Tuhle alpskou klasiku jsem plánoval dlouho – výstup na Grossvenediger (3 666 m.n.m.) a výstup na Grossglockner (3 798 m.n.m.), tedy na čtvrtou a první nejvyšší horu Rakouska. Bylo 2. července 2011 a jako správní horalové jsme nechtěli strávit „Husa“ na sídlišti. První prekérka nastala, když jsem na parkovišti na Lukách zabodl ze srandy cepín do trávníku a až někde u Plzně si vzpomněl, že jsem ho zapomněl vytáhnout.smile Další problém přišel někde za Stříbrem, když Davidovi začalo divně cukat ve Fabii smile Nezbylo nám, než poprosit jeho rodiče, aby nám dovezli auto jejich, které by nás spolehlivě dovezlo až pod Grossvenediger a zpátky. Víkend přeci rušit nebudeme, že?

Autem jsme dojeli až do obce Hinterbichl, kde jsme museli zaparkovat a do vyšších poloh se nechat dovézt „shuttlem“, který zde hromadně turisty vyváží. Když nás tento tzv. „Venediger taxi“ vyhodil na parkoviště pod Johannishütte, bylo už půl páté odpoledne. Protože bylo ale dlouho světlo a na horskou chatu Defreggerhaus to bylo jen 6 km (ale 1000 metrů převýšení), měli jsme ještě dostatek času na výstup. Až k Johannishütte vede prašná cesta vhodná i pro auta. Dále už se chodník strměji zvedá a vede přes alpské pastviny. Až kousek pod Defreggerhaus začíná jen kamenitý vysokohorský terén. Po cestě jsme se fotili se svišti, kteří jsou zde výjimečně ochočeni a loudiví. Nám už v tenhle moment začalo šero, umocněné mraky a pozdní hodinou, takže jsme na chatu došli akorát tak včas. Ubytovali jsme se na společném pokoji a načerno si uvařili na pokoji polévku. smile

defreggerhaus

Ráno jsme opustili Defreggerhaus jako jedni z prvních. Cesta vede nejprve po malém hřebínku přímo nahoru, aby zhruba po sto padesáti výškových metrech začal ledovec. Než jsme si nasadili mačky, předešli nás asi dvě lanová družstva, ale aspoň nám pořádně vyšlapali cestu. Grossvenediger odsud stále ještě není vidět. Cesta traverzuje po úpatí Rainerhornu do sedla, odkud teprve bude vrchol čtvrté nejvyšší rakouské hory zřetelný. Navázali jsme se hned na začátku a postupovali spíše pomalým tempem. Čím blíže jsme se dosahovali výšky 3 500 metrů nad mořem, tím se naše tempo zpomalovalo. Dokonce nás po cestě předběhla další skupina, což by ale tak nevadilo, jako to, že nám byla dost zima. V sedle padly mraky a nebylo vůbec, ale vůbec nic vidět. V sedle Rainertörl se nachází zvon, který ve větru zvoní a usnadňuje tak orientaci při chabé viditelnosti. Jedná se opravdu o orientačně náročnou pasáž, kde je reálné se ztratit či spadnout do trhliny. Těsně pod vrcholem, na závěrečném hřebínku se od východu napojuje další cesta. Po ní se těsně před nás zařadili nějací Češi, což jsme „ocenili“ zejména v momentě, když se jeden z nich seknul a bál se jít vpřed i vzad. Ta finální sekce je totiž lehce exponovaná a připomíná kozí hřbet s ostrými svahy po obou stranách hřebene.

Z chaty Defreggerhaus nám to na Grossvenediger trvalo 3 a půl hodiny. Viditelnost byla jen asi 3 metry a pocitově asi mínus deset. Takže to byl takový hezký letní „trečík“smile Udělali jsme si fotky u zledovatělého kříže na vrcholu a radši přenechali místo dalším. Před námi akorát započala sestup jedna skupina, a protože sníh zakrýval stopy během pár minut, nechtěli jsme riskovat bloudění a vyrazili za nimi. Asi v půlce kopce dolů jsme narazili na trhlinu, jejíž velikost byla ohromující. Mohla být třeba 8 metrů široká a na její dno ani nešlo dohlédnout. Pokračovala směrem, přes který vedla naše cesta dolů. Byl to opravdu hnusný pocit, už i s ohledem na to, že jsme přes ní už museli vystoupat nahoru. Myslím, že to byla právě ta trhlina, na které zemřel v roce 2012 ten slovenský horolezec i jeho záchranář. (více zde ).

grossvenediger

Ještě tentýž den jsme sešli dolů do Prägratenu, kde je naprosto dokonalý kemp mezi alpskými velikány. Rozbili jsme stany, dali sprchu a večer strávili u ohně. Takhle s odstupem pár let mi připadá až neuvěřitelné, že to není až tak dávno, co jsme byli schopni jeden den vylézt docela vysokou horu, večer to oslavili s flaškou tuzemáku, přespat ve stanu a další den se vydat na výstup na Grossglockner. Holt čas nezastavíšwink

Z kempu v Prägratenu jsme se po cestě museli stavit pro cepín. Ten zapomenutý se ještě asi válel na parkovišti v Praze a já jsem si na Grossglockner už bez něj netroufal. Naštěstí jsme po cestě nějaký koupili, takže po ranní koupeli v dravé alpské bystřině nadešel čas se přesunout do výchozího bodu pro výstup na Grossglockner – parkoviště u Lucknerhaus.

grossglockner

Výhled na Grossglockner je už od výchozího parkoviště impozantní. To nám dodalo motivaci, a i když jsme byli utahaní po předchozím výstupu, těch skoro 1000 výškových metrů na Stüdlhütte jsme motivovaně vyběhli. Cesta je to prvotřídní a i těm, kteří nemají ambici do dotáhnout až na samotný Grossglockner, doporučuji se sem někdy podívat. Na rozdíl od Rakušanů večeřících na chatě jsme povečeřeli venku olejovky a ulehli k zaslouženému odpočinku na Matrazenlageru. Trochu smůla, že podobně očistný pocit ze spánku neměl zbytek místnosti, který na mě celou noc mlaskal, abych nechrápal. Já jsem se ale vyspal fajn, páč jsem měl špunty do uší.lol

studlhutte

Ráno při nástupu byla znovu zima jak v ruským filmu. Někde nalevo od nás začínal hřebínek s trasou nazvanou Stüdlgrat. Před námi se rozprostíral ledovec, jehož horní část končila ferratou a ostrým výšvihem až k chatě Erzherzog Johann Hütte. Žádné trhliny jsme neviděli, přesto jsme šli učebnicově navázáni. Pořád se nám nedařilo dostat se do tempa, takže k chatě Erzherzog Johann nám to trvalo přes 2 hodiny. Přesto ale byla cesta krásná. Na chatě jsme se se rozdělili a vrcholový pokus už jsme dali bez Davida s Evkou, kteří byli tak hodní a půjčili nám lano.

Nejprve se od chaty stoupá na sněhové pole, po kterém se zig-zagy dojde do nějakých 3 500 m.n.m. Odsud následuje strmý výstup komínem dalších 200-250 výškových metrů i při sklonu 45 stupňů. Nic pro lidi se závratí. Když se dojde na hřeben pod Kleinglockner (3 770 m.n.m), začnou v pravidelných intervalech jistící tyče. Na nich je možné se jistit lanem, protože srázy na obou dvou stranách končí někde stovky metrů pod hřebenem. Hřebenovka, z velké části pokrytá sněhem je extrémně úzká a do toho si Rakušáci neberou žádné servítky a předbíhají kolem a i v opačném směru. Zde je jištění absolutně nezbytné a i když někteří šli nejištěni, riziko, že do Vás někdo strčí a sletíte dolů, bych nepodstupoval. Poté, co se vyleze na hřebínek, už žádné velké stoupání nečeká. Nejprve se dosáhne menší z vrcholů – Kleinglockner, po kterém následuje sestup do úzkého „můstku“, který slouží jako „bottleneck“ – tedy místo, kde se srocují lidé čekající na ostatní, než uvolní cestu. Zespoda také ústí známá Pallaviciniho trasa. Překonání tohoto ostrého úseku je už poslední překážkou a mixovým terénem je to odsud jen 15 minut na vrchol nejvyšší hory celého Rakouska!

grossglockner 2

Nahoře nebylo moc kam se upíchnout. Kromě kříže zde sedělo dalších pár turistů a jinak padaly srázy hluboko dolů. Také začalo být oblačno a tak jsme se místo dalekých výhledů museli spokojit s vrcholovkou v mracích. Snědli jsme tedy zásoby sladkostí na energii a zahájili sestup, abychom fest vyčerpaní dorazili k večeru zpátky na Stüdlhütte. Zde na nás čekali David s Evkou a druhý den ráno jsme se vrátili do Čech s dvěma úspěšnými výstupy na Grossvenediger a Grossglockner v kapse. Dá se to zvládnout s cestou i za 5 dní.

grossglockner 3