Náš druhý den začal snídaní na Cemberlitas. Bylo už poledne, takže by se slušelo spíše říci oběd. Kuba si dal výtečnou omeletu za 10 TL a já kebab s rýží za asi 15 TL. Po cestě jsme neúspěšně vyzkoušeli 2 bankomaty, abychom pak radši vyměnili hotovost v blízké směnárně. Naší další zastávkou byl totiž Grand Bazaar. V Teheránu jsme si bazar nechali ujít, ten v Istanbulu ale nebyl tak chaotický a tak jediné úskalí představovaly případné schody. U vchodu hlídkovala ochranka, která nás přísným pohledem změřila. V přední části byl bazar přeplněný, jak vagón v tokijském metru, postupem času se ale stával volnější, a tak i přeprava byla relativně pohodlná. Jak to tak v orientálních bazarech bývá, je zde naskládaný krámek vedle krámku, který prodává úplně vše, co si lze představit. Dominují tomu kožené výrobky, oblečení, různé doplňky, koření, porcelán, keramika, koberečky, zlato, stříbro a jiné cetky. Kuba koupil domů nějaké koření a šálu Galatasaray pro jeho kamaráda já zas baklavu a takový ten čaj, co vypadá jak květ a po zalití vykvete. Na tomto místě musím taky napsat, že Turci, když viděli invalidní vozík, vždycky slušně uhnuli a byli ohleduplní. To se hodilo zejména cestou z bazaru do přístavu Eminönü, kam klesala příkrá cesta dolů po těžkém terénu. Ještě teď mě z ní bolí záda.smile

bazar istanbul

Do přístavu Eminönü jsme došli akorát tak včas, abychom byli připraveni na odjíždějící trajekt v 14,30. Chvíli jsme hledali, kudy přejít na druhou stranu silnice ke Galatskému mostu, protože podchod měl rozbitý výtah. Nakonec jsme si zkrátili cestu po silnici, i když na konci té cesty jsme objevili pohodový přechod pro chodcesmile Návštěvu Sulejmanovy mešity jsme už nestihli, pohled na ní od Galatského mostu nám to ale skoro vynahradil. No posuďte sami:

sultanahmet

Z přístavu Eminönü vyjíždějí denně desítky lodí na výlet pro ty, kteří chtějí vidět Istanbul z vody. Kromě komerčních výletů je ale možné využít, jako jsme to udělali my, městský trajekt, fungující primárně jako MHD. Jmenuje se Sehir Hatlari a párkrát týdně vypravuje tzv. krátkou vyjížďku za 12 TL a dlouhou vyjížďku za 25 TL. Ta dlouhá trvá 6 hodin a vede přes Bospor až k Černému moři. Nám stačila ta krátká, která trvala 2,5 hodiny a obsahuje to nejhlavnější. Obsadili jsme úžasné místo na zádi a i vzhledem k pěknému počasí nám výhledy přály.

Trasa lodi vede nejprve z přístavu Eminönü od zátoky „Zlatý roh“ směrem na Bospor. Čtvrť Sultanahmet jsme nechali za zády a po levé straně viděli nejprve pulzující Beyoglu, historickou Galatskou věž i progresivní Besiktas. Bospor jsme mezi obřími loděmi prokličkovali a první zastávku provedli na protějším, tedy asijském břehu, ve čtvrti Üsküdar. Odtamtud jsme zase přejeli na protější břeh na Besiktas, nad jehož přístavem se klene světoznámý most přes Bospor. Ten je opravdu úchvatný a doufám, že vydrží i případná zemětřesení, která jsou zde velmi častá. Bospor leží vlastně na dvou litosférických deskách.

galatsky most

Výlet lodí po Bosporu byl moc fajn. Dokonce se na trajektu nacházel i bar, pivo tam ale člověk nesežene. Voda stála ale pár korun a kafe taky. Zhruba po hodině a půl to trajekt otočil a nyní jsme pluli nazpátek, což mi připadalo rychlejší. Jestli si někdo představuje Istanbul jako chudé, polorozpadlé město, měl by si povinně absolvovat tuto cestu. Podél Bosporu stojí totiž ty nejluxusnější domy s výhledem na moře, které by jinak mohly klidně ležet v Beverly Hills. Všude vlají turecké vlajky, nevím ale, jestli tento projev nacionalismu je tady běžný, nebo je to jen tím obdobím erdoganovských čístek, které nyní probíhá.

bospor 2

Ať tak či tak, my jsme řádně vyfoukaní přistáli zpátky v Eminönü a hned na nábřeží si dali místní specialitu - grilovanou makrelu v housce. Žádná delikatesa to nebyla, nicméně k Istanbulu patří. Kuba si dal pečené kaštany, a protože už bylo dost zima, přišel čas se přesunout přes Galatský most někam na večeři. Najít bezbariérovou restauraci s dobrým, ale nepředraženým vínem, se nám bohužel nepodařilo. Na nábřeží stála láhev vína od 1000 Kč výše. Ve spoustě restaurací ani pivo neseženete. My jsme takhle vlezli do podniku Bej Karaköy, kde stála třetinka piva 180 Kč. Navíc nás usadili hned vedle nějakého páru, který se tam právě rozcházel, takže náš smích a historky z prožitého dne nám samotným přišly tak nějak nepatřičně. Proto jsme se přesunuli do ulice Ali Pasa Degimeni, kde se před námi rozprostřel úplně jiný svět. Jedna kavárna vedle druhé. Uvolněné atmosféře přidávala popnutá vinná réva nad uličkou, ze které visely dolů žárovky. Ulička byla malá, takže tam nejezdili auta, zato lidé postávali a posedávali v křeslech venku, trochu jako u nás během akce „Zažít město jinak“. Ty nejhezčí podniky nabízeli pouze nealko, což byl asi jediný zápor. Sem tam se ale našel bar, takže jsme nakonec zakotvili v podniku Unter, ve kterém jsme se v příjemné atmosféře rozloučili s Istanbulem.

karakoy

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit