Letošní výlet do Karwendel Gebirge začal zjištěním, že ceny ubytování v Tyrolsku jsou někde jinde, než jsme si naivně mysleli. Flixbusem jsme sice docela levně dojeli do Innsbrucku, tam jsme se ale ubytovali v hodně průměrný záležitosti za nadprůměrný budget. Následující ráno jsme pěšky došli na nádraží, abychom se přesunuli zpátky k hranicím s Německem. Do obce, odkud náš přechod začínal – do Scharnitzu. Cesta začínala u místního „íčka“, kde nám ochotná paní ještě jednou potvrdila, že winterraum na Karwendelhaus bude otevřený. Stoupali jsme strmě lesem nahoru až k poutnímu místu zvané Pürzlkapelle a nás, nepoznamenané letním tréninkem v horách, brzy předběhlo několik pejskařů na procházcesmile

Úzký lesní chodník se za kaplí napojuje na štěrkovou cestu, která vede podél potoku Karwendelbach celým údolím až na Karwendelhaus. Tato cesta, značená jako Via Alpina, slouží také jako trasa pro horská kola, jejichž milovníci si zde přijdou na své. Nám se počasí při posledním říjnovém víkendu povedlo, a tak na sluníčku bylo hodně přes 10 stupňů i v 1200 m.n.m. Ve stínu už to bylo horší, obzvlášť když údolím začal dout mírný větřík, který urychlil naší zastávku na oběd v podobě konzumace Křemešníku na rekordně krátkou dobu, abychom u toho nezmrzli. Pastvou pro oko ale bylo magické místo lehce mimo trasu – Karwendelsteg, což byl hybrid mezi vodopády a peřejemi, u kterého jsme se pokochali a odlovili kešku.

z scharnitz

Výstup pokračoval lehce do kopce po příjemném šotolinovém povrchu asi dalších 10 km až do místa, ze kterého byla vidět chata Karwendelhaus, místo našeho dnešního noclehu. Těch 400 výškových metrů převýšení jsme nechutně vyfuněli, až nám z toho bylo trapně, jak moc z formy jsme. Nahoru k chatě jsme došli po šesti hodinách a v ten samý čas tam dorazili další dva Češi, kteří vyšli dvě hodiny po nás.confused Ubytovali jsme se v samostatné budově, která sloužila jako winterraum. Zatopili jsme si v kamnech, ze skály po kapkách nasbírali vodu alespoň do jedné PETky a uvařili si čaj. Chata to byla úžasná a na povídání při praskání hořícího dřeva s náhodnými spolucestovateli budeme ještě dlouho vzpomínat.

petka na karwendelhaus

Chata Karwendelhaus se nachází na skalním výstupku pod horou Hochalmkreuz a sedí tam tak majestátně, že nám vlastně připadala jako jedna z nejhezčích, na kterých jsme spali. Ráno jsme se rozumně vykopali a celí rozlámaní z předchozího nenáročného dne ocenili fakt, že dnes nás čekalo jen 13 km a 800 metrů převýšení. Široká cesta postupně klesá do dalšího z údolí, a čím níže jsme sestupovalii, tím více naším očím lahodili všechny barvy, kterými místní listnáče oplývají. Vychytali jsme asi ten nejlepší čas pro kochání se podzimní přírodou a paleta odstínů zahrnovala spektrum od zlatě žluté, přes okrově červenou až po sytě hnědou. Samozřejmě, že v těch vyšších polohách už byly stromy zcela opadané a v těch nejvyšších už ani žádné nerostly. My jsme se na jednom místě rozhodli zkrátit si cestu a ušetřit si tak asi 100 výškových metrů. Při výstupu k zavřené chatě Falkenhütte jsme měli kolem tak krásné výhledy, že jsme dávali přestávky asi každých 100 metrů, abychom se touhle báječnou podzimní atmosférou dostatečně pokochali. V sedle u chaty jsme si udělali k obědu krupicovou kaši se sušeným ananasem a meruňkama a hned nám vjela „síla do žil“. smile

slunecné salas

V této fázi byl terén a krajina asi nejhezčí. Pohybovali jsme se na suti a kamenech okolo 1800 m.n.m., kolem nás se trousili skupinky turistů v kožených pumpkách a užívali si výjimečně pěkného podzimního počasí. My jsme zanechali nejvyšší horu celé Karwendel gruppe – Birkkarspitze - za zády a i přes krátký program jsme ocenili, že nám zbývá už jen sestup do Engalmu. To je vlastně taková samota, která se nachází v jednom z hlubokých údolí rozprostírajících se kolmo na hřeben v severo-jižním směru. Je zde několik dřevěných staveb, které ale pod slupkou původního zevnějšku skrývají moderní a luxusní vybavení. Toto údolí, ačkoli geograficky spadá pod Rakousko, má jedinou spojnici se světem na sever do Německa, a tudíž tu o německé „espézetky“ není nouze. Nouze není ani o přemrštěné ceny, a tak jsme za nepatrných 60 Euro dostali jen miniaturní pokojík bez oken v podkroví se společnýma sprchama na chodběredface

Vzhledem k absenci konkurence, k naší únavě a ke kupní síle bavorských turistů jsme ani neprotestovali, užili si teplou sprchu a než nám topení vytopilo pokoj na maximum, našli azyl u slovenského číšníka a láhve Neuburského.

engalm

Ráno po vynikající snídani nás čekal strmý začátek. Poslední den našeho přechodu začínal krpálem 900 výškových metrů nahoru, pak trochu nahoru, dolu ve vysokohorském terénu a posléze kolena ubíjejících 1500 metrů dolů. Nevím, čím to bylo. Možná jsme se během předchozích dvou dnů dostali do formy. Možná zapůsobil doping ve formě bílého vína, možná jsme se jenom dostali do toho správného tempa, nicméně ten krpál nám trval udávaných 2,5 hodiny a i s krosnou na zádech jsme ještě cítili dost energie. To už jsme vystoupali z 1 200 m.n.m. na 1970 m.n.m. až k Lamsenjochhütte, což je další z místních chat na překrásném místě. Kdo má rád ferraty, představuje pro něj ideální základnu pro dobývání okolních vrcholů i strmých skal. Byla zavřená, nicméně je zde také winterraum, který lze i po sezóně využít. Platí se zde 15 Euro za noc a poplatek je stejný pro členy i nečleny Alpenvereinu. Taky jsou zde basy piva, takže kdo má žízeň, může jí hasit vychlazeným Zillertallerem a posléze poctivě hodit do kasičky obnos odpovídající vypitých kousků. To všechno založené absolutně na důvěře... Těžko uvěřitelné.

lamsenjochutte

Toto místo je posazené do vysokohorského terénu a všude kolem jsou už jen kameny a suť. My jsme Lamsenjochhütte opustili a vydali se na sestup směrem do městečka Schwaz. Ačkoli se jednalo o 1500 výškových metrů dolu, šlo o jeden z nejšetrnějších sestupů, jaký jsme kdy absolvovali. Cesta je široká s poměrně neklouzavým povrchem a hlavně mírná, takže odpadá velké namáhání kolenou. Sklon je opravdu nějakých 150 metrů na kilometr, takže se jedná o pozvolný a tudíž nenamáhavý sestup, který se jen tak nevidí. Cesta se nejprve klikatí ve vysokohorském pásmu, aby po kilometru či dvou sestoupila do horského pásma. Jak se údolí rozšiřuje, objevuje se čím dál více stromů, které byly v tomto období nádherně zabarveny do všech barev. My jsme si dali v půlce sestupu oběd v podobě tradiční krupicové kaše a stále celkem neopotřebováni pokračovali dál. A to jsme měli v nohou v tento moment už 1000 metrů nahoru a dalších1000 metrů dolu. Cesta vede poměrně jednoduše až dolů do údolí, do města Schwaz, které jsme si už předem vyhlédli jako finální destinaci našeho výletu. Odtud jede vlak a ten nám jak na potvoru ujel. Teda ujel. Přišli jsme na perón a jedna cestující, které jsme se zeptali, nám řekla, že jízdenky se ve vlaku neprodávají a musíme si je koupit v automatu v nádražní hale. Nechali jsme tedy vlak ujet a šli si ho poctivě koupit, abychom pak v dalším spoji, co jel za hodinu, zjistili, že ve vlaku stejně není průvodčí.rolleyes

V Innsbrucku už jsme jen skočili na kafčo, prošli se trochu po Maria-Theresien Strasse a pomalu se vydali Flixbusem přes Mnichov do Prahy. Každopádně v nás zůstal úžasný pocit z prodlouženého víkendu, který jsme aktivně strávili na úžasných místech a ještě k tomu v barvách, které nás budou hřát a těšit ještě hodně dlouho.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit