ale vyklube v krásnou záležitost s ještě hezčími výhledy. Je hodnocená jako C/D a je opravdu zábavná. My jsme trochu podcenili logistiku a nevzali si s sebou pití. Poté pivní smršti v Hallstattu předchozí večer jsme měli vyschlo v puse a k tomu ještě dvě hodiny na poledním sluníčku při fyzické aktivitě a byli jsme úplně vysušení na troud. Proto jsme byli docela rádi, že jsme se z té výhně dostali na vrchol a spíš než exponované úseky nás vytrénovala naše chyba s pitím. Když jsme sešli zpátky na Gablonzer Hütte, vypil jsem tam asi 4 půllitry radlera.smile

Dole jsme si dali ještě ferratu přímo u Gosausee. To už byla jen taková nadstavba, protože cesta vede nejprve nad hladinou v asi dvoumetrové výšce. Mně se tam strašně špatně šlo, protože lano bylo nízko i na normálně vzrostlého člověka, natož na mě. Zhruba po půlce, tedy v místě, kde vede žebřík od hladiny jezera přes turistickou cestu nahoru na skály, jsem to tedy vzdal a na úsek, kudy vede trasa po ocelovém laně ve výšce asi 8 metrů, jsem už jen koukal z pohodlí pevné půdy pod nohama.

od gablonzer hutte

Další večer už jsme byli o poznání krotší. Já jsem totiž předchozí noc skočil do Hallstattského jezera i s iPhonem, takže jsem měl trochu morální kocovinu a taky nás vytrénovala dehydratace z ferraty na Donnerkogel. Poslechli jsme si tedy na benzínce místní junáky v Lederhosen Goiserer Wind, dali si pár Radlerů a šli do stanu.

Na náš poslední den jsme si nechali ferratu přímo nad Hallstattem – Echernwand. Nástup na ní vede lesem přímo z Hallstattu. Cesta je smíšená, chvíli lesem a chvíli se odkrývají nádherné výhledy na jezero. „Highlight“ je pak obrácený žebřík, po kterém se stoupá do prostoru od skály, tedy do vzduchoprázdna. To je opravdová lahůdka, i když loni dostal právě na tomhle žebříku klepačku nějaký Čech a nemohl nahoru ani dolů (více zde). smile

Když se vyleze asi po hodině, hodině a půl až nahoru, dostane se člověk k solným dolům, kam vede i lanovka. Je zde i restaurace a hlavně krásné vyhlídka Welterbe-Blick. Chvíli jsme se tady kochali, fotili se jak na přídi Titaniku a pak v pohodě sešli asfaltovou cestou zpátky do Hallstattu.

u jezera

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit