Uruguay je poměrně opomíjená země s bohatou historií a kulturou. Má výjimečné fotbalisty, kteří získali dvakrát titul mistra světa a třikrát skončili na mistrovství světa čtvrtí. A to ji obývá jen něco málo přes 3 miliony obyvatel na ploše kolem 170 000 km2.. Na jihoamerické poměry je to vlastně trpaslík. Nachází se na pobřeží laplatského estuária, v nížinné oblasti, která na západě sousedí s Argentinou a na severovýchodě s Brazílií. Tolik fakta.

Ačkoli se Uruguay nepyšní takovými přírodními krásami jako některé jiné jihoamerické státy, my jsme ji navštívili po cestě z Buenos Aires do Paraguaye. Něco jsme si o ní načetli, a proto jsme si na návštěvu vyhradili 3-4 dni v našem nabitém itineráři. Hranici jsme překročili na odpoledním trajektu z Buenos Aires, který za hodinu doplul do uruguayského Colonia del Sacramento. Toto historické městečko je sice ospalým, zato ale předraženým strážcem delty La Platy, kterou na opačné straně strategicky hlídá pulzující Buenos Aires.

My jsme se za 30 USD ubytovali v hostelu Celestino v pěší vzdálenosti od přístaviště trajektů a ještě tentýž večer se vydali na romantickou procházku po městě. Tu dokresloval příjemně letní večer, lucerny a hudba flamenca, kterou vybrnkávali pouliční hráči na kytaru. Toto městečko je známé svou koloniální architekturou, uličkami s žulovými dlažebními kostkami, pohodovou atmosférou na hony vzdálené uspěchanému Buenos Aires a v neposlední řadě veterány, které v Uruguayi a hlavně v Colonia del Sacramento potkáte skoro jako na Kubě. Z nějakého důvodu zde jezdí a parkují téměř na každém rohu.

Colonia del Sacramento

Na hostelu byli tak laskaví, že nás nechali u nich na počítači zkontrolovat emaily. Jak už bylo zvykem na celé naší cestě po jižní Americe, komunální počítače jsou už historií a hostely poskytují pouze wi-finu, což nám bez smartphonů bylo k ničemu. Posnídali jsme skromnou snídani a vyšli na ranní obhlídku, kterou jsme započali na spícím náměstí Portón de Campo. Hned vedle se nachází maják, dominanta celého městečka. V ulicích se po bílých zdech popínaly nádherné fialové květy bugenvilea, které jsou známé také třeba z řeckého Santorini. Taky jsme chvíli poseděli na nábřeží u moře a stačili se poškorpit, když Peťka nechtěla vybírat peníze z bankomatu, aby neplatila poplatky za výběr.smile Autobusem jsme se pak pohodlně přemístili směrem Montevideo, kde jsme si na autobusáku koupili v předstihu jízdenky do paraguayského Asunciónu a následně, aniž bychom si Montevideo prohlédli, přejeli do jednoho z plážových letovisek – Piriapolis. Autobusové nádraží je tady trochu na okraji, takže i když město není veliké, ve 40-ti stupních jsme vyprahlí jak troud dostali chuť na pivo. Značka Zillertal to jistila a za lahváč v krámku na rohu jsme vysolili 50 Kč, jen to mrklo. Taky jsme navštívili místní supermarket, abychom si koupili něco k jídlu a bylo to poprvé, co nám Uruguay vyrazila dech svými přemrštěnými cenami. Za takovou tu červenou řepu, kterou tady nakládanou kupujeme za asi 20 Kč, tak chtěli 200 uruguayských dolarů, a to je v poměru s českou korunou asi 1 : 1. Za strouhanou mrkev bychom zaplatili už 250 za kilo a bramborový salát, který vizáží s tím českým srovnávat nešlo bychom dali stejně tak. To byl také důvod, proč jsme celou Uruguay strávili o vodě a míchaných vejcíchlol

ceny jidla

Piriapolis má krásnou pláž, kde se dá jen tak válet, anebo třeba po promenádě i joggovat. My jsme se tam chvíli opékali, abychom se ještě vpodvečer téhož dne přesunuli do Punta del Este. Punta del Este je takový zajímavý uruguayský město. Něco jako Benidorm, něco jako Saint-Tropez. Každopádně je to ale letovisko, kam se v Jižní Americe sjíždí každý, kdo něco znamená či každý, kdo chce, aby vypadal, že něco znamená.smile Po plážích chodí holky v bikinách jak na Venice beach, kluci s vypracovanýma břichama hrajou beach volley, z drahých restaurací voní dobré jídlo a kluby pro mladé a úspěšné jsou na každém kroku. I takovou podobu může mít Jižní Amerika. Ubytko jsme sehnali v takovém funky hostelu na okraji, kde jsme tušili kuchyňku, abychom si mohli dělat svoje „oblíbená“ míchaná vejce.laugh

Jmenoval se F&F Hostel a soudě dle starého Volkswagen transportéru pomalovaného hippie motivy před vchodem a funky osazenstva, nabízel služby hlavně surfařům. My jsme byli docela vyčerpaní celodenním přesunem a velkým horkem, takže jsme si udělali míchaná vejce k večeři a šli spát do podkrovního pokoje.smile

P1000636

Celý další den jsme měli vyhrazený na válení u moře. Písečných pláží je tady habaděj, navíc nejsou ani vyhrazené pro hosty přilehlých hotelů, takže si každý může vybrat, která pláž se mu líbí nejvíc. Nejdřív nám bylo divný, proč nikdo není ve vodě, když je takový slunečný a teplý den. Když jsme pak do vody vlezli, rychle jsme poznali, že rozdíl 20 stupňů mezi teplotou vody a vzduchu dokáže odradit opravdu všechny. Našli jsme si tedy místo, kde jsme tušili, že budeme mít aspoň pár metrů pro sebe a jen tak využívali odpočinkový den. Takový, jichž je na cestách dost málo, když to máte nastavený jako my, kteří toho vždycky chtějí vidět co nejvíc. Trochu to kazil fakt, že prodavači občerstvení prodávali malou PETku s 0,5 l vody za 60 UR$. Takových bychom tam vypili asi 10, takže jsme se ještě šli projít, abychom aspoň trochu ušetřili a koupili si za stejnou cenu 1,5 l vody na benzínce. Po cestě jsme si udělali několik nezbytných fotek, jednu společnou fotku nám vyfotili i místní krasavci s vypracovanými těly, kteří to ostentativně dávali najevo.smile Ti asi pivo nepijou.smile Nakoupili jsme ještě 6 vajíček za 60 UR$ k večeři a unaveni celodenním sluněním dorazili na pokoj, abychom nabrali síly před naším posledním dnem v Punta del Este.

ruka v pisku

Ten jsme už strávili o něco více aktivněji. Nejprve jsme došli k La Mano en la Arena, tedy k Ruce v písku. Toto umělecké dílo je symbolem když ne pro celou Uruguay, tak pro Punta del Este určitě. Je to vlastně skulptura ruky od půlky prstů nahoru, která ční z písku na pláži. Je z betonu a zblízka je na ní vidět, že se na ni už podepsal zub času. Kromě zubu času taky moře, které ačkoli je několik desítek metrů daleko, občas se dostane až sem a to, jak odnáší postupně písek, odhalilo betonové základy, což vypadá lehce nevzhledně. Jednotlivé prsty jsou taky potagovány, lezou na ně různí vagabundi a fotí se s nimi ve všelijakých pózáchlol. Moře přímo u Ruky v písku je známé také svými zrádnými proudy a nejeden plavec tady za neznalost zaplatil svými životem. My jsme si udělali nezbytné fotky a podél jižního pobřeží obcházeli poloostrov, na kterém „centrum“ Punta del Este leží. Velmi pěknou dominantou je maják, který se nachází na konci poloostrova. O něco dále, na samém výběžku je i výhled na moře a parkoviště, které je jako stvořené pro třetí až čtvrté rande.whistling Při cestě zpátky jsme také zastavili v přístavu, kde se líně povalovali lvouni. Prostě se tam jen tak váleli, pózovali turistům a strašně smrděli.

s lachtanama

Brzy ráno jsme vyběhli z hostelu a po cestě na autobusák si stopli už odjíždějící autobus na Montevideo, čímž jsme ušetřili jeden spoj a hodinu čekání. V autobuse jsme se za těch 2 a ½ hodiny dospali a Montevideo spatřili akorát v čase, kdy místní chodili do práce a byl čas na snídani. Tu jsme si dali v nějakém bistru v přízemí místní pobočky Deloitte. Na náměstí Nezávislosti nás dovezl pohodlně autobus a na prohlídku jsme si vyhradili prostě jen pár hodin. Největší dominantou zmíněného náměstí je Palác Salvo, který v době svého otevření v roce 1927 byl nejvyšší budovou na kontinentu. Vypadá postmoderně jak z filmu Amerika a je jak stvořený na fotky ze všech úhlů. Přímo pod ním je zas pěkná trafika, která vypadá, jak kdyby zamrzla v čase, a tak si lze celkem bez problémů představit lidi čekající na noviny a doutníky v éře, kdy tango zažívalo své zlaté časy. Uprostřed náměstí je zase k nepřehlédnutí Mauzoleum Josého Artigase, uruguayského bojovníka za nezávislost. Myslím, že ty lavičky kolem a dlažba by byly skvělý pro skejťáky.smile

Palác Estevez, historická budova na východním okraji náměstí byla sídlem vlády, do roku 1985. No a nevzhlednou budovu se stovkami krabic od klimatizace hned vedle jsme pojmenovali místní Min. práce a sociálních věcí. Už ani nevím proč.smile Náměstí Nezávislosti má pěknou atmosféru navzdory tomu, že přes něj vede místní magistrála. V parku rostou vzrostlé palmy, kvetou kytky a do nákupní třídy Sarandí se prochází branou Puerta de la Ciudadela, jednou z nejstarších památek Montevidea. Teatro Solis, které je jinak zajímavou stavbou, je zajímavé nejvíc ve srovnání s Teatro Colón v Buenos Aires. Když člověk porovná tyto dvě města i na příkladu hlavních divadel, je evidentní, že Montevideo je takový menší bratříček Buenos Aires a ani bychom se nedivili, kdyby to tak k sobě cítili místňáci.

P1000640

My jsme posilněni snídaní jen tak bloumali po městě, užívali si zas nově navštívené město a snažili se pochytit některé z originalit, které Montevideo nabízí. Naše kroky ale zvolna směřovali k další z turistických atrakcí – Mercado del Puerto. Tuto starou budovu tržnice bych se nebál přirovnat k naší Vinohradské tržnici. Jen to využití pro desítky restaurací evidentně v Uruguayi dotáhli dál. Číšníci akorát prostírali stoly před obědem a prostor byl využitý prostřenými jídelními stolky na maximum. Mělo to hodně pěknou atmosféru, až si člověk říkal, proč to nejde taky u nás.

My jsme se ještě stavili na místním „íčku“, k moři jsme se ale už nepodívali, jelikož přístav je obehnán plotem, možná protože funguje jako celní sklad. Pomalu jsme to tedy nasměřovali k Plaza Zabala a posléze na autobusové nádraží, abychom Uruguay opustili a nočním autobusem poznali dalšího z jihoamerických trpaslíků, co se cestovatelů týče – Paraguay.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit