Autobusové nádraží Mukačevo je jak vystřižené z brožur o východním bloku. My jsme se po ranním příjezdu Leo expressem nezdržovali a hned jsme si poblíž vzali marshrutku do Tjačiva, odkud jsme potom pokračovali na Solotvinská jezera. Každý řidič marshrutky ví, kde se Solotvinská jezera nachází a tak s orientací není žádný problém. Od hlavní silnice tam vede pár set metrů asfaltka a posléze už jen štěrková cesta lemovaná bábuškami nabízejícími ubytování, med a laciné víno. Solotvinská jezera jsou známé tím, že z místních podpovrchových dolů na kamennou sůl se odčerpává voda do povrchových bazénů – no spíš nádržísmile, ve kterých se dá za 50 hřiven vykoupat. Voda vykazuje vlastnosti jako Mrtvé moře, krásně nadnáší a i při vydechnutých plicích se v ní člověk nepotopí. Také plavání je v jezerech obtížné, protože když člověk plave „prsa“, tak má vlastně nohy nad hladinou a dělá tak tempa ve vzduchu. Solotvinská jezera, kterých je tu několik, jsou ideálním místem na léčení pro všechny druhy kožních nemocí a nebýt to Podkarpatská Rus, určitě by na tom majitelé rejžovali mnohem více peněz. U každého z jezer jsou převlékárny, kadibudky a sprchy, aby ze sebe člověk smyl ty nánosy soli, které na něm ulpí. Co jsme tak vypozorovali, tak spíš se sem scházejí důchodci, než mladí lidé, ale na to, abychom se za pár hodin parádně spálili od sluníčka, nám to v pohodě stačilosmile

solotvinska jezera

Poté, co jsme Solotvinská jezera opustili, jsme se autobusem přesunuli směr Rachiv. Stařičký autobus sem jede asi hodinu a půl a chvíli za Solotvynem vjede do údolí Tisy obklopené prvním zvlněným terénem. Podkarpatská Rus se obvykle nepyšní krásnými městy a ani Rachiv není výjmkou, nicméně svou polohou nabízí strategickou bázi pro přespání, přesednutí na jiný bus anebo doplnění potravin na túry. V okolí autobusového nádraží se nachází pár jednoduchých fast foodů a na mostě místní bábušky prodávají za pakatel lesní plody, mléko v PETkách anebo křemenáče. My jsme měli na přesednutí asi půl hodiny a tak jsme si koupili maliny a prohlédli exteriéry místního pravoslavného kostela. Ještě nás totiž čekala dlouhá štreka a cesty jsou tady opravdu zdlouhavé.

rachiv

Do Jasinje jsme přijeli asi v 5 večer a řidič autobusu, který uměl obstojně česky, nás nasměroval na další bus, kterým jsme se chtěli dostat směr Vorochta. Dokoupili jsme k snídani obdobu našeho párku v croissantu (akorát s více těstem a horší kvality) a nasedli do autobusu. Tento řidič už tak milý nebyl, takže i když jsme ho poprosili, aby nám řekl, kdy máme vystupovat, tak to přejel a po chvíli začal nadávat, že jsme nevystoupilismile Když nás vyhodil asi o pět kilometrů dál, tak to až takový problém nebyl, protože jsme si hned stopli nákladní míchačku a dojeli do Tatarivu, odkud je Vorochta už jen coby kamenem dohodil. Bylo asi 8 večer a my jsme se před ranním výstupem na Hoverlu taky chtěli vyspat.

Vorochta je docela příjemné horské městečko, které bychom přirovnali k našemu Špindlu. Nachází se zde spousta ubytovacích zařízení, zimních tréninkových center ještě z dob sovětských olympioniků a také primová restaurace Stará Vorochta. Ta je sice na místní poměry „luxusní“, ale přes čistý interiér a slušně oblečené číšníky se sem našinec nemusí bát zajít. Drahá není. Na hotel jsme se dostali asi v půl jedenácté a usnuli během 30 vteřin.

Taxík na nás ráno čekal přesně v pět kyjevského času, jak jsme se domluvili. Podkarpatská Rus má totiž takový chyták v tom, že oficiální časové pásmo je podle „kyjevského“ času, tedy o hodinu dopředu oproti nám, ale hodně lidí používá čas středoevropský. Neexistující jízdní řády fungují podle „kyjevského“, ale v běžné mluvě Vám někdo klidně poradí čas posunutý. Proto je nutné se při časových údajích vždy ujistit, o jakém čase se dotyčný baví a k jakému času se údaj vztahuje.

Hoverla má několik výstupových tras, z nichž my jsme si vybrali tu nejjednodušší, vedoucí od hotelu Zarosljak. Tato výstupová trasa vede od východu, tedy z Ivano-Frankivské oblasti, využívají ji tedy především Ukrajinci, zatímco Češi často přicházejí buď přes poloninu Černá hora anebo od turbázy Kozmeščik, pár kilometrů za Lazeščinou. Ta „naše“ trasa je jednodušší a vzhledem k tomu, že bylo v plánu přejít až do Kvasů, tak nám to ušetření dvou, tří hodin pomohlo. Cesta tedy začíná na parkovišti u hotelu Zarosljak, kam nás hodil taxikář ráno v 6 z Vorochty za 400 hřiven. Po cestě je závora s čičmundou v maskáčích, který kupodivu nikde nespal a po zaplacení 20 hřiven vstupného nám zvedl závoru i v tuto, pro mnohé místňáky, nekřesťanskou hodinu. Účtenku nám samozřejmě nedal, takže jsme pak v sedle pod Pietrosem platili vstupné znovasmile

zarosljak

Cesta nejdříve vede pěkně lesem k rozcestí, ze kterého je možné jít přímo proti vrstevnici směr Hoverla anebo lehce „příjemnější“ cestou okolo. My jsme si vybrali ne tak strmý výstup a tak jsme asi za hodinu stáli na odbočce pod horní hranici lesa, asi v 1520 m.n.m. Tady se stáčí cesta doleva nahoru na hřeben, za což se Hoverla odmění prvními krásnými výhledy. Z hřebenu je sice Hoverla na dohled, nicméně nám to trvalo ještě asi 40 minut s celkovým časem 2 hodiny 30 minut. Na vrchol ve výšce 2061 m.n.m. jsme se dostali jako jedni z prvních lehce po půl deváté. Počasí bylo nádherné, výhledy daleké a horu jsme měli skoro sami pro sebe. Na vrcholu se nachází kříž, betonový obelisk, kamenný pomník s trojzubcem a spousta ukrajinských vlajek. Jelikož je Hoverla nejvyšší vrchol Ukrajiny, tak sem směřuje mnoho ukrajinských turistů, kteří na ostatních poloninách nejsou až tak často k vidění, i když to také není už tak úplně pravda. Hodně často jsme viděli skupinky mladých „trempů“, kteří stejně jako my nosí spacáky a stany na těžko. Sem tam člověk potká skupiny Čechů, Poláků a výjimečně i Slováky. Do toho sem chodí i „old schoolový“ horalové s batohy z éry Stalina, s ledvinkami a tranzistoráky na baterky. Hoverla prostě láká úplně všechny typy a tak je občas docela zajímavé sledovat i ty ostatní.

hoverla

My jsme si nahoře dali tatranku, udělali nezbytné fotky a po asi 30 minutách zahájili příkrý sestup do sedla pod Pietrosem. Celkově nám Hoverla připomínala náročností i terénem naší Sněžku. Pod Hoverlou se nachází jedna malá zašitá útulna, vhodná místa na kempování i zdroje vody. Asi v půlce cesty ve výšce 1550 m.n.m. je nějaká oficiální chata, kde nám znova naúčtovali vstup a poradili pokračovat přes kopeček, abychom se na červenou znovu dostali v sedle pod Pietrosem. Když jsme asi v půl jedné došli sem, v dálce už se začaly černat mraky a taky se nám nechtělo si dávat znova 500 metrů převýšení. Rozhodli jsme se tedy Pietros obejít zleva po úvozové cestě vedoucí po vrstevnici. Později jsme zjistili, že po výstupu na Hoverlu už Pietros vynechává 95 % lidí. Bylo to dobré rozhodnutí, protože než jsme prošli nad salašemi dole po levé straně, ke krásné chatce u cesty, za námi už bylo úplně černo a hřmělo o sto šest. My jsme neměli jinou možnost, než Pietros obejít a dostat se co nejrychleji do lesního pásma. Cesta se takhle s hromy za zády zdála nekonečná a místo výhledů jsme si spíš užívali sportovního tempa.

pietros od hoverly

V sedle pod Šešulem jsme se napojili na červenou značku, která po hřebeni opouštěla Pietros, naobědvali se a zahájili zdlouhavý sestup. Tady jsme potkali skupinku asi 12 Čechů, kteří se navzdory bouřce sápali v protisměru nahoru. Asi po hodině a půl jsme došli na salaš s krásnou ruinou bývalé mlékárny a sýrárny, které zde byly stavěny za éry Československa a od té doby zchátraly k nepoznání. Tady už jsme byli hodně grogy a do toho začala přicházet bouřka ještě z druhého směru od města Rachiv. Nezbylo než si dát slušný poklus, což s krosnou na zádech, z ostrého kopce a po celém dni je přesně ten závěr, který si každý z nás představujeconfused Když už se bouřka přiblížila natolik, že bylo nebezpečné přecházet otevřené paseky, schovali jsme se pod pláštěnku do lesa a přečkali ten nejhorší slejvák. Ven jsme se odvážili až v momentě, když byly blesky dostatečně daleko. Cesta sestoupí dolů nejprve mezi salaše a posléze až k rozestavěnému torzu nějakého megalomanského hotelu. Pod ním je minipivovar, kam jsme se zašli poptat na ubytování, ale jak jsme vešli dovnitř, tak nás servírka hned tlačila ze dveří, ať jí tam dovnitř nelezeme a nekapeme vodu z pláštěnek. I když venku žádná auta neměli, tak prý mají plno a máme se pakovat i z předsíně ven pod stříšku na zahrádku, což nás odradilo od jakéhokoli dalšího setrvání tady. Byli jsme už opravdu hodně utahaný, šli jsme tedy do Kvasů najít ubytování. Zeptali jsme se asi na dvou místech a nakonec našli ubytování v soukromí na hlavní silnici. Pokoj bylo docela o.k. a my byli tak strašně utahaný, že nám nevadila ani mrtvá krysa v koupelně. Jen jsme řekli domácí, ať jí kopne pod umyvadlosmile

salsas

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit