Přechod hranice u Nieuw Nickerie byl hodně zajímavý. Jen co loď přirazila ke břehu, lidi se překotně hrnuli k budově celnice, podrážejíce si přitom nohy a šťouchajíce se lokty. Do fronty s ležérně působícími imigračními úředníky jsme dorazili asi jako dvacátí z dvou set lidí, a jelikož guyanskou výstupní kontrolu jsme již měli za sebou, čekala nás kontrola vstupní. Fronta se vinula mezi zábradlím a vytvářela tak hada jako u nás na letištích. Netrvalo dlouho a prodral se přes nás první člověk. Beze slova prostě předběhl asi 100 lidí. Stoupnul si na začátek fronty a najednou z úplného konce za ním rozrážely davy tlusté černošky v barevných sukních s výkřiky: „we are a group, we are a group“. Maje na zádech krosny, zastoupili jsme jim cestu, ale byly tak vytrvalé, že Peťce s Honzou přelezly přes hlavu a mě podlezly mezi nohamasmile Milujeme ten pocit, kdy v pomalu ubíhající frontě se z čísla 25 stanete najednou pořadové číslo 35sick Tady to je ale běžné a největší fór je, že dodávky před celnicí, které vyrážejí na Paramaribo, stejně nevyjedou, dokud není celá celnice odbavená.smile

Asi za hodinu a půl stání ve 40ti stupních jsme také dostali vstupní razítko. Peťka teda musela podstoupit docela nepříjemný výslech ohledně inzulinového pera, to ale už k rozvojovým zemím, jako je Surinam, patří. Venku nás hned odchytl řidič a nasměroval nás do jedné z dodávek mířících na Paramaribo. Cesta po prázdných silnicích ubíhala rychle i díky absolutní ignoraci dopravních značek omezujících rychlost a za tři hodiny jsme tak byli v hlavním městě. Po cestě jsme se ještě stavili na benzínce pro něco k snědku, kde, stojíc u kasy najednou přišla obézní matka rodu, odstrčila nás a jala se objednávat její oblíbený fast food. Na její omluvu - byla oproti nám opravdu dvojnásobná, tak si nás možná nevšimla.tongue

Protože jsme navštívili Surinam v období, kdy želvy kladou vejce na místních plážích, jen tak jsme se zeptali řidiče, zdali neví, s jakou agenturou se na tuto úžasnou událost podívat. Stačil jeden telefonát, rychlé rozhodnutí a za chvíli jsme stáli u mola s lodí mířící na odlehlé pláže Matapica. Občas je prostě skvělé nechat věci náhodě! Na člunu už byla parta mladých holandských studentů, kteří navštěvují Surinam kvůli škole i na stáže. Za výlet na jednu noc jsme zaplatili 40 Euro a v ceně bylo jídlo, doprava, přespání v takové stodole na kůlech a hlavně průvodce, který věděl co a jak. Taky nás napadlo, jestli by bylo možné tuto atrakci navštívit bez agentury, po návratu jsme ale tuto myšlenku zavrhli. Zaprvé bychom absolutně nevěděli kam jít. Surinam není ta ze zemí, kde budete mít ukazatele na každém rohu. Zadruhé bychom ani nevěděli, že čelovkami se želvy vlastně vyplaší a žádné bychom neviděli, no a za třetí jsme ani netušili, že focením s bleskem můžou želvy oslepnout, proto je nutné na ně posvítit červeným světlem a potom je vyfotit bez blesku. Výsledek pak vypadá asi takto.

kareta

Z přístavu Leonsberg jsme lodí pluli nejprve po řece Suriname k soutoku s Commewijne a posléze až k její deltě do Atlantiku. Ten tady od Guyany přes Surinam až po Francouzskou Guyanu nemá modrou, ale šedivě-hnědou barvu, způsobenou, dle některých, sedimenty z delty Orinoka ve Venezuele. Na širém moři jsme odbočili směrem na východ, kde jsme jeli asi další hodinu. Celá oblast je nepřístupná a porostlá mangrovy, což přístup bez agentury ještě víc stěžuje. Aspoň to ale není taková masovka. Z člunu jsme vytáhli proviant a krosny a naložili je na auto, které na této dlouhé pláži měli průvodci předpřipravené. Vypadalo trochu jako z Mad Maxesmile

Poté, co jsme se si vybalili spacáky a počkali na tmu, vydali jsme se hledat želvy. Ty zde v určitém období kladou vejce. Nejčastěji karety zelenavé, kožatky velké, ale i karety obrovské, které můžou vážit až 200 kg a když jich na břeh dorazí hodně, prý to vypadá jak invaze na pláži Omaha na den D. Nejdřív jsme šli na západ jen tak po pláži a když jsme žádnou želvu neviděli, tak jsme to obrátili a šli jsme několik kilometrů směrem opačným. Před námi šel asi 100 metrů jeden z průvodců jako předvoj, abychom je nevyplašili. Želva je totiž při samotném kladení vajec v transu a nevnímá okolí. Když víte jak a kam, je dokonce možné se jí dotknout. Když ale vylézá z vody asi dvacet metrů na pláž a uvidí Vás, vyplaší se a vrátí se zpátky do moře, což není úplně to, co my, milovníci zvířat, chceme. Nakonec jsme viděli při kladení jen jednu karetu zelenavou a dvě jiné želvy si to už štrádovali zpátky po nakladení do moře. Asi po dvou hodinách přišla bouřka a my byli durch zmočení a poštípaní od komárů z blízkých mangrovů. Přesto to byl ale úžasný zážitek, při kterém všichni zmlkli a možná ani napětím nedýchali!!!

cb fotka

Druhý den ráno jsme nasedli na člun a z odlehlé pláže jeli zpátky do Paramariba. Po cestě jsme v řece pozorovali ještě skupiny delfínů, které nás doprovázely a skákaly do vzduchu. Celé video můžete vidět zde.

V Paramaribu jsme se ubytovali v kultovním hostelu Zus and Zo, kde jsme již měli rezervaci. To jsme ještě nevěděli, jak naleštěná bída to je. Venkovní dvorek s „podlahou“ z jemného písku je fajn, na pohodové atmosféře přidávají i graffiti černošských aktivistů a omlácená dřevěná prkna, ze kterých jsou tu domy stlučené. První prekérka ale přišla, když si Peťka dole objednávala polévku. Asi si řeknete, že čekat hodinu a půl na jídlo je součástí karibské kultury. Když má ale člověk cukrovku, pravidelný přísun jídla je dost důležitý a proto si chudinka objednala jídlo nenáročné na přípravu. To ale nebylo nic proti tomu, co jsme zažili v noci. V pokoji na 2 x 2 metry bylo v dřevěné budově neskutečné horko, že v tom nešlo ani zamhouřit oči. Do toho tam ale vála klimatizace, která byla v tom malém prostoru tak blízko, že neochlazovala vzduch, ale naše mandle. Byla nám zároveň strašná zima a zároveň jsme horkem vypotili litry tekutin.

zusandzo

Ráno v 6 jsme se sbalili a ve „výborné“ náladě radši vyrazili poznávat Paramaribo. Přímo naproti Zus and Zo je příjemný palmový háj Palmentuin, který tvoří i zadní část zahrad prezidentského paláce. Jeho veřejnou částí se projde k hlavní památce, pevnosti Fort Zeelandia. Jestli Vám ten název zní lehce vlámsky, tak vězte, že Surinam byl až do roku 1954 pod nizozemskou nadvládou. Je to moc hezké místo, jako vystřižené z dobrodružných filmů. V okolí pevnosti jsou staré cihlové domy industriálního původu, stovky let staré stromy a také čisto a bezpečno. Na pevnost samotnou jsme nešli, protože měli zavřeno a tak jsme za relativně krátkou dobu došli na Waterkant, tedy jakousi hlavní třídu, lemující řeku Suriname. Paramaribo leží totiž asi 17 km proti toku jejího proudu do vnitrozemí, hlavně kvůli neprostupným mangrovům na pobřeží. Holanďané byli sice schopni později tuto část pobřeží vypoldrovat, nicméně s městem, stojícím na svém původním místě lehce ve vnitrozemí, už nehnuli. Vzhledem k tomu, že většinu budov má Paramaribo ze ztrouchnivělého suchého dřeva, možná, a to nechci malovat čerty na zeď, se dožijeme chvíle, kdy vyroste Paramaribo nové, přímo u moře.

Waterkant, upřímně, není kdovíjak fotogenické místo. Je zde spousta kasin, kam jezdí Holanďané z Evropy za hazardem a stánky nabízející místní pivo Parbo. Omšelý autobusák s vyřazenými japonskými školními autobusy a přilehlý podprůměrný fast food. Ty autobusy jsou lahůdkou pro každého měřícího nad 130 cm.smile

Na odlehlé straně autobusáku je pěkná socha Mahatmy Gandhího. Aby toho nebylo málo, Surinam má i významnou menšinu indického původu. Spolu s Kreoly, Hispánci, černochy z Karibiku a věčně spálenými Holanďany dává dohromady směsici kultur, kterou jinde v Jižní Americe těžko zažijete. To potvrzuje i tato fotka, na které je vedle sebe mešita a synagoga. Znáte jiné město na světě, kde snad toto uvidíte??

synagoga

Oběd jsme si dali v průměrné indické jídelně Grand Roopram Roti Restaurant. Honza, který už Surinam projížděl za námi do Guyany, říkal, že Roti Shop Joosje o blok vedle je prý lepší. Paramaribo má vlastně všechny důležitá místa docela pohromadě, takže ze samého konce Waterkantu (nikoli z autobusáku) jsme si chytli dodávku, která nás měla odvézt do obce Brownsweg, asi dvě hodiny jízdy. Po cestě jsme na chvíli nahlédli i do Čarodějnické tržnice (Maroon market), kde se kromě tradičních produktů prodávají i kosti, lektvary a pomůcky pro čarodějky. Na Brownsweg s námi jeli ještě jeden Holanďan a taková rádoby vtipná Dánka, takže jsme se alespoň mohli složit na taxíka, který je potřeba pro dopravu z obce Brownsweg do samotného národního parku Brownsberg. Píšu taxík, ale myslím truck s náhonem 4x4, na jehož korbu si vyskočíte. Prostě místňák, který si takhle přivydělává sto surinamských dolarů, což je za 4 lidi asi 350 Kč. Do parku jsme těch finálních asi 15 km dojeli bez problémů, i když velké kaluže a rozbahněná cesta dávali tušit, že tu byla asi průtrž mračen. Hromadná doprava funguje ale pouze na trase Paramaribo a Brownsweg, kde autobus stojí 8 SRD a „marshrutka“ o něco málo více.

Při vstupu do přírodního parku Brownsberg se platí znuděnému hlídači adekvátní poplatek ve výši 15 SRD a ten Vám na oplátku ukáže, kde si můžete rozložit stan anebo hamaku. Že jsme uprostřed surinamského pralesa, nám asi po pěti minutách připomněl smrtelně jedovatý korálovec (Micrurus surinamensis) ,který se asi 5 metrů od stanu v pohodě proplazil. Tento kemp a návštěvnické centrum Tonto-buka je vlastně jenom paseka uprostřed pralesa, kde jsou asi dvě zděné budovy a jedna dřevěná terasa, sloužící jako jídelna a společenská místnost. My jsme zde potkali nadšené nizozemské entomology, kteří zde prováděli výzkum pralesního hmyzu a společně jsme povečeřeli. V noci řvali ptáci, opice a vůbec – ten noční prales s těmi všemi zvuky má opravdu něco do sebe.

koralovec

Po ránu jsme se vydali na túru. V pralese je vysekaných několik cest, které jsou dokonce občas opatřeny prkny, které slouží jako schody. Těchto stezek je v parku několik a jejich prošlápnutí zabere asi den. My jsme společně s našimi „přáteli“ vyšli na trek Leo Val a Irene Val. Orientace nebyla náročná a vzdálenost k vodopádu nám zabrala asi hodinu. Stezku pralesem tvořili všudypřítomné kořeny, mazlavá jílovitá půda, popadané kmeny stromů a také listí, pod nímž nic nebylo vidět, a tak naše fantazie pracovala na plné obrátky. Občas se kolem proletěl obrovský motýl anebo člověk zahlédl patnácticentimetrového červa. Vodopád na konci této stezky byl pěkný, skoro jak vystřižený z osmdesátkové reklamy na Fa.

U vodopádu jsme se odpojili, abychom Holanďanovi dopřáli chvilku soukromí a sami se vydali zpátky na rozcestí, odkud vedl další trek. Kumbo Val a Mazaroni Val. Celé bychom je projít nestihli. Chtěli jsme ale dojít aspoň tam, kam to půjde, abychom viděli výhled na obrovský Brokopondo rezervoár, který se svou rozlohou 1500 km2 patří mezi největší na světě. Mezi další trasy patří např. Wittiekreek, který zkoušel projít Honza. Na samém konci se ale pralesní stezka zužovala, až bylo nutné použít mačetu na prosekávání.

prales fotka

Náš sen jménem Surinam se pomalu chýlil ke konci a my jsme chtěli ve smluvenou dobu chytit džípa zpátky do vesnice Brownsweg, odkud jsme pak už v pohodě dojeli do Paramariba autobusem. Tady jsme se opět potkali s Honzou, který mezitím za nás ochutnal místní pivko Parbo. Z hlavního autobusového nádraží nám dokonce jel ihned autobus, takže jsme každý zabral dvousedačku a za tři hodiny jsme dojeli až do hraničního města Albina. Bylo pozdní odpoledne a my jsme u místních Číňanů rychle něco poobědvali, abychom stihli přejet do Francouzské Guyany ještě za světla. Podobně jako jiná hraniční města v Latinské Americe ani zde není proč dlouho zůstávat. Přepravu na protější břeh řeky Maroni provádí jak trajekt, tak water-taxi, tedy dlouhé motorizované kánoe, které Vás nejdřív zavezou na imigrační pro výstupní razítko a posléze k celnici s viditelnou vlajkou Evropské unie na protějším břehu. Cesta je to jaksepatří mokrá, protože řeka Maroni je zde široká několik kilometrů a tak se na ní tvoří i slušné vlny.

albina

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit