Ačkoli jsme měli v plánu vyjít z Kvasů na Drahobrat po červené turistické značce přes Bliznici, objednali jsme si nakonec gruzavika. Stál jen 400 hřiven a my byli po předchozím úprku před bouřkou úplně vyšťavený. Gruzavik měl pryčny vzadu na korbě, kde jsme seděli a vzhledem k neskutečně hrbolaté cestě už samotná jízda představovala slušný sportovní výkon. Drahobrat je rozvíjející se ukrajinské turistické středisko a z toho, co jsme viděli, spíš usuzujeme, že zimní, nežli letní. Co ale nechápeme je, jak tam v zimě jezdí turisté, když tam nevede sjízdná cesta.

My jsme se ubytovali v samém centru, v hospodě „U Stěpana“. Je to nová roubená stavba s tak lidovým interiérem, že je na to na samé hranici kýče. Kromě nás tu nikdo nebyl, a tak jsme měli v přilehlém dřevěném penzionu klid. Zůstali jsme tady nakonec 2 noci, protože mi nebylo dobře a třetí den zas nebyla dobrá předpověď počasí. Polonina Svidovec měří do Usť – Čornej 32 km a tak je potřeba stálé a bezproblémové počasí. I když to mnoho lidí nedělá, je možné Svidovec přejít nalehko, jelikož když člověk z Drahobratu vyleze na kopec Stoh, tak pak je to docela nenáročná cesta až k vrcholu Tempa, odkud vede víceméně už jen sestup dolů. My jsme si cestu ještě ulehčili tím, že jsme ráno přeplatili spícího vlekaře, aby nám v 05,30 pustil vlek a tím nám pomohl 200 výškových metrů. Nakonec to ani nebylo třeba, ale protože na mě něco lezlo, mysleli jsme, že by nám to pomohlo. Když jsme se v 6 ráno dostali na poloninu Svidovec, foukal ledový a silný vítr, slunce akorát vycházelo nad obzor a v některých údolích byly mraky. Prostě krásný pohled, který nám ještě vlil sílu do žil a natěšeně jsme po 3 dnech odpočinku „šlápli do bot“. Neuběhla ale ani půl hodina a v momentě, kdy jsme se dostali na první vrcholky hor, se na nás spustila sprcha deště. Sice ne moc silného, nicméně celý obzor před námi byl pokryt černými mraky, které se k nám nemilosrdně blížily. Na rozhodnutí nebylo moc času a tak jsme se rozhodli pro otočku. Znamenalo to pro nás velké zklamání, ale bylo evidentní, že cesta by stejně nepřinesla nic kromě lijáku a blesků. A to jsme i s myšlenkou na nedaleký pomník kamaráda Dana nechtěli riskovat. Radši jsme teda z poloniny Svidovec sestoupili zpátky dolů na Drahobrat a ani jsme nenavštívili jeho pomník, který se nachází jen kousek pod Bliznicou. Počasí nám to prostě nedovolilo, i přesto, že předpověď počasí byla velmi příznivá.. Na Drahobratu jsme si dali ještě snídani, objednali si celí demotivovaní gruzavika dolů do Jasinje a na chvíli se dokonce ještě vrátili do skoro vyhřátých postelí, které jsme jen před pár hodinami opustili.

Stoh

Do Jasinje jsme přijeli asi v poledne a hned si vzali marshrutku do Rachiva. Marshrutky jsou mnohem rychlejší než stařičké busy a tak jsme těch 32 km ujeli asi za půl hodiny. V Rachivu jsme si koupili něco k jídlu a usedli do autobusu s partou kluků ze Šumperka, kteří už v poledne načínali druhou láhev levného ukrajinského vína. My jsme se sice s nimi s ohledem na náš žaludek nenapili, nicméně nás alespoň po předchozím zklamání nakazili svojí pozitivní náladou a pohodářstvím. Když nás pak opouštěli v Solotvynu, cítili jsme se o poznání lépe. Abychom se mohli dostat do Usť – Čornej, museli jsme vystoupit někde po cestě. Prodavačka jízdenek v Rachivu nám nebyla schopná poradit, a tak nám prodala jízdenky až do Chustu. Ještě že řidič autobusu byl šikovnější a vysadil nás v Bedevlii, první vesnici za mostem přes Těresvu. Tady už začínalo taky pršet, takže když nám na stopa zastavil pán v hodně ojetý Samaře, ani jsme nesmlouvali a zaplatili jsme mu požadovaných 100 hřiven za jízdu do Dubové. Dubová je středisková obec v podhůří Karpat, kde jsme při čekání na marshrutku navštívili místní restauraci a dali si smažák a pivo. Marshrutka jela za chvíli, a tak jsme se vydali po silnici připomínající tankodrom asi 30 km do naší dnešní destinace. Usť – Čorná je vesnice ležící hluboko v zařízlém horském údolí, za níž se nacházejí jen další dvě vesnice – Ruská Mokrá a Německá Mokrá, někdy nazývaná hezky rusky Komsomolsk. Usť – Čorná má neveliké centrum, kde se nachází pravoslavný kostel, magazin (místní obchod), restaurace a nálevna. My jsme šli cestou nejmenšího zla do restaurace, kde akorát večeřeli nějací Češi na kolech. Všechno tady dlouho trvalo, jelikož servírka tady byla jenom jedna a místní mužské osazenstvo poroučelo způsobem pokřikování „dones vodku“. Údolím už se zase hnala bouřka, a to tak tmavá a silná, že jsme v Čechách ještě nikdy nic podobného neviděli.

bourka

My jsme ještě před bouřkou potřebovali najít ubytování a gruzavik na poloninu Krásna a tak jsme rychle zaplatili a utíkali se zeptat do magazinu. Tam nás nasměrovali kam jinam, než do nálevny, kde jak známo, se všechno domluví. Ubytko nám spolu s další českou skupinou zajistili v domě, kam nás měla odvést mladá dívka Kristýnka. Gruzavika jsme si zase domluvili s místním taxikářem Josifem. Nic tedy nebránilo přečkat průtrž mračen v bezpečí hospody a ochutnat místní specialitu – vodku z pětilitrové sklenice od okurek, jejíž víčko bylo proděravěné nůžkami a takto se nalévalasmile

Na chatě jsme bydleli s další partou z Vysočiny a od Brna, která šla v opačném směru od poloniny Krásna, a po dvou propršených dnech byli hodně vděčný za sucho nad hlavou. Večer jsme si zapálili v krbu, nakoupili igelitku Stelly Artois a vyměňovali si cestovatelské zážitky.

Ráno jsme se navzdory kvalitě vodky předchozí večer vykopali docela rozumně už v osm. Sbalili jsme se a sešli dolů ke kostelu koupit si snídani. Paní prodavačka nám prodala výtečný vakuovaný sýr asi za 25 hřiven, něco gumového pečiva a tři sodovky na spláchnutí žízně. V devět měl přijet Josif s gruzavikem, ale když ani po čtvrthodině nepřijel, začali jsme tušit zradu. Nejdřív mu zavolala ženská z nálevny, která ráno v 9 akorát dorazila na otvíračku, aby následně s půlhodinovým zpožděním dorazil sám mistr řidič gruzaviku. Beze slova jakékoli omluvy se prostě vymluvil, že je silnice po předchozí průtrži mračen neprůjezdná a jal se všímat spíše toho, z čeho mu káplo více peněz – zájezdu německých turistů, kteří dotovali Usť – Čornou „rozvojovou pomocí“. Chvíli jsme si ještě popovídali s jejich českým překladatelem a nakonec, skřípaje zuby, nám nezbylo nic jiného, nežli se vrátit. Další promarněný den bez přechodu poloniny, a o to víc smutný, že tento den bylo nádherně. Jako psi s ocasem mezi nohami jsme se vrátili na chatu a přifařili se ke skupince Čechů, kteří měli „odpočinkový“ den, a tak jsme společně naplánovali trasu na poloninu Svidovec od Usť – Čornej.

hreben

Cesta začínala lesem od řeky, a jak už to v těchto horách bývá zvykem, je to docela krpál, než se člověk dostane nahoru k výhledům. Usť – Čorná navíc leží v 550 m.n.m, takže k prvním výhledům je to tak 700 výškových metrů. Šli jsme po červené turistické značce, kterou tady, stejně jako na jiných poloninách, vyznačil Klub českých turistů. Lesy jsou zde v nižších polohách bukové, výše pak jehličnaté, v obou případech si ale představte ten nejzdravější krásný les, který jen málokde prošel zásahem lidské ruky. Až z hřebenu je v dálce vidět rozsáhlá neselektivní těžba, která krajinu hyzdí. Jakmile se člověk dostane na hřeben, vede příjemná stezka přes Svidovec nahoru a dolů v rozpětí max. 150 výškových metrů. V těchto místech je polonina Svidovec opravdu fotogenická. My jsme se na jejím hřebeni společně naobědvali a začali řešit, v jakém místě ji sestoupíme. Někdo říkal, že to chce vzít až na Tempu, někdo zase, že chce sejít po nějaké lesní pěšině za horou Stohy. My jsme jako „návštěva“ do tohoto rozhodování nezasahovali, nicméně když Peťka naznačila, že by chtěla jít tou kratší, nemohl jsem si nechat ujít možnost jí ukázat, že v horách často kratší cesta znamená mnohem, mnohem neprostupnější terén. Rozdělili jsme se tedy na dvě skupiny přesně v místě, kde ukazatel hlásil 3,5 hodiny na horu Stoh, kde jsme pouhých 30 hodin předtím náš celý přechod poloniny Svidovec odpískali. To by jeden snad opravdu brečel. Vyšlápnout si oba konce do krpálu nahoru, abychom posléze zjistili, že tu nejhezčí část, tedy odkryté horské poloniny s výhledy a pohodlnou hřebenovkou, jsme vynechali. Ale jak zpívá Michal David – i takové dny jsou...

hreben dva

Zpočátku vedla trasa pohodlnou lesní pěšinou. Docela byl oříšek najít vstup do lesa na začátku bočního hřebene. Mezi stromy před námi jsme zahlédli nějaký pohyb. Ani jsme se nestačili pořádně leknout, protože jsme hned rozeznali polodivoké koně, kterých se pohybuje všude po Podkarpatské Rusi mnoho. Obloukem jsme se jim vyhnuli, abychom je nevyplašili, a pomalu jsme postupovali směrem do údolí. Stezka se začala klasicky ztrácet, až zmizela úplně, a hřeben se větvil. Přesto šlo ale celkem pohodlně rozeznat, který hřeben je ten hlavní. Horší bylo, že přímo na hřebeni byl neprostupný nálet mladého bukového porostu, který byl sice nízký, zato velmi hustý. Museli jsme tedy kopírovat hřeben po jeho boku, ten byl však hodně ostrý, a tak chůze byla dost obtížná. Po pár set sestoupaných metrech jsme se dostali na místo, kde jsme tušili, že bychom mohli sejít do údolí. Les už tak hustý nebyl, zato měl sklon dobrých 45 stupňů a pod spadaným listím byly kameny a klacky, což sestup ještě více komplikovalo. Byl jsem opravdu rád, protože toto byl ideální ilustrační příklad, na kterém šlo relativně bezpečně demonstrovat, že „vzdálenostní“ zkratky v horách jako jsou Karpaty, jsou ve výsledku těžší a nebezpečnější, než by si člověk myslel. V mnoha případech bývají zarostlé i trasy vyznačené v mapě jako schůdné a značené, natož nějaké vedlejší pěšiny.

krpal

Když jsme došli dolů, čekala nás ještě poslední výzva, se kterou Peťka nepočítala. Brod řeky Těresvy, která v těchto místech dosahovala asi 40 metrů šířky. Byla to docela zábava, a i když bylo evidentní, že by šlo pokračovat podél řeky až do Usť – Čornej, v rámci dobrodružného výletu jsme se rozhodli ji přebrodit. Proud byl lehce silnější, ale hloubka nebyla ani uprostřed řeky nad kolenasmile Auto na poslední 2-3 kilometry jsme stopli ihned a ačkoli jsme byli lehce mokrý, šofér si toho nevšiml, a tak jsme zamířili relaxovat na chatu. Večer už jsme ani neměli chuť na pivo a tak jsme si koupili šašlik na grilu a šli spát, abychom byli fit na další den, i když zřejmě opět bez dalšího z našich cílů – poloniny Krásna.

brod

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit