Turecko jsme měli s Kubou a Kubou domluvený už od jara. Na Istanbul jsme si vyhradili prodloužený víkend, tedy 72 hodin, ale z toho v tom byly tři noci, takže jsme na prohlídku měli reálně jen 2 dny. Druhej Kuba nakonec den před odjezdem zjistil, že jet nemůže, takže na to, abych se o Svěryho staral, to bylo akorát tak maximum, co šlo fyzicky zvládnout.

Protože jsme letěli s Fly Pegasus, přistáli jsme na poměrně vzdáleném letišti Sabiha Gokcen, které je od centra vzdálené asi hodinu jízdy mimo špičku. Kuba zajistil i odvoz, když jsme ale vystoupili z letiště, dodávka nebyla bezbariérová a tak nám nezbylo, než si najmout taxíka. Když jsme ale dojeli k ubytování, začal po nás Ali, zástupce pronajímatele bytu, požadovat peníze i za nepoužitou dodávku z letištěsmile Welcome to the junglesmile

bospor

Ráno jsme se vykopali rozumně a vyjeli stovku metrů či dvě na zastávku tramvaje Cemberlitas. Kuba to měl zadarmo a já jsem si koupil žeton asi za 4 turecké liry. Zapomněl jsem ho ale vložit do turniketů na refýži tramvaje a v tramvaji samotné už ho nebylo kam dát, tak nevím, jak to tam měli zařízené. My jsme se svezli jen 2 zastávky k paláci Topkapi a příjemné zjištění bylo, že takhle v 11 dopoledne nebyla tramvaj tak extrémně přeplněná, jak jsme čekali. Ze zastávky to byla ale na palác Topkapi krpálem po dlažebních kostkách neskutečná dřina. Sice to není daleko, ale kdo se někdy tahal s manuálním vozíkem, tak ví, o čem píšu. Vstup do paláce jsme měli oba dva zdarma a po počáteční bezpečnostní prohlídce jsme se ocitli na krásném nádvoří, umocněném podzimní slunečnou atmosférou. Oproti očekávání jsme se dostali i do harému, který byl jinak na webu popsán jako bariérový. Sestával vlastně z desítek komnat, sloužících k různým účelům a vyzdobených více či méně honosnými mozaikami. Některé komnaty sloužili sultánovi, některé „královně matce“, spousta z nich pak konkubínám a eunuchům. V reálu se však harém používal k mnohem prozaičtějším aktivitám, nežli sexuální orgie.

osmanska hrobka

Z harému jsme palác Topkapi prošli do jeho druhého nádvoří, prohlédli si Bagdádský altán a pokochali se úžasnou vyhlídkou na Bospor a Zlatý roh. Palác je nádherný a relativně dostupný i pro vozíčkáře. Další zastávkou byly Osmanské hrobky, které jsme navštívili z postranní uličky za Aya Sofia. Vstup byl zadarmo, akorát znuděná ostraha nejprve nebyla schopna ani zvednout hlavu od mobilu a na otázku, jestli je vstup bezbariérový, odpověděla jediné slovo, které asi uměla, a to „forbidden“. smile Nakonec jsme jednoduše projeli bezpečnostním rámem, aniž by nás kdokoli šacoval. Hrobky samotné jsou pak rozprostřeny po stranách nádvoří a vedou k nim schody. Vevnitř se skrývají desítky zeleně potažených sarkofágů různých velikostí, ve kterých, tipoval bych, byly uloženy rakve.

Venku jsme si u stánku koupili preclík a pokračovali v prohlídce Istanbulu. Čekala nás Aya Sofia. K tomuto chrámu asi není nic moc co dodávat a asi by to zvládli mnohem lépe odborníci. My jsme jenom vyčetli, že se jedná o byzantskou baziliku (a to obřích rozměrů), která byla později částečně přestavěna, aby sloužila jako mešita. Najdou se v ní mozaiky Ježíše i Panny Marie, křesťanské kříže, zároveň ale i velké muslimské nápisy, minarety a sultánovo lóže. Nyní slouží jen jako muzeum, což pro nás v praxi znamenalo, že se v ní nekonají modlitby a tudíž je možné ji v otevírací době navštívit. Modlitby z jejích minaretů ale hlasitě vyhrávají doposud, takže když nás venku na lavičce zastihl zpěv muezína – z jedné strany Modrá mešita, z druhé Aya Sofia, byl to exotický a nepopsatelný zážitek. Ale zpátky k interiéru. V době naší návštěvy byla půlka interiéru chrámu Boží Moudrosti, jak se také Aya Sofia nazývá, pokryta lešením. To ubíralo lehce na zážitku, nicméně velikost a prostor hlavní lodi byl přesto ohromující. Pro lepší dojem doporučuji vystoupat na horní ochoz, ze kterého jsou úžasné výhled. Nás tedy Aya Sofia nadchla.

aya sofia

Pozdní oběd jsme si dali v Sultanahmet Köftecesi přes ulici. Klasická jídelna, kde vám prodají salát za 5 TL, limču za 2,5 TL, čorbu za 5 TL a kebab s rýží za 20 TL. Byli příjemní, akorát, jak bývá v muslimských zemích zvykem, obsluhují tu pouze muži. Pivko tu taky neseženete a tak není důvod se tu dlouho zdržovat. Zpátky přes tramvajovou trať totiž leží Hipodrom a náměstí Sultanahmet. Jelikož na jeho začátku bouchla docela nedávno (při naší poslední návštěvě Istanbulu sad ) bomba, policisté jsouna každém rohu. Policajti však nemají klasické osobáky, ale opancéřované teréňáky, připomínající spíše Pandury. Nám tady ale nic nebouchlo, takže jsme kromě fontány Císaře Viléma mohli obdivovat i obelisky, které jsou na Hipodromu dva.

Ve stánku jsme si koupili vodu za 2,5 TL a zamířili jsme směr Modrá mešita. Ta má dva vchody, jeden pro věřící a druhý pro nevěřící. Jestli měli takto rozděleny rampy i pro vozíčkáře, netuším.smile Postranní vchod je však impozantní. Nejdříve se vstoupí na jakési nádvoří, ze kterého je Modrá mešita vidět nejlépe. Před vstupem si musí všichni sundat boty, aby mj. nepoškodili krásné koberce s vysokým chlupem, které pokrývají interiér mešity. Vozíčkáři se dříve přendávali na jejich erární vozíky, teď přišli nato, že je jednodušší polepit kola izolepou.

modra mesita

Fotka vlastního interiéru vypoví víc, než sáhodlouhý popis. Mně se prostě Modrá mešita líbila nejvíc. Kupole spočívá na čtyřech obrovských sloupech. My jsme si lámali hlavu, jak jsou vlastně vyzděné, protože ty sloupy můžou mít průměr taky třeba 8 metrů. Ze stropu visí několik set lan, na která jsou zavěšeny lustry divně visící jen 2 metry nad zemí – tedy třeba v 5% celkové výšky. Koberec, který byl na chůzi i na případné klečení velmi příjemný, měl červenou barvu a modré motivy květin. Odkud vzala Modrá mešita název, nevím, ale vitráže z velké části zbarveny domodra házejí dovnitř modré odlesky, takže možná proto. Něco podobného jsme viděli s Peťkou třeba v Brasílii. V době naší návštěvy nebyla přeplněná, mohli jsme se tak v klidu zastavit, přestat na chvíli kecat a s němým úžasem vzhlédnout vzhůru.

modra mesita interier

V zadní části má Modrá mešita zvláštní sedáky s kouhoutkama, kde si věřící myjí nohy. My jsme si tu udělali fotku a byli svědky příletu velkého hejna papoušků, kteří hnízdili na stromech před stavbou. Byli jich desítky a stejně jako v jižní Americe vydávali hlasité skřeky. Peří měli zbarvené dozelena a do toho červené zobáky. Tady bychom je opravdu nečekali. My jsme byli ale hodně unaveni, takže jsme den zakončili ve vedle stojící kavárně U Velkého vezíra. Dali jsme si tureckou kávu a dojeli na apartmán odpočinout si na delší den.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit