Pobyt v Usť – Čorné jsme zakončili snídaní v restauraci. Servírka jako obvykle pomotala objednávku, a tak jsme dojedli dvojnásob porcí palačinek, než jsme si objednali a posilněni vydatnou snídaní jsme se vydali proti směru řeky do Ruské Mokré. Kousek za vesnicí končí asfaltka a cesta pokračuje s velkými výmoly. Kolem jsou pěkné dřevěné chaloupky, takže nám ani nevadilo, že jsme stopli auto až po půl hodině chůze. Zastavil nám mladý klučina v žigulíku, ale potom co nás nabral, nebyl už schopný to znovu nastartovat, takže jsme ho tam museli asi 10 minut roztlačovat s šoféry z jiného náklaďáku. Když se to podařilo, tak nám cestou vyprávěl, že na zdejší, neskutečně zničený silnici, měli při jízdě autem už dvě ženský vyvolaný předčasný porod, jak moc to házelosmile

Na konci silnice se nachází most přes řeku, která má v těchto místech už jen sotva pár metrů na šířku dále budka a v ní člověk v maskáčích, který tu vykonává neurčitou funkci. Cesta odsud směr Koločava je naprosto nepřehlédnutelná už i proto, že je zde protažená nová silnice i pro auta. Pěší stezka po žluté kopíruje potok, my se vydali po té široké cestě. Do sedla Prislop je to asi 4 km a něco přes hodinu chůze. Cesta to není bůhvíjak zajímavá a jen těžko jsme zkousávali, že se nám nepodařilo přejít poloninu Krásna. Co naplat, člověk míní, Podkarpatská Rus měnísmile Sedlo Prislop turisty odmění krásnými výhledy směrem do údolí, kde se v dálce nachází Koločava. Na svazích sbírali sběrači hřebeny borůvky, a tak jsme si od nich za 20 hřiven asi litr koupili. Na ten výhled z lavičky s fialovými zuby asi nepůjde nikdy zapomenout.

kolocava

Zatímco Koločava se zdá být coby kamenem dohodil, cesta tam je nekonečná. První salaše sice lemují rozblácenou cestu už po kilometru či dvou, do vesnice však člověk nedojde dřív, než po kilometrech třech. O tom, že je to asi nejroztahanější vesnice na světě, svědčí i fakt, že je zde 6 kostelů!!! Hned v horní části má Koločava kemp s chatkami. Nachází se na stráni, která je neskutečně fotogenická a jako vystřižená z filmu Želary. Domky v horní části úzkého údolí jsou vtěsnány pouze v jedné řadě podél silnice, protože dále od silnice už jsou strmé stráně, kam je velmi vyčerpávající každý den docházet. Proto nám také trvalo dostat se do centra více než hodinu po asfaltce! Domy jsou zde upravené, často zděné, s květinami a celkově je vidět, že je to jedna z těch bohatších vesnic. Nejprve jsme došli k první hospodě, kde jsme si nebyli jisti, zdali je to známá Nikolova krčma anebo nikoli. Teprve paní, kterou jsme na protější zahradě oslovili, nám poradila, že centrum je ještě asi kilometr dále a Nikolova krčma ještě další jeden za ním.

Koločava má v centru pár pamětihodností, které stojí za to navštívit a vyfotit. První je bronzový pomník vystěhovalcům, který je mimořádně zdařilý. Kdyby kolem něj nestáli opilí místňáci, mohli jsme ho obdivovat ještě více... Přímo naproti je nepěkná stavba se sochou pasáka s ovcí a v dalším rohu je pomník obětem druhé světové války. Ne, že by šlo o bůhvíjak oslňující památky, nicméně z poznávacího hlediska si v tomto ohledu vede Koločava silně nad podkarpatským průměrem. Od pomníku vede krátká štěrková cesta k podstavci, na kterém je vojenské bojové vozidlo a pomník padlým koločavským vojákům. Za „BVPéčkem“ je ve stráni také hřbitov, kam směřují kroky většiny návštěvníků. Přístup je přes lávku a posléze nepochopitelně dřevěným přechodem přes kovový plot, který jistě místním babičkám cestu na hřbitov hodně zpříjemňuje. Ulovili jsme si místní kešku a udělali si nezbytné foto hrobu známého zbojníka, ke kterému přibyla loni pamětní deska.

cetnicka stanice

Známá Nikolova krčma není kdovíjaký místo, nicméně má pěkný interiér a na místní poměry kulturní atmosféru. Zvenku je plno serepetiček, různé cedule, značka české autobusové zastávky a obchod se suvenýry či co. Ten jsme vynechali a zamířili si to přímo do srdce předmětu kritiky tolika cestovatelů z netu. Nejdřív jsme se ale ubytovali u bábušky Jeleny přímo naproti. Ta má dva pokoje pro 2 a 3 lidi a ten náš na půdě byl opravdu poetický. Žádná elektřina, stropy metr osmdesát, postele s vylezlými pružinami. Prostě takové to místo, co má báječnou atmosféru. Dole byli ubytovaní 3 Slováci z Banské Bystrice, kteří přijeli také z Usť – Čorné, a které jsme zahlédli při borůvkových orgiích v sedle Prislop. Společně jsme tedy vyrazili do hospody, a jelikož byli hoši už v náladě, dali jsme brzy brusinkovou vodku na stvrzení česko-slovenského přátelství.laughNesmělo chybět ani nezbytné selfíčko a díky komentářům kamarádů z Plzně, kteří tady před lety také byli, jsme se dostali i k zakarpatskému koňaku, který stojí na místní poměry přemrštěných 36 hřiven za panáka. V hospodě bylo také spousta Čechů z nějakého zájezdu, vesměs figurky typu „Účastníci zájezdu“, které, i když byli v početné převaze, jsme brzy hlasitostí odsunuli na druhou kolejsmile S klukama jsme si sedli a pokecali o spoustě hor, které oni také vylezli a o spoustě zemí, které se nám vryly do srdce.

jelena

Ten večer byl vlastně strašně příjemný a bavili jsme se tak, jak už dlouho ne a vlastně ani nevím, jestli v Praze, kde se lidi pořád za něčím honí a nedokážou se patřičně uvolnit, je to možné. Koločava bývá často kritizována a spousta lidí se jí vyhýbá, jako centru komerce a přemrštěných cen za nízkou kvalitu. My jsme po krátké návštěvě tohoto dojmu nenabyli, i když jako na každém místě, které přitahuje turisty, se najdou negativa. Obsluha v krčmě byla lehce chaotická a hlavně nestíhala, když se do lokálu nahrnuli všichni turisti. Občas lehce pomotali objednávku, ale to se jim dá lehce odpustit. Určitě lepší, než když je jídlo super kvalitní, ale obsluha se chová povýšeně.

Číšník z Nikolovy krčmy nás další ráno ještě odvezl za 450 hřiven na Siněvirské jezero. Cesta tam trvá asi půl hodiny a proudí sem davy, převážně ukrajinských turistů. U parkoviště se vybírá vstupné 15 hřiven a k jezeru samotnému se dá dostat buď po asfaltce, anebo lesní cestou. Siněvirské jezero v mnohé připomíná Štrbské pleso. Polohou, velikostí i geniem loci. Chybí zde hotely, ale kdoví jednou... Okolo jezera vede okružní trasa, na které se nabízejí jedny a tytéž produkty – med, čaj z místních bylin a vlněné výrobky. My jsme Siněvirské jezero opustili na opačném konci a neskutečným krpálem se vydali nahoru na hřeben na horu Ozerna. Výstup trval hodinu a tři čtvrtě a nikde jsme nepotkali ani duši. Nejdřív se prochází přes fotogenické salaše, ale v momentě, kdy se dorazí do opravdu tmavého lesa, jsme při myšlence na medvědy zkrotli jak beránci. Koneckonců, celá hřebenovka je jak stvořená pro setkání s medvědem. Vine se krásně po vrstevnici a klikatí se mezi stromy a skalami takovým způsobem, že když by nějaký medvěd stál na stezce, narazí na něj člověk na 10 metrů.

sinevirske jezero

Nestačili jsme se ještě ani pokochat hřebenovkou a začalo v dálce hřmět. To už byl opravdu pech! Čtyřikrát jsme vylezli na hřeben a třikrát z toho přišla bouřka. Už jsme byli opravdu hodně demotivovaní, protože jsme vždycky oddřeli ten nejhorší výstup a v momentě, kdy nám měla přijít zasloužená odměna v podobě hřebenovky, přišla bouřka. My jsme ale ani neměli čas být frustrovaní. Popadli jsme nohy na ramena a s poraženeckou náladou běželi 400 výškových metrů dolů do sedla, abychom navždy opustili náš dnešní cíl - horu Kamjonka se stejnojmennou horou.

V tomto místě, tedy mezi horami Ozerna a Kamjonka, je vysekaná obrovská část lesa. Úplně ideální pro pohyb v bouřce, a protože od prvního hromu do průtrže mračen to trvalo jen 20 minut, museli jsme běžet přes paseku plnou pařezů a poházených větví. Dole jsme zahlédli opuštěného Gaza – naše poslední šance jak se schovat! Naštěstí byl odemčený a tak jsme do něj nasedli a přečkali nejhorší liják. Když po hodině dorazili ke svému autu lesní dělníci, byli hodně překvapenísmile Hodili nás dolů do Siněvirské Poljanky, a protože někteří z nich pracovali v Čechách, vyprávěli nám o medvědech i o těžké práci v místních horách.

medved

My jsme se ubytovali v krásné nové roubence a byli jsme opět rádi, že jsme se z hor dostali živi a zdrávi. Bůh hor nám ani tentokrát nepřál a se silou sobě vlastní nás vyhnal pro naši troufalost. Večer nám spravila na chvíli náladu večeře o 4 chodechsmile Ráno, když jsme se probudili, byl náš poslední den na Ukrajině. Bohužel byla neděle a tak nikde nejezdila žádná doprava. Vydali jsme se tedy po silnici pěšky, odmítli hamižného taxikáře a nakonec si stopli pár mladých lidí. Ty se po cestě zastavili v oboře u silnice, kde se chovali medvědi. Pak jsme také zjistili, že jedou až do Chustu a tak nás odvezou opravdu velkou část cesty, aniž bychom museli spoléhat na nepravidelnou nedělní dopravu. Chust je takové provinční městečko, kde není nic k vidění kromě zříceniny v centru města a pár pizzerií, kde Vám pod hlavičkou XXL produktů prodají pizzu, která nasytí 2-3 lidi. My jsme na radu Čechů, které jsme potkali v Usť – Čorné ,také jednu navštívili a spláchli to místním pivkem s názvem Žatecký Gus. Než jsme došli na autobusák, mávli jsme i na autobus s nápisem „Mukačevo“, takže jsme nemuseli z centra ani přes půl města.

Když jsme dojeli do Mukačeva, měli jsme ještě dvě hodiny do odjezdu do Košic. Nechtělo se nám to trávit na autobusáku a tak jsme si najali za 150 hřiven taxikáře na okružní jízdu městem. On mluvil perfektně slovensky a tak jsme to měli ještě s výkladem. Za 2 hodiny se toho mnoho stihnout nedá, ale Mukačevo jsme stejně měli jen jako něco navíc, a tak jsme vyjeli nejdřív k hradu Palanok. A posléze udělali pár fotek u pěší zóny. Mukačevo nás nijak neoslnilo, je to ale dobré místo na nákupy, pakliže si chcete domů přivézt jednu ze stovek láhví vodky, které tu jsou v místním supermarketu k prodeji. Tím ale náš pobyt na Podkarpatské Rusi opravdu končil. Tak na zdarovje!

uzhorod nadrazi

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit